Nemáte doma ani jednu moudrou knihu o výchově dítěte? Tak to pěkně hazardujete s jeho zdárným vývojem. Nebo ne? Rodiče dnes ještě před narozením potomka studují, jak ho správně držet, čím ho krmit, do jakých kroužků zapsat. Chtějí pro něj to nejlepší, ale nevědomky mu mohou spíše uškodit. Kdy na moudré rady raději zapomenout a řídit se zdravým rozumem a přirozeností?
Plačící dítě zásadně nechovejte, aby si nezvyklo. Ale také: miminko nikdy nenechte plakat, mohla by se u něj vyvinout deprese. Křikem kojenec sílí. Ale také: plačící dítě trpí. Nemluvně krmte v tříhodinových intervalech. Ale také: kojte, kdykoli vaše malé projeví zájem. Výše uvedené názory a doporučení se vzájemně vylučují. Všechna přitom slýchali v posledním půlstoletí rodiče z úst odborníků, všechna vycházela z vědeckých teorií. Jak je to možné? A hlavně, jak poznat, čím je vhodné se řídit, a na jaká doporučení raději zapomenout?
Trendem je expertní rodičovství
Obzvláště v oblasti kojení napáchaly vědecké teorie hodně škody. Ještě naše matky slýchaly, že lepší je nekojit, a když, tak jen v prvních měsících a striktně po třech hodinách. Teorie, o kterou se taková doporučení opírala, přitom není celá špatně. Jen příliš zveličila určité věci a jiné zase nevzala v úvahu.
Kojení mělo být nezdravé, protože se do mléka uvolňují škodlivé látky, které žena za svůj život v těle nastřádala – což je částečně pravda. A po třech hodinách se mělo krmit, aby se nemíchalo natrávené mléko s nenatráveným. Což je taky pravda, ale dětem to většinou nevadí.
Mnoho dětí tak přišlo o výhody mateřského mléka a o blízký kontakt s matkou, který kojení poskytuje. O pláči z hladu nemluvě.
Naše matky nekojily, protože chtěly pro své děti to nejlepší. Netušily, že by se odborníci mohli mýlit. Kdyby si do toho nenechaly mluvit a spolehly se na svou intuici, mohly být šťastnějšími matkami spokojenějších a zdravějších dětí.
„Expertní výchova“ je v kurzu i dnes. A netýká se to jen výchovných stylů, ale třeba i sportovních aktivit. Batolata chodí na kurzy jógy a předškolní děti už aby začaly s baletem či tenisem. Je to dobře? Jóga je prima, ale na druhou stranu: nebylo by dvouletému děcku lépe na pískovišti?
Moudré knihy. A co když ne?
A jak s moudrými knihami? Vyplatí se je číst? Někdo tvrdí, že ano, dnešní doporučení jsou prý rozumnější než dřív. Jiní říkají, že lepší je nečíst nic a spoléhat se na svou intuici. Jenže jak poznáme, co je pravá intuice a co jsou vnitřně přijaté teorie, které jsme zaslechli či viděli v praxi kolem sebe?
Třetí rada zní: přečtěme si všechno, a pak se rozhodněme. Ale i to má svá úskalí. Paradoxně nejhorší totiž může být, když teorie nevhodně zkombinujeme. Vraťme se k příkladu kojení. Podle dětské psycholožky Ivy Jungwirthové je nejhorší variantou kombinace extrémních forem. V knížce Pohodoví rodiče – pohodové děti (vydal Portál) Jungwirthová takovou praxi popisuje: „Matka odchází z porodnice s rozhodnutím kojit kdykoli a kdekoli. Dítě je plačtivé, prs ho obvykle neuklidní. Tenze rodičů se stupňuje, jednoho dne se maminka ocitne na pokraji sil a rozhodne se krmit po třech hodinách – když to tak může dělat švagrová, náš Pepíček to dnů, možná ne o tolik plačtivějších, než byly ty předchozí, ale maminka na křik dítěte reaguje ještě citlivěji, protože se cítí provinile, že mu odepřela prs. Pak to nevydrží a opět se na pár dní vrátí k metodě „stále u prsu“. Celý cyklus se opakuje. Je dost možné, že Pepíček pláče prostě proto, že je plačtivé a dráždivé miminko, což se způsobem kojení úplně nesouvisí. Ale velké výkyvy v chování rodičů mohou jeho plačtivost ještě zvýšit.“
Proč Dan nechce jíst
V současné době je mateřské mléko opět v kurzu. Nemáte-li s kojením problém, výživoví experti se dnes víceméně shodují, že půl roku vašemu dítěti stačí. Ale co pak? ptají se matky. Nad prvními příkrmy si láme hlavu snad každá. V Čechách začínáme mrkvovým pyré, v Americe se doporučuje rýžová kaše a jinde to mají zase jinak. Novopečené matky v mém okolí si půjčí v průměru jednu populárněodbornou publikaci, poradí se s dětským lékařem či s kamarádkami, a začnou. Mrkvička, brambůrka, dýně. Spektrum potravin se postupně rozrůstá. Většina kamarádek vaří doma, občas však také koupí připravené jídlo pro kojence ve skleničkách. Nejzodpovědněji a nejpečlivěji z všech řeší tuto otázku Lucie. Jednotlivé potraviny zařazovala Lucka podle přesně daného harmonogramu a zapisovala si vše do tabulky. Když jsem u ní byla na návštěvě, vařila 20 gramů biohovězího (množství asi tak na lžíci) na plotně už čtvrtou hodinu, aby bylo dostatečně měkké, pak je pasírovala přes cedník a míchala se zeleninou. Do Dana pak s velikým úsilím vpravila asi dvě lžičky výsledné směsi.
