Výchova k ostražitosti není strašení!

Rubrika: Výchovné tipy

1209887_children_crossing_2Děti jsou důvěřivé, nemají dostatek zkušeností ani schopnost domyslet všechny důsledky svého jednání – proto by neměli zůstávat delší dobu bez dozoru a měli bychom je vést k ostražitosti a bezpečnému chování. Jak při tom ale nesklouznout k nadměrně ochranitelskému přístupu?

Typickým objektem výchovy k bezpečí v domácnosti po generace představovala kamna. „Pozor! Nechoď ke kamnům! Nesahej na ně, pálí!“ Takhle by dnes nejspíš reagovala většina starostlivých matek, která se s dětmi dostane na chalupu s klasickými kamny, jež z našich moderních domácností už nenávratně mizí. V dobách, kdy obytná kuchyně s velkými, stále rozpálenými kamny bývala středem rodinného života, prý matky a babičky používaly jinou taktiku. Zatopily, počkaly, až se kamna rozhořela tak, aby byla dostatečně teplá, a pak s upozorněním, že pálí a mohou způsobit velkou bolest, nechala odrostlejší batolata, aby si na ně opatrně sáhla. Zkušenost je nesdělitelná – tímto heslem se dnes řídí mnozí pečující otcové, jejichž výchova podle zkušeností psychologů vede děti k větší odvaze, samostatnosti a poskytuje jim více dobrodružnějších zážitků. Pro pečující ženy je naopak charakteristický spíše ochranitelský přístup, snaha riziko raději z bezpečné vzdálenosti popsat a vysvětlit než dopustit, aby se s ním dítě přímo setkalo.

Psycholožka Simona Hoskovcová je zastánkyní rozumného a individuálně správně „dávkovaného“ otužování dítěte prostřednictvím vlastní zkušenosti. I v jejích výzkumech věnovaných psychické odolnosti předškolních dětí se ukazuje, že pokud si kluci a holčičky opatrně a pod dohledem dospělého vyzkoušejí například pracovat s nožem, nůžkami, s různým nářadím, anebo když se v bezpečné situaci přesvědčí, že plotýnky na sporáku pálí, v rychlovarné konvici je horká voda, ale zároveň dostanou příležitost k pomoci v kuchyni, jsou lépe schopni tyto zážitky zabudovat do systému vlastních zkušeností a osobnostního zrání. Jsou nejen sebevědomější, ale i šikovnější. Například na skautském táboře, kde se desetileté děti učí vyřezávat dětským nožíkem třeba lodičku z kůry, se podle ní nejčastěji pořežou právě ty, které byly před kontaktem s „nebezpečným“ nožem pečlivě chráněny.

Mozaika bezpečného chování

I s výchovou k dalším nebezpečným událostem v životě je to podobné. „Musí být organicky zabudovaná do každodenního přístupu k dítěti. Výchova k bezpečí začíná těmi nejběžnějšími situacemi a postupně na ně můžeme nabalovat další, které mohou dítěti hrozit. Jakmile se batole naučí samostatně chodit a běhat, nejdůležitějším úkolem výchovy k bezpečí je zajistit, aby se umělo na povel zastavit. To je v dnešním hustém silničním provozu hrozně důležité – někteří rodiče se bojí devianta ve výtahu, ale nebezpečí, které dítěti každý den reálně hrozí při kontaktu s jedoucím autem, podceňují. Chtít, aby dítě poslechlo a zastavilo se na kraji chodníku, to je při nástupu do mateřské školy naprosto oprávněný požadavek,“ upozorňuje poradenská psycholožka Ivana Halíková.

