Vzrůstající sebevědomí a budování sebeúcty

Rubrika: Výchovné tipy

1051329_familyZa tu dobu, co chodím na tyto stránky, jsem už četla spoustu článků, některé více, některé méně zajímavé, ale všechny byly určitě napsány s úmyslem pomoci ostatním maminkám. Tak jsem si řekla, že bych měla taky přispět „svojí trochou do mlýny“ a ne jen čerpat z práce ostatních. Ráda bych se zaměřila na téma, které jsem myslím na stránkách nenašla (ale jestli se pletu, tak prosím promiňte), a to, jak vychovat z našich miláčků sebevědomého a hrdého človíčka jistého si sebou a naší láskou…

Nejzákladnějším předpokladem pro šťastný a zdravý duševní vývoj dítěte je naše láska.

Každý má právo na lásku.
Ne všechny děti mají nějaký zvláštní talent. Většina dětí jsou průměrné s průměrnými schopnostmi. A všechny si zaslouží bezpodmínečnou lásku a pozornost svých rodičů.
Své dítě musíme milovat za to, že JE, nikoli za to, JAKÉ je. Žádné dítě by nemělo být nuceno si získávat lásku svými výsledky. Zaslouží si být milováno stejnou měrou, ať už se jedná o průměrné (či podprůměrné) dítko nebo o dítě výjimečné.

Nedávejte dětem nálepky!
Nikdy nedávejte dětem nálepky. I dobrá nálepka může uškodit, pokud mu budete stále říkat, že je nejlepší a nejchytřejší, bude se zoufale bát udělat nějakou chybu, aby vás nezklamalo. A ještě hůře – může se bát, že pak přijde o vaši lásku. Je těžké se cítit dobře, když vám říkají, že vaše schopnosti jsou důležitější než to, kdo skutečně jste.
Negativní nálepky jsou obzvláště škodlivé, mají ve zvyku stát se „naplněným proroctvím“. Je těžké něco dokázat, když všichni předpokládají, že zklamete, je těžké něco dokončit, když vám všichni říkají, že jste nedůslední. Je těžké vystát sami sebe, když vám říkají, že jste špatní.

Snažte se nesrovnávat.
Ne všechny děti mohou být chytré. Jakmile začnou chodit do školky, zjistí, že jiné děti jsou schopné udělat něco lépe nebo rychleji. Nemá smysl bránit této konfrontaci, ale můžete se snažit, aby toto zjištění nepodrývalo sebevědomí vašeho dítěte. Čím více dítě cítí, že je milováno pro to, kým je a nikoli pro své úspěchy, tím jistější si bude samo sebou.

Rodiče jsou zodpovědní za sebehodnocení dítěte.
Dítě potřebuje být opětovně ujišťováno o vaší lásce. Pokud rodiče tuto potřebu ignorují, bude se snažit získat jejich pozornost jiným způsobem (například zlobením), ale bude si také myslet, že si jejich lásku nezaslouží. Jeho zlobení může vést tomu, že mu budou rodiče nadávat, což vede jen k dalšímu negativnímu sebehodnocení. Nezapomeňte – vaše dítě vás bezmezně miluje a bezmezně vám věří. Proto buďte opatrní na to, co mu říkáte! Když například zlobí, neříkejte mu: „Ty jsi zlobivý, zlý kluk!“ , ale „ Zrovna teď se mi nelíbí, jak zlobivě a zle se chováš!“ Cítíte ten rozdíl? Nikdy neříkejte: „Jsi zlobivý, nemám tě rád(a)!“ Bezpodmínečná láska rodičů hraje ve vývoji dítěte zásadní roli, protože ovlivňuje nejen to, jak se dítě chová k ostatním lidem, ale také hodnocení sebe sama, tudíž jeho sebeúctu.

