Psycholožka Simona Hoskovcová je zastánkyní rozumného a individuálně správně „dávkovaného“ otužování dítěte prostřednictvím vlastní zkušenosti. I v jejích výzkumech věnovaných psychické odolnosti předškolních dětí se ukazuje, že pokud si kluci a holčičky opatrně a pod dohledem dospělého vyzkoušejí například pracovat s nožem, nůžkami, s různým nářadím, anebo když se v bezpečné situaci přesvědčí, že plotýnky na sporáku pálí, v rychlovarné konvici je horká voda, ale zároveň dostanou příležitost k pomoci v kuchyni, jsou lépe schopni tyto zážitky zabudovat do systému vlastních zkušeností a osobnostního zrání. Jsou nejen sebevědomější, ale i šikovnější. Například na skautském táboře, kde se desetileté děti učí vyřezávat dětským nožíkem třeba lodičku z kůry, se podle ní nejčastěji pořežou právě ty, které byly před kontaktem s „nebezpečným“ nožem pečlivě chráněny.
Mozaika bezpečného chování
I s výchovou k dalším nebezpečným událostem v životě je to podobné. „Musí být organicky zabudovaná do každodenního přístupu k dítěti. Výchova k bezpečí začíná těmi nejběžnějšími situacemi a postupně na ně můžeme nabalovat další, které mohou dítěti hrozit. Jakmile se batole naučí samostatně chodit a běhat, nejdůležitějším úkolem výchovy k bezpečí je zajistit, aby se umělo na povel zastavit. To je v dnešním hustém silničním provozu hrozně důležité – někteří rodiče se bojí devianta ve výtahu, ale nebezpečí, které dítěti každý den reálně hrozí při kontaktu s jedoucím autem, podceňují. Chtít, aby dítě poslechlo a zastavilo se na kraji chodníku, to je při nástupu do mateřské školy naprosto oprávněný požadavek,“ upozorňuje poradenská psycholožka Ivana Halíková.
I když bychom samozřejmě neměli podceňovat nebezpečí, které dětem hrozí ze strany neznámých lidí, netřeba „pány s bonbonky“ zbytečně démonizovat. Navíc pokud taková informace nezapadne v mysli dítěte do již vytvořeného systému bezpečného chování, nemá podle doktorky Halíkové odpovídající význam. Některé děti ji mohou ignorovat, v jiných může vyvolávat nadměrné, iracionální strachy. Nejprve se totiž musíme snažit, aby si dítě osvojilo pravidla, že s cizími lidmi se nemá bavit, že si od nich nemá nic brát. Zároveň by se mělo učit vnímat zónu bezpečí kolem svého těla a mělo by vědět, že má právo odmítnout příliš důvěrné či nepříjemné chování a doteky dospělých. (Čas od času sice obyvatele sídlišť vyděsí zpráva o sexuálním násilníkovi, který číhá na dívenky u vchodu do domu, zkušenosti odborníků pomáhajících dětským obětem sexuálního zneužívání však dlouhodobě potvrzují, že pachatelem se ve většině případů stává osoba dítěti dobře známá, často jde přímo o člena rodiny.) I v prostředí mateřské školy je dostatek prostoru pro nácvik komunikačních situací, ať už formou her, dovyprávěných příběhů, povídáním o tom, co na toto téma děti společně viděly nebo slyšely. „Využít můžeme přirozené situace přímo na vycházce či na zahradě,“ navrhuje psycholožka Halíková. „Učitelka může hlasitě komentovat, že paní Novákovou pozdravíme, protože je to maminka Honzíka, téhle paní, která na děti volá přes plot, sice odpovíme na pozdrav, ale nevšímáme si jí, protože ji neznáme, zatímco k tetě Helence, která ve školce dříve pracovala a je to dobrá známá paní učitelky, si můžeme zajít při vycházce pohrát na zahradu.“ Nejrůznějšími metodami a způsoby je potřeba opakovat a trénovat i bezpečné chování na silnici. U předškolních dětí na pomyslnou základnu, jíž je zastavení na povel, stavíme další díly mozaiky – rozhlédnout se před přechodem silnice, znát a v praxi používat pravidla správného přecházení, kde a jak jezdit na koloběžce nebo na kole, jak se chovat v autě apod.