I když bychom samozřejmě neměli podceňovat nebezpečí, které dětem hrozí ze strany neznámých lidí, netřeba „pány s bonbonky“ zbytečně démonizovat. Navíc pokud taková informace nezapadne v mysli dítěte do již vytvořeného systému bezpečného chování, nemá podle doktorky Halíkové odpovídající význam. Některé děti ji mohou ignorovat, v jiných může vyvolávat nadměrné, iracionální strachy. Nejprve se totiž musíme snažit, aby si dítě osvojilo pravidla, že s cizími lidmi se nemá bavit, že si od nich nemá nic brát. Zároveň by se mělo učit vnímat zónu bezpečí kolem svého těla a mělo by vědět, že má právo odmítnout příliš důvěrné či nepříjemné chování a doteky dospělých. (Čas od času sice obyvatele sídlišť vyděsí zpráva o sexuálním násilníkovi, který číhá na dívenky u vchodu do domu, zkušenosti odborníků pomáhajících dětským obětem sexuálního zneužívání však dlouhodobě potvrzují, že pachatelem se ve většině případů stává osoba dítěti dobře známá, často jde přímo o člena rodiny.) I v prostředí mateřské školy je dostatek prostoru pro nácvik komunikačních situací, ať už formou her, dovyprávěných příběhů, povídáním o tom, co na toto téma děti společně viděly nebo slyšely. „Využít můžeme přirozené situace přímo na vycházce či na zahradě,“ navrhuje psycholožka Halíková. „Učitelka může hlasitě komentovat, že paní Novákovou pozdravíme, protože je to maminka Honzíka, téhle paní, která na děti volá přes plot, sice odpovíme na pozdrav, ale nevšímáme si jí, protože ji neznáme, zatímco k tetě Helence, která ve školce dříve pracovala a je to dobrá známá paní učitelky, si můžeme zajít při vycházce pohrát na zahradu.“ Nejrůznějšími metodami a způsoby je potřeba opakovat a trénovat i bezpečné chování na silnici. U předškolních dětí na pomyslnou základnu, jíž je zastavení na povel, stavíme další díly mozaiky – rozhlédnout se před přechodem silnice, znát a v praxi používat pravidla správného přecházení, kde a jak jezdit na koloběžce nebo na kole, jak se chovat v autě apod.

Jedná se o ukázku z časopisu Informatorium (č.10/2009), vydává Portál.

Napsal/a: PhDr. Daniela Kramulová

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • Tak ona ta knížka by vydala na samostatnou diskuzi. Každého z toho osloví něco jiného, každý si to do svého stylu výchovy přibere po svém.
    Mě třeba na tom ani tak nezaujalo pro co jsme stvořeni a jak uzpůsobení, ale jak s tím, jací jsme, můžeme pracovat a jak k tomu přistupovat. Nebo naopak. Proč dělat věci složitě, když jsou jednoduché.
    Virenko, já tu knížku znám asi rok, takže starší dcerku to taky minulo.
    S ní jsem u silnice postupovala tak, že měla naučené, že buď se bude držet u mě, nebo bude muset jít za ruku (nebo ji ponesu). Nebyl s ní problém. Chtěla chodit sama 🙂

    Já to chápu tak, že není nutné, aby si všechno ty děti osahaly a prožily na vlastní kůži. To samozřejmě nejde. Věřím, že auto, elektřinu, Savo apod. by jen tak samy od sebe neodhadly.
    Tak o tom mluvím, komentuju co dělám a nedělám já a občas přidám proč, i když to určitě úplně nepochopí zatím, tak jednou ano.
    A malá se učí podle mě, vidí, že nestrkám ruce do zásuvky, u silnice se chovám obezřetně…
    Nevím, představuju si ale, že indiánské děti taky neochutnávaly jedovaté bobule. Že to buď odpozorovaly nebo jim to někdo řekl. Nebo spíš jestli to není tak, že děti – pokud mají tu zodpovědnost samy za sebe – dělají jen to bezpečné. To u čeho mají jistotu.
    Ale nevím.
    Podle mě tyto situace jsou ty sporné. Ale podle mnohých – a není jich málo – už je potřeba dítě hlídat před skřípnutím prstů do dveří, před pádem z jednoho schodu, nepatří mu do ruky sklenka (mohla by spadnout, rozbít se a ono se pořezat), je potřeba dát chrániče na rohy stolů atd. Ne že bych dřív byla úplně takový extrém,ale rozhodně jsem v těchto maličkostech změnila hodně svůj přístup a vidím ten rozdíl. Že to jde i samo 🙂

    Jen ještě poznámka k té silnici. Mám jednu kamarádku a její dítě utíkalo taky do silnice a na všechny možné strany. Jakmile začlo chodit do školky, tak přestalo. Možná náhoda, ale spíš myslím, že je to o tom přístupu, ve školce by učitelka nemohla děti chytat, kdyby ji všechny začly zdrhat do silnice. Dítě tam přijme ty pravidla, to, že tam ho nikdo chytat nebude. Takže myslím, že u těch tříletých, to už je hlavně o tom.

