Zas mi lže do očí!

Někdy si trochu vymýšlejí, občas si žijí ve vlastním světě plném fantazie a neskutečna, jindy nám s kamennou tváří tvrdí do očí bijící lež.
Máme se zlobit? Trestat? Nebo to velkoryse přehlédnout?

Nebudou z nich nespolehliví fantastové a notoričtí lháři? V předškolním věku dětem fantazie s realitou částečně splývá. Dokonce za naší vydatné pomoci – kdo z nás jim nikdy nevyprávěl pohádku? V dětském světě, hrách a vyprávění se volně prolínají fantazijní prvky, nadpřirozené bytosti a vlastnosti, které získávají hračky, situace, lidé i dítě samotné – ostatně předškolní vytahování s tím v mnohém souvisí.

Lhaní má v tomto věku úplně jinou dimenzi než o pár let později, kdy se do popředí zcela jednoznačně dostává snaha lhaním cosi získat (výhodu, důvěru, odvrácení trestu, hmotný prospěch). Předškolní lhaní má určitý punc „nevinnosti“ dokonce i v případě, když vidíme, jak Honzík praštil Petra, a pak nám do očí tvrdí, že nic takového neudělal.

Poradenská psycholožka Ivana Halíková považuje za nejdůležitější dát provinilci najevo, že s jeho chováním (agresí vůči kamarádovi) nesouhlasíme. „Není ale třeba dostat dítě na kolena, pokořit ho a pod nátlakem donutit přiznat pravdu. Tím se setře dominantní výchovný moment – dítě neprožije odmítnutí svého chování dospělou autoritou, naopak v něm vzbudíme agresi z vynuceného přiznání,“ upozorňuje psycholožka. Dětská lež je svým způsobem učením se ve vztahu – padnout na zem a cítit se trapně není optimální odezva na testování reality. Do budoucna se navíc nutkání v nouzi zalhat spíš posílí než oslabí. Obvyklá dospělá představa, „aby si to jednou pro vždy pamatoval“, funguje zpravidla jinak, než čekáme.

Přesto se k podobným epizodám můžeme oklikou vrátit. Bez zřejmé souvislosti s konkrétní příhodou si můžeme s dětmi povídat o tom, jak je důležité si vzájemně věřit a říkat si, jak to bylo doopravdy.

„Lhaní předškolních dětí bývá někdy pedagogy i rodiči zbytečně přeceňováno,“ domnívá se psycholožka Halíková. Měli bychom mít na paměti, že máme před sebou človíčka, který je teprve na začátku své cesty, a nesrovnávat jeho lež s tím, co dokáže předvést pubertální dítě či nespolehlivý partner.

Zakuklená přání

V mateřské škole se často setkáváme s mistrnými projevy konfabulování. Jedno z dětí dostane úžasnou, drahou hračku, a když si za týden s dětmi povídáme v kroužku, co kdo zajímavého prožil, dozvíme se, že už ji mají další tři. Ve skutečnosti to ovšem nemusí být vůbec pravda. „Vykládají o tom, co si hrozně přejí, jako by to byla skutečnost,“ říká PhDr. Halíková. Anebo barvitě líčí nejbližší rodinné plány – koupíme si štěňátko, taky budu mít bratříčka, v létě pojedeme na veliké lodi po moři. Když se učitelka před rodiči zmíní, maminky a tátové nevycházejí z údivu. A většinou dostanou na potomka vztek, že si tak nehorázně vymýšlí.

V oblasti nesplněných dětských snů radí doktorka Halíková našlapovat opatrně. Mohou být pro nás dospělé znamením, že věci, jimž nepřikládáme valný význam, jsou v životě dítěte velmi důležité. V mateřské škole můžeme podobným situacím předcházet už tím, že dáváme dětem možnost reálně prožívat zajímavé chvíle, zkoušet nové činnosti a nezvyklé role, které jejich pozornost plně zaujmou.

Napsal/a: Daniela Kramulová