Jednou z mých nejkrásnějších zkušeností je „být mámou“, zcela jistě se mnou budete souhlasit, když se narodí krásné a zdravé miminko a má všechno, co má mít, je to naprosto nesdělitelný pocit… na to slova nestačí…
Na každé povolání existuje příprava, když chceš být švadlenou, musíš se naučit šít, znát různé materiály, střihnout do látky; když chceš být kuchařka, musíš se naučit vařit, péct, nakupovat správné potraviny, znát druhy masa… Když se chceš stát matkou, co musíš udělat? Co je nutné absolvovat? Z čeho se skládají zkoušky?? Jaká kritéria musíš splňovat? Napadají mě zvláštní otázky. Říkám si, jestli tohle napadá každou z nás. Ten úplný začátek bych zformulovala do pár slov:
přitažlivá výrobní technologie + dlouhá čekací lhůta :-)) = nový človíček!
U malých miminek je ta péče jasně daná – nakrmit, přebalit, převléknout… je potřeba miminko vypiplat. Některé potřeby dál zůstávají stejné a vznikají další vlivy (školka, škola, učitelé) a nové zájmy, kroužky, přátelé. A pokud s dítětem normálně komunikujete, klade vám čím dál složitější otázky na různá témata od nejzajímavějších „Kudy se rodí miminka? Ukaž mi to!!“ přes zvídavé dotazy „Proč se obloha červená, když sluníčko zapadá??“ až po ty, co se nedají zodpovědět „Proč v nemocnici babičce nepomohli?“
Co začal chodit do školy, dostáváme se občas na tenký led. Nebo spíš já se dostávám „do ouzkých“. Paní učitelka dělá věci, které já nedělám, a její rozhodnutí jsou pro mě těžko stravitelná a pro mé dítě nepřekonatelná. Jak mám svému dítěti vysvětlit a zároveň zdůvodnit různé druhy a formy nespravedlností? Od těch maličkých jako např. vypracuje domácí úkol, který pak paní učitelka ani nevybere; připravuje se na písemku, kterou pak ve stanovený termín nepíšou, až po takové jako je ubližování slabším dětem, posmívání se dětem ze skromnějších sociálních poměrů a dětem se zdravotním handicapem.
A tak bych si potřebovala doplnit své vzdělání jako matka: Jak vychovat slušného, upřímného a pracovitého člověka? A je to vůbec do dnešní doby vhodné?? Stále si kladu jednu a tutéž otázku: jak to udělat, aby to bylo dobře….
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (28 vyjádření)
Ájíku, ty jsi obdivuhodná už jen tím, kolik jsi přivedla na svět synů, což ti mohu jen tiše závidět, protože já už mít další děti nebudu. A další věc je ta, že jsi stále obdivuhodně trpělivá, zvládáš dění doma s nadhledem a určitě jsi s bravurou tobě vlastní zvládla i toho třetího synka, i když třeba obtížněji než ty první dva, ale zvládla a „vo tom to je“ :-)))
Danda: také jsem četla podobné věci – jen trochu v jiném rozpětí – 70% genetika/30% výchova, k tomu celkem není co dodat; i to však má své výhody – když se můj syn chová tak, jak jsem se chovala jako dítě já, aspoň vím, jak s ním zacházet, vyhnout se konfliktům a vím, co na něj zabere :-))
Jo’holky ,není to vůbec jednoduché vychovávat děti.A s některými to jde opravdu těžko.Myslím si,že jich také spousta roste jako dříví v lese.Ale když se někomu v dětství dobré výchovy nedostávalo,těžko jí může předávat dál.A proto ty naše dětičky vychovávejme tak, jak nejlépe umíme a uvidíte,že se nám to jednou vrátí.