Budování sebeúcty a sebeuvědomování.
Šestiměsíční miminko se má rádo, proto předpokládá, že ho mají rádi i všichni ostatní. Neodděluje své pocity od vašich. V osmém měsíci si dítě začíná uvědomovat, že není se svojí matkou jedna a tatáž bytost, nýbrž že je nezávislá osoba a z toho pramení jeho nový strach z toho, že se také od své matky může oddělit. Potřebuje být více než kdy předtím ujišťováno o vaší lásce a o tom, že ho neopustíte. To se projevuje jeho rostoucí závislostí na vás, neustále se chce chovat a je mrzuté více než kdy před tím, když od něj odcházíte. Ve skutečnosti, se váš miláček učí nezávislosti. Jakmile pochopí, že když od něj odejdete, tak se také vrátíte, uklidní se a proces jeho osamostatňování může začít. S postupujícím časem se jeho nezávislost na vás zvětšuje a zhruba v roce a půl sice není rádo, že odcházíte, ale je už úplně klidné, protože si je jisté vaším návratem.
Dítě, které se má rádo a je si jisté vaší láskou, nepotřebuje být o tom neustále utvrzováno svým okolím. Ví, že tomu tak je, a tak se nesnaží neustále někomu zalíbit nebo naopak nesnaží se zlobit, aby přitáhlo něčí pozornost. Pokud se má rádo, dokáže také lásku štědře rozdávat. To ho činí oblíbeným a milovaným, ať už v kruhu rodinném či vrstevníků. To vede k jeho pozitivnímu sebehodnocení a opět vzrůstá jeho sebeúcta. Dítě, které se dožaduje vaší pozornosti a lásky, ovšem nedostává se mu jí, začne přitahovat pozornost zlobením. Pochopitelně, že by raději mělo vaši laskavou pozornost, ale pokud to nejde, tak bere i plácnutí.

Záchvaty vzteku a naplácání.
Základní věcí k zapamatování je fakt, že malé dítě něco strašně moc potřebuje. Jeho záchvaty vzteku mu nepůsobí radost, když leží na zemi, kope a křičí, je zoufalé a nešťastné. Slyší vás, že na něj křičíte, ale to, co potřebuje, je pro něj tak důležité, že nedokáže přestat. V takové situaci znamená plácnutí jenom další bolest. Nejedná se mu pouze o tu kterou konkrétní věc, kvůli které se vzteká, chce být opět ujištěno o vaší lásce. Potřebuje nabýt jistoty, že je stále středem vašeho světa. Chce vaši pozornost a když mu naplácáte, tak mu určitou pozornost věnujete. Přinutilo vás reakci. Jeho taktika funguje. Až bude příště potřebovat nějakou dobrotu nebo vaši pozornost, ví, co má udělat.
Nejlepší způsob, jak se vypořádat s požadavky řvoucího dítěte, je ignorovat je. Zachovat klidný obličej i postoj a jít beze slova pryč. Anebo zvedněte jemně dítě, dejte ho na nějaké bezpečné místo ven z pokoje a zavřete dveře. Neříkejte a nedělejte nic, co by mu mohlo naznačit, že by vás to, co dělá a jak se právě chová, jakkoli zajímalo nebo rozčilovalo. Velmi brzy se naučí, že nejjistější způsob, jak přijít o vaši pozornost, je právě toto chování. Jakmile se dítě uklidní a vy se po přestáté bouři spolu pomazlíte, už se k tomu nevracejte. Shovívavě zapomeňte a dítě také brzy zapomene se takto chovat.
A pokud se vám přeci jenom nebude dařit zvládat záchvaty vzteku vašeho dítka, nezoufejte a připomínejte si, že to není pouze na nervi lezoucí snaha získat vaši pozornost či lízátko v obchodě, ale že je to také znamení toho, že se vaše dítě zdravě vyvíjí a roste.

Přeji nám všem zdravá, sebevědomá a hodná dítka!!