    Ono kolikrát to dítě začne brát jako hru nebo provokaci nebo zkoušku… Ono ví, že něco nemá dělat a přesto to dělá. Donekonečna. Ví, že maminka to jistí.
    Taky jsme to měly se starší v některých věcech takto špatně naučené a jak se z toho stane boj, tak už se to pak špatně mění.
    Tehdy jsem to ale neviděla.

    Jen znovu podotýkám, že to jsou spíš úvahy, není to, že bych za to dala ruku do ohně a ani bych si netroufla říct, že to, co funguje na tu mou malou cácorku, by fungovalo na všechny. Sama jsem trošku s tím Konceptem měla v tomto problém.

  • Lien

    To je zajímavé, my s manželem máme věčně dohady právě kvůli této knize. Pro něj je to signál nechat malou dělat úplně všechno. Já o tom uvažuji spíše tak, jak píše Vírenka, je jiné nebezpečí přírodní, a jiné jsou výdobytky civilizace. Těžko se evolucí dítě mohlo naučit žít např. s elektřinou, protože jí používáme krátkou dobu, nebo auta atd. Takže podle mě v primitivních indiánských kmenech a čistě přírodním prostředí to platí stoprocentně, ale já tam bohužel nežiji, takže malou hlídat musím. I když u nás na vsi jí také nechávám i hodně daleko za sebou a je pravda, že vždy dojde, o nůž se také neřízla apod., ale ve městě, kde jezdí jedno auto za druhým je to opravdu o něčem jiném.

  • Virenka

    Makineo, to je moc hezký příspěvek, děkuju.
    Škoda, já Koncept kontinua četla až před 2 lety a to už byli oba z té prvotní fáze venku.
    Hrůzu jsem měla jenom z těch aut, u nás je vysocefrekventovaná silnice s moc nepřehlednou křižovatkou, kterou jsme přecházeli denně cestou do školky. Nebudu si připomínat ty infarktové momenty, kdy do silnice přes všechna opatření vběhl. Myslím, že auta nemají ten energetický potenciál, co má třeba jáma, propast, sráz – přírodní útvar. Jejich rychlý pohyb nemusí dítě správně rozluštit dřív, než je pozdě. Bohužel, můj na to vypadal a došlo na důsledně naučené chování. Starší to ale nepotřeboval a učil se víceméně nápodobou, rozhodně souhlasím, že je každé dítě jiné.

    U mladšího jsem byla za „divnou“ matku, když jsem ho nechala sáhnout a natlouct si všude tam, kde nehrozila vážná újma. On se tak opravdu nejlíp poučil, jen to potřeboval víckrát než jen jednou, což prý zase většině dětí stačí. Tak si sáhl na horké i studené, bouchl se o otáčecí dveře, o stěny, o stromy, spadl z menší výšky a tak. Zatímco starší by po podobném zážitku hodiny plakal a výsledkem by byl strach a UŽ NIKDY na kolo, na klouzačku…, na mladšího to mělo efekt v narůstající opatrnosti, ale jen v rozumné míře. A určitě se mohla spousta věcí udělat jinak a líp, jen bych potřebovala další učební příklady. Tak někdy příště.