Někde jsem četla (a souhlasím s tím), že cca 80% povahových vlastností má člověk vrozených a zbylých cca 20% může ovlivnit výchova…
Holky, já jen – nikdy neříkej nikdy :)) Náš třetí byl (a někdy ještě je) naprosto neřízená střela… teprve na něm jsem si ověřila, že období vzdoru opravdu existuje a může být i v té horší fázi. V tom okamžiku nepomohlo nic – ani po dobrém, ani po zlém. A to jsem si do té doby taky myslela, že každé dítě se dá zvládnout… dnes to vidím úplně jinak a naopak soucítím s maminkami vztekajících se dítek 🙂
hmm, tak nějak to přesně vidím i já….Myslím, že u nás to půjde i když malá se dokáže vztekat už teď a to je jí rok. Každopádně, souhlasím s tebou, vysvětlovat a vysvětlovat, mít hranice, za které to dítě nepustím a v nejhorším případě, dát mu na zadek…Tak to praktikovali i naši rodiče a taky je pravda, že nějakou vzteklou nebo pubertální fázi jsme moc neprožívali…To když jsem viděla strejdu, jak mlátí děti hlava nehlava, to jsem se ho vždycky bála…
Stanleynka: no, přiznám se, že jsem byla na rozpacích a tak jsem to vzala „od podlahy“, vysvětlila jsem mu, že děvčata to mají trochu jinak, než to mají kluci, že děvčata mají tam dole tři dírky – jednu na malou, jednu na velkou a uprostřed je ještě jedna: připravená pro příchod miminka…
Vypadat mladší než ve skutečnosti jsi, to je nádherný dar od matky přírody, toho si važ a užívej 🙂 A víš, jak to říkali v tý pohádce: „před nikým se neponižuj a na nikoho se nepovyšuj“ 🙂 Ale to ty určitě víš.
No a k té výchově: já jsem byla na mateřské s Míšou něco přes tři roky, hodně jsem se mu věnovala a vychovávala jsem ho hodně „demokraticky“, moc jsem nezakazovala, ovšem je fakt, že jsem byla důsledná, hodně jsem vysvětlovala a ještě víc jsem přemlouvala, byla jsem opravdu hodně hodně trpělivá, nikdy nebyl bit, nedokázala jsem ho uhodit, připadalo by mi divný ho bít jen proto, že něco nechce, je to taky člověk a má právo mít svůj názor. Žádné šílené období neměl (jak zmiňuješ, že se o tom píše). Samozřejmě že někdy něco odmítl nebo si něco chtěl vynutit, ale volila jsem cestu domluvy a vysvětlení. Byl a je zvyklý na takovéto zacházení, takže se s ním lze bezkonfliktně domluvit. Pravda je, že mu nekoupím, co si zamane a u mekáče ještě nebyl. Přiznám se, že nejsem zastánce tohoto stravování a nevidím důvod, proč by to měl můj syn konzumovat a on sám s tím zatím nepřišel, takže tohle prozatím v pohodě.
Osobně si myslím, že žádné období vzdoru není, ale to je jen můj názor. Myslím si, že tím, jak dítě začne vnímat svou vlastní osobu a začne být samostatnější – oblékne se samo, nají se samo, dojde si na záchod atd. – začne zkoušet, kam až může zajít, co všechno maminka vydrží a co všechno maminka povolí a hlavně bych řekla, že každé dítko zajímá, kam až se maminka nechá dotlačit, když „přitvrdí“ – některé dítko se vzteká, jiné pláče, to je různé – v takových situacích jsem mu neustoupila ani o píď; to určitě sama vycítíš a na malé poznáš, čeho to dítě chce dosáhnout a ty musíš určit, kde je ta hranice, přes kterou ho nepustíš. Jsou chvíle, kdy je to psychicky náročný a jsou chvíle, kdy je to únavný a vyčerpávající, jenže pak přijdou ty okamžiky, kdy ti to mnohonásobně vrátí, takže to překonáš a jede se dál 🙂 Pokud malou povedeš trpělivou rukou, klidnou výchovou a obětavým chováním a vysvětlováním, nemusíš se ničeho obávat 🙂
jéminenku a cos mu řekla?:) Tak já se už na otázky typu, kde se berou děti a tak připravuji, ale tohle by zaskočilo asi i mě:) Hm, ale jelikož máme doma holku, tak se na to musím pomalu připravit:).