Napsal/a: Helen

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • Anonymní

    Taky se připojím i když anonymě, ale to jen proto, že vždy když ke stránkám zasednu, vždy mě něco pohltíště jsem nebyla schopna registrace, stránky navštěvuji pár dní.To teda koukám, co mě ještě čeká. Dnes jsem si celé odpoledne přehrávala všechny články o vzteku, agresivitě,prosazování svého….. Zkusila jsem jednat vzorově, ale myslím, že jsem byla ostatním k smíchu. Dokonce jedna paní mému řvounovi řekla, že ho kousne. Zůstal jako opařený a já s ním.Efekt to mělo jen takový, že po zbytek dne byl ustrašený, ubrečený a propukl v dlouhý usedavý pláč i před dědou, kterého neviděl pár týdnů, musím tedy podotknout, že se potkali poprvé před těmi pár týdny a předtím jen v úplně raném věku. Byla tam pausa, nicméně Tom je společenský kluk, bezprostředně důvěřivý, kamarádský s každým koho kdekoliv potkáme a je alespon trochu sympatický.Nicméně není to to nejdůležitější. Myslela jsem, že vzteky puknu, a přitom jsem se tvářila a chovala vůči okolí i dítěti velice klidně, ale důsledně. Přesto celý nákup byl jak zlý horor. Dítě se u každého regálu zastavilo, přerovnávalo, a když něco bylo hodně zajímavé prosazovalo, že si to vezme a nepustí. Takto jsme se přetahovaly celou dobu u čehož Tom, před pár týdny andílek, kterému se vše dalo v klidu vysvětlit, řval na celé kolo, kousal mě, rval vlasy, a snažil se prosadit své. Nebylo mi z toho vůbec nejlépe, dokonce, což je divné se mi dralo do vědomí, že ho lituji, a že by mě neubylo, kdybych mu něco z požadovaného zakoupila, či nechala např. prohlédnout a pochválila za to, že to vrátil na správné místo.Nevím si rady, ale vím jistě, že markety jsou pro mě již předem černou můrou.Kdo mi poradí? Dáša

  • Na ten článek jsem zvědavá, jestli se tam dozvím nějaký návod:-) Jinak jak psala Jaholka, že je možné řešení empatie, tak známá mu říkala, že to Barunku bolí a pak když mu dala na zadek, tak mu řekla, že jí to bolí, tak jako teď dostal on. No ale jak jsem psala moc to nepomohlo. Třeba je na to ještě malý, jak píše Helen.

  • Helen, tak jsi mě snad trošku uklidnila. Byly mu v březnu tři roky. Na toho šneka nešláp jenou, ale dupal na něk opakovaně. Právě proto mě to tak rozzuřilo. A vyděsilo. Ale to co píšeš je pravda, vůbec mi nedošlo, že takhle malé dítě si smrt vlastně neumí představit. Zase mě ale napadá, vždyť už si umí představit, že něco bolí – jako jeho, když se uhodí. Nebo myslíš, že ani takhle daleko ve svých myšlenkách nedojde, když něco takového dělá? Na ten článek se moc těším.

  • Ahoj Vandulo (a Kicul a ostatní:-) ),
    napsala sem článek o dětské agresivitě, tak jestli ho Petra otiskne a jestli budeš chtít, můžeš si ho přečíst. To, co udělal Tvůj syn, bych za nějaký zvláštní projev agresivity nepovažovala. Já vím, vypadá to děsivě, když dítě jen tak dupne na šneka, hned to vysvětlím. Kolik je malému? Píšeš, že je to „mrňous“ a dupl na šneka, určitě poprvé… tak kolem 2,5 let? Na věku hrozně záleží, zlé chování tak malých dětí má spoustu důvodů, jedním z nich je touha vědět, „co se stane, když…“ Myslím, že to je případ Tvého syna. Píšeš, že na něj šlápl schválně, ale já si myslím, že na něj nešlápl schválně proto, aby ho zabil. Šlápl na něj schválně, protože chtěl prostě vědět, „co se stane, když šlápne na šneka.“ To je celé. V tomhle věku není schopen pochopit důsledky takového šlápnutí, nepředstavuje si, jak šnek trpí a poté umře. Nechápe, že někoho (něco) zabil. Nechápe konečnost smrti. Klidně mohl předpokládat, že se šnek zase vrátí, protože je zvyklý, že ti, co z jeho života zmizí (rodiče) se zase vracejí. Zhruba do pěti let vnímá dítě smrt jako kreslený seriál – jste na chvíli mrtví, pak zase vstanete a jdete dál. Tak si nedělej starosti, z malého určitě neroste žádný rváč, prostě se jen učí. Tím ovšem nechci říct, že si to měla přejít a dělat, že se nic nestalo (viz ten čl. o agresivitě), ale možná že Tvoje nadávání nechápal, protože si ve své podstatě neuvědomoval, že udělal něco špatného a jaké to mělo následky (minimálně pro toho šneka:-) ).