  • Snažím se holky ke všemu k čemu chtějí přibrat, tak „pomáhají“ a hrají si – pod dohledem opravdu s lecčíms. I když pravda nějaké nehody už taky byly.
    Ani doma nějaké moc opatření nedělám. Snad asi jediné, co je úplně nedostupné jsou čistící prostředky, to je všechno nahoře.
    Někdy mám pocit, že čím míň pozornosti člověk věnuje tomu, co zrovna prozkoumávají, tím opatrnější ty děti jsou a tím dřív je to přestane zajímat.
    Samozřejmě po očku sleduji, ale mlčím co nejdýl to vydržím.
    Pravda ovlivnila mě v tom knížka Koncept kontinua. Sice hodně věcí tam beru s rezervou (nedá se podle mě vše aplikovat i do dnešní doby), ale na mladší dcerce dělám v tomto smyslu pokusy .-) jak to jen jde.
    I je tam psané, že děti přirozeně neutíkají, že následují příklad dospělých a následují je… Samozřejmě indiáni neměli auta (ale zas měli propasti, že..)
    Zkouším to i venku… A opravdu i velké vzdálenosti malá zůstane za mnou a pak prostě vždycky jde… Dá se říct v mých stopách. Nejde na opačnou stranu, nevybočuje z cesty.. Nakonec, když usoudí, že už jsem se asi vzdálila moc, tak se rozeběhne za mnou, když nestíhá, tak si zavolá… Když jsem na blízku, tak si dovolí víc, myslím, že ví, že ji hlídám, že tu zodpovědnost za ni v tu chvíli mám já, ne ona sama.
    Ale je to spíš takový jiný pohled, já jsem se na to takto dřív nedívala a měla jsem pocit, že musím pořád hlídat, bránit, varovat, chytat… Tak to zkouším a zatím se mi zdá, že to funguje. I když úplně napospas bych ji nenechala. Máme tu vhodné prostředí, chodíme ulicemi, kdy není provoz a kde jde auto vidět i z velké dálky a mám jistotu, že bych to doběhla. Přes silnici jde buď za ruku nebo ji přenesu, taky se zastavujeme a rozhlížíme vždy.
    Ale samozřejmě nemůžu říct, že s jiným dítkem by nebylo všechno jinak, taky s dětmi hyperaktivními to bude nejspíš jiné.
    Se starší dcerkou, když byla menší jsme bydlely ve městě, na hodně rušné ulici a taky si nevzpomínám, že by se nějak vrhala do silnice.
    Je to téma, nad kterým se docela ale zamýšlím, přijde mi to zajímavé.

    Jen ještě ke článku. Rada nebavit se s cizími a nic od nich nebrat je podle mě taky ne přímo vhodná. Přitom i já jsem ji tolikrát slyšela. Přijde mi nevhodná tím, že je skoro nerealizovatelná a dítě pak přestane tu radu brát vážně. Chce to podle mě víc konkretizovat, bavit se o tom podrobněji.

  • Lien

    Vírenko, tak mi ten tvůj mladší silně připomíná mojí princeznu, klidně hlavou do zdi. :o)

  • Virenka

    Na sjezdovku by mě to nenapadlo, to je asi věc názoru. Ale jinak jsem klasické kšírky s mladším zkoušela použít, když začal chodit, neřízená střela byl od prvních krůčků, jenom ty první havárky byly ve smyslu „hlava do betonu“. Jestli beton na zemi nebo na zdi, to celkem neřešil. Ale i když byl na kšírky z kočárku „zvyklý“, naprosto odmítal jejich nasazování a nošení, byl to šílený boj, protože on dobře věděl, že tím omezím jeho volný dosah. Mám svobodné dítě a tehdy nemělo rozhodně sebezáchovné tendence. Takže jsem po pár týdnech vysilujících bojů před a deprimujících vycházek samotných kšírky úplně odložila a bylo to mnohem lepší, protože se mnou nebojoval. No, jenom zdrhal, nečekaně a kdykoliv.

    Ale důsledné za ruku, držení ruky tak, že jsem měla občas pocit, že si ji opravdu vykloubí (ve snaze se mi vyrvat), plácání za KAŽDÉ porušení pokynů a pevné nervy pomohly, kolem třetího roku bylo zažehnáno a dneska se můžeme spolehnout, že poslechne. Jen musíme pořád hlídat, abychom ho vzali včas za ruku, protože se pořád rozhlíží až když běží, to bude povahou.
    Starší byl úplně jiná muzika, toto nikdy nedělal, běžné napomínání, pobízení, vodění pomohlo bez potíží a vycházky s ním byly radost od malička 🙂

  • Peťka

    Pavlinkav, chápu. Ale opravdu jsou v ČR sjezdovky uzpůsobené trošku jinak, než by se mi to líbilo tam s prckem chodit. Pokud by rodiče museli za vhodnou sjezdovkou jezdit několik km., raději volí tuto a dítě jistí. Nejde o to, aby rodič dítě táhl dozadu, jde opravdu spíše o už dobré lyžaře a taky o doprovod, který sám zvládá jízdu skvěle. Viděla jsem to několikrát v praxi a nemám pocit, že by tím bylo dítě omezené.
    Ale samozřejme, pokud ta možnost je, raději zvolíme sjezdovku vhodnou dítěti.