S tím věkem…většina lidí mi tipuje víc a mě to strašně lichotí, protože to beru tak, že pokud někomu připadám starší, tak je to tím, že takto myslím:) Víš, jako že tě lidi ocení, že tak mladá a už má takové názory:) Ale abych se tolik nechlubila, kolikát jsem byla pasována za 17ku:)
A všechny tyto tipy a lichotky stráááášně masírují ego…:)
Jen se potom občas může stát, že se člověk pak jakoby vyvyšuje na své vrstevníky, což není dobré, já to měla určitou dobu taky tak…
No každopádně, k té výchově, zase na druhou stranu, jak jsem říkala, dítě musí mít svoje meze…docela se děsím toho tolik omentovaného období kolem tří let, protože všude se píše, že děti zažívají období vzdoru a tak, a když pak opravdu vidíš například v obchodě maminku s dítětem, které se vzteky háže o zem, že mu nechce něco koupit, tak o tom pak přemýšlíš…ale s partnerem jsme se shodli na tom, že když bude malá větší, asi jí moc na nákupy brát nebudeme. jasné, že občas jo, nemůže být mimo lidí, ale aby si nezvykala na to, že půl soboty třeba strávíme nakupováním, pak se půjdeme najíst do mekáče a koupíme jí všechno na co si vzpomene…řešila jsi i ty něco podobného u Michala, když byl malý?
Jo a taky se mi nějak nezamlouvá právě moderní trend mladých rodin, které namísto výletů tráví víkendy v nákupních centrech…to mi přídě, že svoje děti pak musí vychovávat strašně materialisticky…Neříkám, že to dělá každý, kdo tam je, ale napadne mně to jako první, když tam takto ty rodinky vidím…
Stanleynko, těší mě, že píšeš, takže PIŠ :-))
Jen jsem netušila, že jsi takové „mláďátko“ – míněno v dobrém, jen v dobrém 🙂
Stejně jako ty si myslím, že pokud si pořídíme dítko, je to naše povinnost se mu věnovat, starat se o něj, jak nejlépe umíme a odpovídat na všechny otázky – samozřejmě odpovědi formulovat přiměřeně věku dítěte. My doma mluvíme o všem, odpovídám malýmu na všechno, co chce vědět, pravda je, že už mě párkrát zaskočil, občas má dotaz, kterým překvapí a já musím horečnatě přemýšlet, jak ze sebe rychle vysoukat odpověď (např. naposledy řešil „tampóny“ a kam se strkají :-)))
jéé, to jsem se zase rozepsala…no vidíte to, co dělá mateřská s člověkem:), navíc přirozeně strašně ukecaným:)
Mě to, Padmé, strašně ale strašně vadí. Já vím, že ne vždycky to jde, že někdy je člověk unavený, nemá náladu, má moc povinností, ale i to se dá tomu dítěti vysvětlit a ne mu říct dej mi pokoj. Vždyť ono se to nemá odkud naučit, teda to, co chce vědět. Malé dítě neumí číst nebo hledat na internetu a tímto způsobem mámy ve svých dětěch potlačují přirozenou zvídavost a touhu po vědění, to pak jde taky ruku v ruce s knížkami, rozhledem atak dále. Minule jsem s malou jela vlakem a byla tam mamča, mohla mít tak 5letého syna. Mluvit pořádně neuměl, pořád se jí něco ptal a ona ho pořád odbíjela, navíc pak přistoupila nějaká její kamarádka, s kterou začaly nadšeně štěbetat a ten malý pořád opakoval svou otázku…dokola a ona ho buď nevnímala, nebo ho okřikla, ať neotravuje a nebo, ať její kamarádce neskáče do řeči, vždyť dospělým se přeci do řeči skákat nesmí, chraň bůh. Já v té chvíli měla takovou zlost…