  • A nebo jestli tomu „fundovanému“ psychologovi skáčou vlastní děti po hlavě :))). Taky by mě to zajímalo.

  • Je to těžké a nevím, jestli na tuto situaci existuje nějaká univerzální rada:( Každé dítě je prostě originál…ale na druhou stranu by mě docela zajímalo, jestli to má např. nějaký „fundovaný“ psycholog při výchově jednodušší?

  • Je to těžké a nevím, jestli na tuto situaci existuje nějaká univerzální rada:( Každé dítě je prostě originál…ale na druhou stranu by mě docela zajímalo, jestli to má např. nějaký „fundovaný“ psycholog při výchově jednodušší?

  • Jaholko, to mu říkám pokaždé – víš jak to toho šneška bolelo??!! nebo víš jak by se mohla Alča uhodit??!!.
    Ale jak správně reagovat v takové vyhrocené situaci, kdy už se dítě zle zachová? Třeba v takové, jako popsala Kicul? Taky jsem to četla a mám z toho hlavu zamotanou. Taky se mi nezdá správné na agresivní chování ditěte nereagovat…
    Tak mě napadá, že možná správně by bylo, když ten chlapeček její dceru uhodil, ho vzít okamžitě za ruku a jde se domů. Když se chováš ošklivě, nebudeš si hrát. Ale já tu maminku chápu, taky bych mu jednu vlepila a pak s ním asi odešla….

  • Napadá mě..snad jen se snažit probouzet v dětech empatii – vcítění se do toho druhého…Zkrátka, aby „to“ nedělalo, protože „to“ toho druhé bolí…

  • Mám taky jeden příklad z praxe. Netýká se mé dcery, ale syna mojí známé. Nedávno jsme spolu byli na procházce a mě zaskočila agresivita toho malého. Jsou mu dva roky. Dám příklad:hezky si s malou hráli,oba se smáli a najednou jí on vlepil facku. Dcera nebrečela, ale rozhodně byla dost překvapená, co se to najednou děje. Na to moje známá synovi vynadala a dala mu pár na zadek. Moc to nepomohlo, možná naopak, začal moji dceru ještě víc mlátit. Někde jsem četla, že agresivita se nemá oplácet agresivitou, že se nemá ani domlouvat, protože dítě brzy zjistí, že se mu vždycky, když něco takového udělá, věnuje pozornost, ale jak na to? Rady tipu ignorovat, mě přijdou zcestné, protože jak můžete ignorovat úmyslnou agresivitu vůči druhému. To se pak akorát dítě naučí, že to je v pořádku a nic se neděje. Jak se teda v tomhle případě zachovat správně a tak, aby dítě zůstalo zdravě sebevědomé a přitom se chovalo normálně? Přiznám se, že nevím, jak bych tuto situaci řešila. A v životě je spousta situací, které jsou podobné a na pohled vypadají neřešitelně. Takže díky za radu.

  • Helen, už se k tobě pár dní chystám pro radu :)).
    O co jde: náš kluk před pár dny na zahradě rozšlapal šneka. Schválně, ne omylem. Od malička si o zvířátkách čteme, asi jako ve všech rodinách. Zná krtečka, jeho kamarády a tudíš i šnečka. A přes to to udělal. Ale budiž, je to mrňous a já jen doufám, že to není předzvěst budoucích problémů. Ale to hlavní – strašně mě to rozzlobilo a kluk to docela schytal. Na zadek ani moc nedostal, asi dvakrát jsem ho plácla, ale spíš jsem mu strašně vynadala. Možná jsem to i přehnala, ale opravdu mě to rozzuřilo. A v tom nadávání jsem mu řekla, že je zlý. Tak mi teď poraď – byla to chyba i v takovéto situaci, nebo ne, když se ve skutečnosti zachoval zle…..?????

  • Anonymní

    moc pekny clanek! kdyby ale tak slo dat nejaky navod, jak to delat spravne. nektere chyby delame, i kdyz nechceme a zjistime to vetsinou az kdyz je pozde. sice se z toho clovek pouci, ale ten cas uz nejde vratit. nekdy bych si strasne prala, aby me v porodnici k miminku dali i nejaky jasny navod k pouziti – kdyz udela to, udelej tohle, kdyz to neudela, udelej toto. proste jasne dane veci.
    evina

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist