Chybám se nelze vyhnout. A je to tak dobře. Není však třeba dělat zbytečné chyby. Ty vznikají v komunikaci například při jinak dobře míněných sděleních. V této kapitole chceme ukázat, jak může rozhovor probíhat správně.
Na jedné straně tu působí dobře míněné předsevzetí rodičů varovat dítě před zlem, poučovat ho při každé vhodné příležitosti a objasňovat mu, jak by se podle našich představ mělo chovat. Někdy k dítěti mluvíme nekonečně, až je mu to nepříjemné. Dítě se tomu snaží uniknout a jeho ochota svěřit se rodičům s problémem klesá. Přitom by si však přálo, aby mu rodiče rozuměli a brali ho takové, jaké je. Tedy i s jeho pochybami, omyly a chybami, kterých se dopouští. Pokud cítí, že mu dospělí nerozumějí, reaguje podle své osobnosti a situace. Zkratovou agresí, dupáním, ranami pěstí, zlými slovy, nebo naopak mlčením, tedy tím, že přestane komunikovat. Je to srovnatelné s blokádou komunikace u dospělého páru. T. Gordon shromáždil několik nepříznivých rodičovských sdělení jako odpovědí na to, co dítě dospělým řeklo.
Projděme teď společně jeden test:
Úkol zní: Představte si, že jste dítě a oznámíte matce: „Petr mi řekl, že jsem blbec.“ Nato následuje matčino sdělení. Uvádím některé příklady jejích reakcí.
Jak byste se po určité matčině reakci cítili? V závorkách jsou některé možné dětské reakce.
- Reakce matky: Rozkazovačná, rezolutní
„To si nesmíš nechat líbit. Musíš se bránit.“
(Strach z neschopnosti se bránit. Máma se nezeptala, jestli je Petr starší. Zlost.)
- Reakce matky: Nabádavá, varující, hrozivá
„Už zase naříkáš!“
(Raději jsem neměl nic říkat. Mám strach, že zůstanu se svými problémy sám.)
- Reakce matky: Moralizující. Káže, připomíná povinnosti
„Nemáš to brát tak vážně. Nebo možná, žes to zavinil ty sám. Nemáš se chovat tak blbě.“
(Už zase jsem ten, kdo za to může. Zatraceně. Jsem smutný, že jsem v tom zůstal. Zlost. Pomsta.)
- Reakce matky: Udílí rady, dává návrhy, nabízí řešení
„Popros paní učitelku třídní o konfrontaci s Petrem.“
(To jsem si něco nadrobil. Mám na Petra třídní žalovat?
To bude mít na mě ještě větší zlost. Příště mámě raději nic neřeknu.)
- Reakce matky: Logicky přesvědčuje, poučuje, argumentuje
„Petr zvolil špatný výraz. Přece víme, že ho doma nevychovávají dobře. Ale netrp mu jeho primitivní výrazy. Proč ho nevyzveš, aby užíval slušnější slova?“
(Nepředstavitelné. To si vůbec netroufám. Petr by byl ještě horší. Copak jsem zbabělec, který se nechá ponižovat?)
- Reakce matky: Posuzující, kritická, obviňující
„Proč se nebráníš? Proč si to necháš líbit? Na co si to hraješ?“
(Máma mě dělá ještě slabším, než jsem. Kdo vlastně jsem? Nenávidím se, nenávidím silnějšího Petra, nenávidím mámu.)
- Reakce matky: Pochvalná, souhlasná
„To je bezvadné, žes ho ignoroval.“
(Cítím se zaskočený. Máma se vůbec neptá, jak Petr na mé ignorování reaguje, totiž, že tím by se ještě víc rozzuřil. To je od ní hloupé.)
- Reakce matky: Potupná, zesměšňující
„Jsou přece ještě horší věci, ty jedna mimózo! Jsi jako princezna na hrášku!“
(Strašná zlost. Zděšení. Už nikdy nebudu mámě vyprávět o svých zklamáních.)
- Reakce matky: Analyzující, diagnostikující, interpretující
„To dělá kluk, když se pokouší ovládnout svou tělesnou agresi. Tady jsou ve hře hormony. A postiženi tím jsou především hoši. Tak jsem to aspoň četla. Petr se ještě tak dalece ovládl, že se odreagoval jen jednou nadávkou.“
(Blablabla. Máma nemá asi vůbec ponětí o věci. Vypínám.)
- Reakce matky: Uklidňující, utěšující, soucitná
„Ach, neber to tak tragicky miláčku! Vím, jak je to pro tebe těžké mít tak blbé spolužáky. Ale tvoje maminka stojí při tobě.“
(Máma mě nebere vážně. Jako bych byl nemluvně. Teď by ještě chybělo, aby mě vzala do náruče a těšila mě. Zlost. Přání distancovat se.)