Nebo to, jak se kdysi vychovávali děti…takový ten rozšířený názor, že děti jsou něco míň, protože jsou malé a hloupé. Mají se jen někde hrát a nestarat se do dospělých, když něco řeší. A chraň bůh aby měli svůj vlastní názor, ten byl často zesměšňován a potlačován. Já nejsem nějaký zástance volné výchovy, dítě musí mít svoje mantinely, to se taky musí naučit, že jsou někde hranice, ale aby to bylo stylem potlačování jeho vlastní osobnosti, to je opravdu hloupé. Blbé je, že právě už děti takovýchto rodičů dnes mají vlastní děti, které samozřejmě, pokud si to neuvědomí, vychovávají stejným stylem…A pak se rodí zakomplexovaní lidi, burani, hulváti, rasisti, kteří mají často úplně převrácený řebříček…Vždyť taky dítě, které vidí, že otec mlátí maminku a je to u nich normální a máma se vůči tomu nebrání, může tohleto dělat i vůči své budoucí ženě…a nebo ne, pokud si to uvědomí, že je to něco zlé…
Naštěstí, mám pocit, že dnes už je daleko víc rodičů, kteří už i o výchově hodně přemýšlí a mají jasno v tom, co chtějí svým dětěm poskytnout a jak je chtějí vychovat. Myslím, že to hodně souvisí s tím, že se zvyšuje věk prvorodiček a lidi si rodiny plánují, takže už do toho nehupnou jen tak. I když já se musím alibisticky pochlubit, že mi je 23 a myslím, že mám taky jasno:)
Ne, je dobře, že se o výchvoě mluví, že vznikají takovéto servry (díky Petro:)), na kterých mají maminky možnost načerpat nejen zkušenosti, ale hlavně i jiný pohled na danou věc nebo problém…A diskuze rozšiřuje obzory:)
Stanleynka: děkuju za příspěvek a tvůj názor, myslím si, že jsi to napsala hezky, souhlasím s tím, že by si každý měl umět stát za tím, v co věří; také souhlasím s tím, že když se něco slíbí, má se to dodržet, dané slovo prostě platí; no a že mají maminky se svými dětmi mluvit, vysvětlovat a odpovídat na zvídavé otázky je nabíledni, taky mi vadí takové to utrhování „dej mi pokoj“ a vídám to kolem sebe dost často.
Ono, říká se, že děti vychováváš právě ve chvíli, kdy o tom ani sama nevíš…My zatím máme doma ročního prcka, ale já už taky a teď přemýšlím, co bych jí chtěla dát do života. Samozřejmě, všechno, co tady bylo napsáno. Aby byla slušná, aby měla hodnoty, aby věděla, co to je morálka a etika, ale zároveň aby si stála za tím, v co věří a aby se dokázala bránit, aby se dokázala postavit sama za sebe a svoje názory. Myslím, ale, že naše děti se toho hodně naučí a odkukají právě ve chvílích, kdy my ani nevíme, že nás pozorují…A pak se kolikrát divíme, odkud vědí, co vědí. Druhá podle mně zásadní věc ve výchově je, řídit se podle toho, co říkám. I když ve škole, třídě, na ulici naše dítko zažije nespravedlnost nebo leckdy nechápe, proč lidi své názory mění nebo nedodrží své sliby, pokud já jako rodič se budu chovat podle toho, co říkám a budu ten, kdo to co řekne splní, tak ten malý človíček bude vědět, že se může spolehnout aspon na mě, jako na svého rodiče a to mu podle mě bude dodávat jistotu…
Napadá mě taky další podle mě důležitá věc, naučit dítě byt odpovědné za své rozhodnutí…ať už jsou správné, nebo ne, musí vědět, že pokud něco udělá, nebo se k něčemu rozhodne, musí si za to nést následky, ať už dobré čí zlé. Tohle hodně lidí neví, neumí řešit své problémy, když vzniknou, utíkají od nich.
V neposledné řade mě taky napadá…mluvit, mluvit, vysvětlovat a odpovídat…Pokud mám malé dítě, snažit se mu dopovědět na všechny otázky, které má. Vím, že to asi mnohdy není snadné, ale děti jsou přirozeně zvědavé, vždyť je tolik věcí, které ještě nevědí! A když odpověď neznám, tak to řeknu, je to normální…Nebo se jí pokusím někde najít. Aby dítě vidělo a vědělo, že i mamča nebo táta neznají všechno, ale že pokud se snaží a pátrají, možná se k odpovědi a výsledku dostanou…Proto mě strašně rozčiluje, když vidím na ulici maminky s dětma, které se na něco ptají, chtějí něco vědět a jsou odbíjeny slovy“ neotravuj zase“ nebo tak něco. Namísto toho aby se jim mámy věnovaly, radši si čtou, kecají s kámoškou nebo něco podobného.