Koncem léta, když bylo Danovi osm měsíců, odletěli zpět na Floridu, kde Lucie s manželem již čtyři roky žije. Návratem se však zvýšila Lucčina nejistota, zda přikrmuje „správně“. Doporučení amerických pediatrů se od těch českých drobně liší. Lucka denně počítala množství bílkovin, tuků, cukrů, odvažovala ingredience a synka před jídlem a po něm vážila, aby měla přehled, kolik toho snědl (na množství zmizelé z talířku není možné se spolehnout, protože nikdy nezměříte, kolik z toho dítko rozpatlalo po ubruse). Dan ovšem jídlu stále moc nedá, ba dokonce se jeho apetit spíše horší, než lepší.
S jogurtem i bez jogurtu
Když si Lucka stěžovala, jak je každá lžička vybojovaná, skoro brečela. Jako psycholožka jsem jí měla poradit. Odpovědi typu „Prosím tě, neřeš to tolik, děti vyrostou s jogurtem i bez jogurtu,“ ji však spíše dováděly k zuřivosti. „Chci pro něj ty nejideálnější podmínky, tu nejlepší péči, to je snad normální,“ sdělila mi rozčíleně. „Nemůžu to přece nechat na náhodě. Nechci, aby moje dítě jen přežilo. Chci, aby bylo co nejšťastnější, nejspokojenější, nejzdravější a co nejlépe prospívalo. A poskytnout mu tak dobrou výživu, jaké jsem schopná, je mojí povinností!“
Avšak považte – jak by vám chutnalo, kdybyste dostali přesně odvážené namíchané ingredience, před jídlem vás zvážili, pak celou dobu upřeně pozorovali a opět vážili?
Téměř opačným extrémem je kamarádka Markéta. „Ani nevím, kdy jsme začali přikrmovat. Terezce mohlo být tak šest nebo sedm měsíců. Prostě ji najednou začalo hrozně zajímat, jak jíme. Valila na nás ty svoje kukadla, a mně došlo, že už asi taky chce.“ Speciálně pro Terezku Markéta nikdy nevařila. „Prostě, co jsem dělala pro nás, dostala i Terka. Ale je pravda, že jsem začala výrazně míň kořenit a skoro jsem nesolila,“ říká. Terezce je teď něco přes rok a Markéta uvařila těstoviny s rajčatovo-dýňovou omáčkou. „Budeme papat, Terezko,“ říká. A Terezce září očka: „Papat!“ opakuje, opouští hru s kostičkami a spěchá ke stolu.
Napsal/a: Pavla Koucká
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Lien, máš pravdu, je to nějak divné, jakoby něco z toho vypadlo. Ale tenokrát je problém přímo ve zveřejněné ukázce na stránkách časopisu, odkud je článek převzatý.
Pavlíno a není náhodou nějak pokažená i tahle věta?
Tenze rodičů se stupňuje, jednoho dne se maminka ocitne na pokraji sil a rozhodne se krmit po třech hodinách – když to tak může dělat švagrová, náš Pepíček to dnů, možná ne o tolik plačtivějších, než byly ty předchozí, ale maminka na křik dítěte reaguje ještě citlivěji, protože se cítí provinile, že mu odepřela prs.
Tak jsem právě zjistila, že nejenom že se mi neodkleply komentáře u článku, ale taky kus článku vypadl.
Omlouvám se všem, co už článek jednou přečetli – přečetli si asi jen třetinu ukázky…
A k tématu – ono to chce asi všeho s mírou. I odborné info, i staré dobré „babské rady“ či rozumy.
Tak to o natráveném mléku a tříhodinových intervalech mi říkali i před rokem, takže nemusíme chodit do dob před třiceti lety, je to stále stejné.
U mě tedy platí, že se vědeckými výzkumy neřídím, mám k nim naopak vztah velmi negativní. Pro mě jsou to nesmysly a to právě proto, že se dá dojít k dvojím výsledkům klidně si i navzájem odporujícím. Žádná studie nedokáže pojmout, co platí právě pro jednoho konkrétního jedince, takže je vždy k ničemu, protože obecně platné jsou věci, na kterých se nic vyzkoumávat nemusí. :o) No ale když to někoho baví….
Mobile Sliding Menu