- Reakce matky: Jde k základu věci, vyslýchá, vyptává se
„Ráda bych věděla, proč je Petr na tebe takový. Co jsi mu udělal? Řekni mi to!“
(Proč jsem vůbec otvíral pusu? Teď dělá, jako bych byl viníkem já. Už nikdy se jí s ničím nesvěřím.)
- Reakce matky: Odvádí pozornost, snaží se syna rozveselit, je rezervovaná
„Miláčku, nezlob se! Na světě je mnoho krásnějších věcí.
Podívej se na nějaký pěkný film a půjdeme pak na zmrzlinu.“
(Nechce o mých problémech nic vědět. Nač ji vlastně mám? Na mazlení a pro zábavu? Dobře. Musím si to tedy vyřešit sám.)
Poznáváte se v jednotlivých mateřských reakcích? Připadá vám dopad na dětské city povědomý?
Společnou chybou všech těchto výchovných reakcí je, že dítěti sdělujeme něco, co vychází z rozumu. Shora dolů. Tento jednostranný způsob vede k tomu, že dítě ztratí ochotu komunikovat.
Škoda, která při tom vznikne, se šíří jako epidemie a někdy může přetrvat i po celý život.
Z reakcí rodičů, které se stále opakují, si dítě ukládá určitý obraz. Odborně se hovoří také o introjekci. Dítě pozvolna přejímá cizí nazírání, až se nakonec domnívá, že je to jeho vlastní.
V knize Děti jsou hosté, kteří hledají cestu hovoříme (moje spoluautorka Christa Schweizer a já) v této souvislosti o „nálepkování“. Tím, jak dítě vychováváme, dáváme mu takříkajíc nálepku, takže už vůbec nemůže poznat vlastní já. Mnohdy tento obraz ulpí na člověku až do vysokého věku: „Nestojím za nic.“ „Jsem strašpytel.“ „Reaguji vždycky jako netykavka.“ „Nikdo mi nerozumí.“ „Raději se včas stáhnu, místo abych bojoval.“ „Když mám problémy, ostatní se na mě vykašlou.“
Zde bych ráda ještě jednou citovala Thomase Gordona: „Protože špatné mínění vytvořené o sobě v mládí má samo o sobě tendenci přetrvat až do dospělosti, ukládá ponižující sdělení do člověka sémě a brzdí ho po celý život. Tímto způsobem přispívají rodiče den za dnem k rozbití ega neboli sebeúcty dětí. Jako vodní kapky, které dopadají na kámen, mají taková každodenní sdělení na děti pozvolný, nepozorovatelně destruktivní účinek.“
Dítě naopak potřebuje, aby ho matka s láskou přijímala, aby se mu dívala do očí a přitom mu aktivně naslouchala, aby se do emocionální a také myšlenkové situace vcítila a aby mu pomohla stejně tak se vcítit do přítele. Tak může dítě najít řešení konfliktu. Asi tímto způsobem:
„Dovedu si představit, jak se cítíš, že jsi zraněný a také máš zlost. Víš vlastně, proč na tebe Petr takhle mluvil? Určitě najdeš vhodnou příležitost, aby se ta zlá věc mezi vámi vyjasnila. A jestli nevíš, jak se takový rozhovor vede, nebo jak bys Petra pro sebe zase získal, zeptej se mě nebo tatínka. Rádi ti pomůžeme.“
Co může dítě chtít víc? Abyste mu rozuměli, abyste chápali jeho problém a aby vám mohlo důvěřovat, že se mu od vás dostane dobré pomoci, když o ni bude stát. Potom už si samo najde cestu.
Starší pán, lékař, mi jednou vyprávěl o svém dětství. Na to, aby hovořili se svými sedmi dětmi, neměli jeho dost chudí a těžce pracující rodiče mnoho času. Ale nejdůležitější sdělení, které si nese od dětství dodnes a jež v něm vzbuzuje energii k pomáhání, byla jejich věta: „Co kdybychom tě neměli! Ty jsi naše velká pomoc.“ Přestože je mu 85 let, vypomáhá stále ještě v domově pro seniory, v němž bydlí.
Napsal/a: Jiřina Prekopová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
Velmi dlouhé, ale zajímavé, mně osobně nepřipadá ideální ani ta „správná“ reakce. Nechala bych z toho asi jen první a třetí větu. Že mu s tatínkem pomůžeme vymyslet reakci mi přijde hodně přitažené za vlasy, to bych tak navrhla tříletému dítěti. Ale jinak pěkný článek.
No, až se začínám děsit toho, že nakonec všechno udělám špatně.