Pokud toto všechno zní dosti idealisticky, promiňte, zatím s tím zkušenosti nemám, ty začnu zbírat tak o rok, dva…:)
Jo a ještě jedna věc, která mě štvala na mojí mámě. I když si myslím, že nás vychovala dobře, nikdy se za nás nepostavila. Když jsme přišli například k babičce a byla tam celá rodina (dost velká), vždy se probíralo, jací jsme (všechny děti v rodině) neposlušní, co neumíme, co jsme zase provedli a vytahovali se i věci, u kterých jsme se hodně styděli. Dospělí se na tom moc bavili a pokud kterékoliv z dětí namítalo, nebo to chtělo vyvrátit, bylo okřiknuté s tím, že tomu nerozumí, že to nechápe a že se starším do řeči neskáče a že si nemá dovolovat…a naše máma vždy souhlasila se svojí mámou, svými ségrami, bratry, jen ne s námi, i kdyby jsme měli pravdu my…
Danasi: všechno má svý pro a proti, já bych nevydržela sama se sebou, kdybych přestala poslouchat své svědomí a pořád chci věřit, že být slušný má svou hodnotu
Piškotka: těší mě a jsem ráda, že nejsem sama, kdo si s tím láme hlavu; souhlasím, že leckdy zakročí rodiče dost nevhodným způsobem a lumpárnu svého dítka „přikryjí“ – není to správné
Pamina: stalo se – Petra můj příspěvek přeřadila z Tam-tamu sem a jinak ti děkuju 🙂
Majulka: dííky za příspěvek, rozesmála jsi mě tím „návod k použití“ – kdyby to tak bylo resp. kdyby to šlo u dětí, když zlobí – vyfouknout, složit a dát do šuplíku :-)))
Karamela: souhlasím, složitá otázka – složitá odpověď, proto někdy váhám nad tím, co a jak říct, aby to pro toho mého broučka bylo stravitelné 🙂 a aby stále vítězila víra v dobro 🙂
Ájík: kdyby to tak šlo – univerzální rada – to by bylo skvělýý!! Já vím, že to nejde a vím, že se nad tím zamýšlí každá normální maminka. Jen kdyby ten rozdíl mezi tím, jak by to mělo být a tím, jak to je, nebyl tak velký… a také věřím, jsem nezdolný optimista 🙂
Padmé, taky si myslím, že nad tím se zamýšlí každá máma – každá chceme své děti vychovat tak, aby z nich byli slušní lidé s pevnými názory a postoji, ohleduplní, laskaví a přitom sebevědomí a schopní přežít… je to každodenní boj a dilema. My to možná máme trochu zjednodušené tím, že jsme věřící, tudíž mám pocit, že na spoustu věcí nejsme jako rodiče sami, máme možnost \“konzultace na vyšších místech\“ 🙂
Ale tu správnou cestu, správný postoj, správný způsob, jak vychovat zrovna to naše dítko, to si musí najít každý sám…
Je pravda, že dítě se odmalinka setkává s jinými postoji, než k jakým je vychováno, s nespravedlností, bezmocí… myslím, že je to dobře, protože se tak učí své postoje obhajovat, učí se rozlišovat a v hlavince si sumíruje, jak to vlastně má být (a že jsou dětičky mooooc chytré a vnímají všechno krásně jednoduše, přirozeně a přitom s čistotou jim vlastní, to víme všechny 🙂 ).
Určitě univerzální rada neexistuje – jen vychovávat přirozeně, s láskou, příkladem…. ona slušnost se dnes nenosí, pravda, ale věřím, že jednou se to všechno vrátí…:)
A ještě jsem si vzpomněla s tou nespravedlností. To přišli kluci nejednou, že učitelka něco rozhodla nespravedlivě. Co na to může člověk říct. Někdy jsem se učitelky zastala, když to jen trochu šlo, ale byly i případy, že to ani při sebelepší vůli nešlo. Pak jsem jen řekla, že v životě není vše spravelivé a čím bude starší, tím více se bude s něčím takovým setkávat. Takže je to taková příprava do života.
