Určitý pořádek je ve většině rodin zaveden ještě předtím, než přijdou děti. Když se děťátko narodí, ocitne se ve světě, který je již uspořádán a který se kolem něho bude s větší nebo menší pružností modelovat. Pořádek a návyky, které si v souvislosti s dítětem domácnost do své organizace zavede, vycházejí z rodinné tradice.
Pokud jde o rodinný řád, je každý z nás ovlivňován tím, co prožil v dětském věku. Na základě vlastní výchovy každý dospělý tíhne k tomu, aby víceméně reprodukoval vzor svých rodičů, anebo naopak zavedl ve své vlastní rodině uspořádání radikálně odlišné od toho, jaké v jeho dětství vládlo u něj doma.
Zavedený řád s rodinnou minulostí bezprostředně souvisí a posiluje jedinečnost i originalitu fungování každé rodiny. Přesto mají ty nejzákladnější zákony, kterými se rodiny řídí, všeobecnou platnost.
V 18 měsících až 2 letech věku dětí, tj. v období odmítání a vzdoru, to začíná být s dodržováním rodinných pravidel obtížnější.
Dítě trvá na svých přáních a chce se řídit vlastním názorem. A proto bude v tomto věku soustavně, nebo téměř soustavně, odmítat disciplínu a pravidla, která rodiče zavedli, aniž by přitom obsah pravidel musel být pravým důvodem jeho odmítání. Nejde tedy o protest proti zavedenému pořádku, nýbrž o typ chování, které odpovídá určitému stadiu v normálním vývoji malého dítěte.
Bylo by zbytečné domnívat se, že vaše dítě, které naplno prožívá fázi odmítání, uklidí pokaždé, když o to požádáte.
Pokud byste se chtěli dočkat v tomto směru kladné reakce, bylo by asi nejlepší žádost formulovat zcela paradoxně slovy: „Hlavně si neuklízej hračky!“ Je totiž možné, že dítě udělá pravý opak toho, co jste mu řekli!
V pozdějším období může odmítání zavedeného pořádku mít i zajímavé a konstruktivní stránky. Systém pořádku nebo disciplíny, jímž dítě navrhuje nahradit ten zavedený, totiž dostatečně otevřené rodiče přiměje k zamyšlení, jehož výsledkem může být změna nebo inovace.
Přestože vás znepokojuje skutečnost, že vaše dítě proti zavedenému pořádku tolik reptá, bývá někdy užitečné zamyslet se nad tím, co se pod tou či onou zásadou skrývá, než rovnou reagovat větou: „Bude to tak a hotovo!“
Tomáš (6 let) nechce uklízet své hračky do poliček, které jsou k tomu určeny. Podle něho je praktičtější naskládat je na hromádku u postele. Říká, že si s nimi hraje každý den, a že když jsou takto srovnané, nikomu nepřekážejí.
Tomášova maminka byla v pokušení trvat na svém, ale pak si uvědomila, že pravdu má vlastně Tomáš… Neměla žádný závažný důvod, aby navrhovaný systém odmítla, a koneckonců tou nejpovolanější osobou, která jako hlavní uživatel místnosti měla právo vyslovit názor, byl Tomáš.
Představa dítěte o pořádku bývá často v rozporu s uspořádáním, které je doma zavedeno.
Pohovoříte-li si o problému otevřeně, přinese to možná zdravou změnu do rodinných „pořádků“, které mohou být poněkud sešněrované a nepřiměřené potřebám vývoje dítěte.
Přinutí vás to také k zamyšlení nad prospěšností některých pravidel převzatých z vašeho dětství a třeba i k přehodnocení některých rodinných stereotypů za účelem lepšího sladění přání jedněch i druhých.
Nemůžeme samozřejmě vyžadovat stejný přístup k pořádku po čtyřletém dítěti jako po desetiletém nebo dospívajícím…