Vy tam sedíte v němém úžasu. „Jak to děláš?“ ptáte se.
„Co jako?“
„Že tě takhle poslechne a jde spát.“
„Nevím. On takhle chodí spát vždycky.“
A to je právě ono. On takhle chodí spát vždycky. Je to rutinou podpořený zvyk. Ne že by to bylo takto snadné vždy. I tato matka narazí na obtíže s ukládáním k spánku na konci prázdnin nebo možná i po dlouhém víkendu (případně víkendu stráveném u druhého rodiče, jde-li o rozdělenou rodinu). Při takových příležitostech se často stává, že dojde k utlumení rutinních návyků, a rodič musí velmi intenzivně zapracovat na tom, aby dítě navedl k této rutině zpět.
Stejně tak učitelé mají potíže s vysvětlením dobrých rutinních návyků a disciplíny ve třídě. Vstupte do třídy, kde všichni studenti tiše pracují. Zeptejte se učitele, jak dokázal, že všichni studenti pracují tak dobře. Velmi pravděpodobně budete muset na takového učitele velmi naléhat, aby vaši otázku dokázal zodpovědět. Hovořit o dovednostech, které nevyvíjíte vědomě a které denně nepromýšlíte, je vždy obtížné. Třída samozřejmě může jen těžit z toho, když se daleko méně času věnuje reakcím na špatné chování a daleko více na vyučování.
„Rychle, pohni s tím“
Zaposlouchejte se do způsobu, jakým dnes dospělí oslovují děti, a uslyšíte neustále ony známé věty typu „Jestli … tak …“ . Až se dostane výchova zpět do svých kolejí, uslyšíte místo toho následující:
„Ne.“
„Nejdříve posbírej hračky.“
„Žádné rvaní!“
Mimochodem, slůvko: „… ano?“ na konci žádného z těchto výroků neuslyšíte. To je velmi ošklivý zlozvyk, kterému dospělí v poslední době podléhají. Vyslovují svůj příkaz: „Žádné rvačky, ano?“ Děti nenesou odpovědnost, a tudíž vy nepotřebujete jejich souhlas.
Dělá vám výchova k poslušnosti vrásky?
Mnoho lidí se necítí zcela ve své kůži, když čtou tuto kapitolu. Cítí, že výchova k poslušnosti připomíná do značné míry staré časy, kdy se výchova snažila učinit z dětí pasivní a pokorná stvoření. O to však v tomto případě rozhodně nejde a je nesmírně důležité, aby si rodiče i učitelé uvědomili, v čem je rozdíl.
Rozpomeňte se na tři základní složky výchovy. Kdysi, v době, kdy děti pasivně a pokorně přijímaly vůli autorit, jsme se přespříliš zaměřovali na výcvik. Jen málo se dělalo pro výuku praktických dovedností a ještě méně pro poskytování výběru možností, které by dětem umožňovaly rozvoj nezávislosti. Nyní jsme přespříliš zaměřeni na výběr možností, zatímco výcvikovou složku výchovy opomíjíme. Jak už to často bývá, kyvadlo se přehouplo z jednoho extrému do opačného. Co potřebujeme, je rovnováha mezi všemi třemi komponenty výchovy.
Opět nám poskytují skvělý příklad instruktoři autoškol. Oni sami jsou školeni k tomu, aby z určitého chování vytvářeli návyky, zatímco z jiného dovednosti. Návykem je třeba dívání se do zpětných zrcátek (přibližně každých 20 vteřin, pakliže jste vycvičeni dobře) nebo zapínání bezpečnostního pásu, včasné dávání znamení o změně směru jízdy a ohlížení se přes rameno, když měníte jízdní pruh.
Mezi dovednosti pak patří jízda na kluzké vozovce, zaparkování mezi vozidla v řadě a bezpečné předjíždění. To jsou volní aktivity vyžadující řidičův úsudek.
Je zřejmé, že instruktoři autoškol přesně vědí, čeho chtějí při výcviku řidičů dosáhnout.
Potřebujeme, aby situace byla stejně jasná i v případě výchovy našich dětí. Některé návyky jsou sice žádoucí, nicméně dělat návyk ze všeho přece jen nechceme. Nejde nám o to, aby naše děti fungovaly jako roboti. Mezi dobré návyky pro naše děti patří:
• uposlechnutí instrukcí týkajících se bezpečnosti a zdraví,
• uposlechnutí instrukcí týkajících se povinností,
• zdvořilost a zvyky,
• každodenní užitečné návyky jako příprava na spánek a do školy,
• úklid po sobě.
Nezapomínejte, že během výchovy k poslušnosti jsme to my dospělí, kdo nese veškerou odpovědnost za to, že pokyny dané dětem jsou oprávněné a přiměřené. Trénovat děti, aby vykonaly co se jim řekne, a poté jim nařídit, aby udělaly nějakou špatnost, by bylo evidentně nezodpovědné.