Padmé-to je moc složitá otázka-to jestli našim dětem k něčemu ta slušnost a ohleduplnost bude,že?:-)
Ale já bych se tolik netrápila,prostě je vychovávejme s láskou a dávejme jim správný příklad. Stejně je život naučí,že vše není jen bílé,že lidé jsou různí. A myslím,že oni to zvládnou,neprohnou se pod tou tíhou,nebojte se-určitě mají pevné základy po NÁS:-)))))) K
Jo,jo, na každou blbost dostane člověk návod k použití, ale jak vychovávat dítě, k tomu není nic. Teda je, ale někde píšou to a jinde zas něco jiného. Co člověk to jiný názor. Nejhorší je, že se člověk snaží dítě vychovat co nejlépe, on pak v pubertě, kdy ztrácíme na naše děti vliv, zapadne do nějaké party, kde nejsou zas až tak dobře vychovaní kámoši a všechno je v pytli. Co mě teda těší, že jsem vypěstovala v synech odpor ke kouření a drogám a oni se tomu teda dost vyhýbají. To mě těší. Starší syn ale kamarádí a má nározy jako skinheadi a to se mně moc nelíbí. I když jejich nározy nejsou někdy zas až tak špatné. Mají např. záporný vztah právě k drogám, nebo k nacismu. Zatím alespoň nechce vypadat jako oni, jen oblečení jim přispůsobuje. Ale na hlavě si vlasy stále nechává.
Padmé, klidněs to mohla napsat jako článek. Tvůj text je moc hezký a trefný. O tomtéž přemýšlím strašně často a mám teď pocit, že správná máma si musí snad tyto otázky klást každý den.
Padmé, denně přemýšlím nad tímtéž! Snažím se malou vést tak, aby byla slušná, uměla zdravit, chovala se hezky, pomáhala ostatním…. jenže přesně jako Danasi vidím, že spravedlnost dnes nemá pomalu žádný význam, žádnou váhu. Smradi se mají dobře, buď za ně agresivní rodič vyřeší vše (většinou po zlém), nebo si prostě na ně nikdo nedovolí. Já jsem bohužel byla vedena (a jistě mnoho z nás) k neprůbojnosti (Kašli na to, nech je být, ať jdou první, nevšímej si ho, neříkej nic…apod.) Něco mi zůstalo, ale poslední dobou se to ve mně pere a vře, to když mě bezostyšně někdo předběhne – u lékaře, v lékárně, na úřadech, kdekoliv), a itehdy, pokud nechá maminka své dítě ubližovat mému (ano, i to se už stalo), zuřím a zakročím, nechci, aby Sára byla stejná jako já v dětství a nechala si „…. na hlavu“. Hodně se poslední dobou ozývám, kdekoliv, už se nenechám, protože s takovýma lidma si pak každý dělá co chce a to alespoň u Sáry nedovolím a vedu ji k tomu, aby se nenechala odstrašit. Pokud to nebude v silách mé dcerky, budu ji bránit! Zároveň bych byla raději, kdyby si ve škole (jako já kdysi) vytvořila své místo v kolektivu – přirozený respekt ke své osobě), u mě se tak stalo v 5.třídě ZŠ a pak zase ještě později v pubertě.
Jinak k pravidlům výchovy:o))) si ráda počkám a přečtu názory ostatních, protože vychovávat dítě v dnešní době je myslím velmi nesnadný úkol, zvlášť ještě mnohdy za odborného a nesmírně kritického dohledu generace našich mám a babiček:o(((
Tak jsme na tom stejně. Vychovávám, podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. A určitě tak jak mne vychovávali naši. Být slušná, pomáhat, neodmlouvat.
Bohužel jsem asi před 3 roky řekla našim, že mne vychovali špatně a já dělám stejnou chybu. Vychovali ze mne slušného člověka – teda doufám. A jak to vidím na bývalých spolužácích. Čím větší grázl, tím lépe se má dnes. Čím větší slušňák, tím hůř shání práci a kde kdo na něm štípá dříví.
Vůbec se my to nelíbí. A pořád doufám, že slušné vychování jednou bude hlavní kritérium pro život a bude ceněno.
Mobile Sliding Menu