  • Petra Vymětalová

    Myslím, že u malých dětí není nic úplně 100% spolehlivé, nikdy nevíte, co je kde zaujme natolik, že pustí z hlavy všechno, co se naučily 🙂
    Nejjistější je, jak píše pavlinkav, držet za ruku a nepustit. Jenže když máte ty děti dvě a k tomu nákup a kočár, to už to tak nejde dělat vždycky.

    Mně se osvědčil prachobyčejný dril – vždycky před přecházením silnice zastavit, rozhlédnout se a pak přejít. I když je zdáli vidět, že nikde nic nejede a přecházíme přes silnici, kde projede jedno auto za uherský rok. Pokud holky někdy přeběhnou beze mě a nerozhlídnou se, odvedu je zpátky a přecházíme prostě znovu tak, aby to bylo správně. Sice to zdržuje, ale když to takto uděláte padesátkrát, tak po padesáté první už samy nepřeběhnou.
    Fakt to bylo kolikrát o nervy, ale myslím, že se to vyplatilo. Po nějaké době jsem měla pocit, že se na ně můžu spolehnout.
    Ale jak jsem psala, úplně 100% to není nikdy, takže to stejně chce hlídat a hlídat a vracet se a vracet 🙂

    No, to jsem pomohla,co?

  • Uznávám, že můj instruktorák už jsou „loňské sněhy“, ale metodika se nemění. Asi se pohybuju v jiném okruhu učitelů lyžování. Ale každý ať si dělá, co uzná za vhodné. Raděj vyberu takovou sjezdovku, kterou děcko ve své pokročilosti zvládne, mimochodem podle toho vybíráme i lokalitu, než bych ho tahala do záklonu a veškerá technika je v … Ale to už jsme odbočily od původního tématu.

  • Peťka

    Pavlinkav, používají to i učitelé lyžování. Je to hlavně pro již zdatné lyžaře a tam, kde hrozí vyjetí z dráhy. Některé sjezdovky nejsou jako jeden široký kopec, ale třeba se část jízdy jede po úzkém pruhu, kde je z jedné strany prudký svah dolů a z druhé třeba les. Pak je lepší za kšíry zatáhnout, dítě si sice sedne na zadek, ale nevjede do stromu, nebo se nezřítí ze svahu.

  • Ty kšírky už jsem taky viděla, mít děti dvě a k tomu aktivní, asi bych o nich taky vážně uvažovala…
    Naštěstí jsem tak aktivní měla jen jedno, od malička jsem důsledně dodržovala to, že pokud to není absolutně bezpečné místo, tak musí bezpodmínečně za ruku. Tak nějak si zvykla a teď už mám jistotu, že zastaví, takže snad jsme toto „utíkací“ období zvládly…

    Jinak si neodpustím poznámku k těm kšírkám na svahu – z hlediska metodiky i bezpečnosti je to šílená kravina. V životě bych to na vlastní dítě nedala, a když to na sjezdovce vidím, tak šílím.

  • Peťka

    Taky jsem viděla ve městě dítko „na vodítku“. Ano, někomu to může přijít hloupé, ale pokud vezmu fakt, že to dítě může být např. hyperaktivní apod. pak to i chápu.
    Tyto kšírky se používají hodně často na sjezdovce, kdy si prostě rodič dítko přidržuje a tím se jistí před újezdem dítěte mimo sjezdovku. Opravdu se to používá dost často, není to nic neobvyklého.

  • Jarmuschka

    Já na holky měla „vodítka“ – šráky do kočárku, které se daly použít i na vycházku.
    Ale my je nepotřebovaly – jednak holky dlouho nechodily a pak vyžadovaly oporu (držet se za ruku – ještě nedávno). A i když dneska utíkají napřed, tak u silnice se bezpečně zastaví a čekají. I když mi někdy připadají dost divoké, tak spoustu věcí se jim dá vysvětlit.

    Ale už jsem slyšela o mamince dvojčat z Přerova, která neměla možnost chodit s dětmi na procházku jinam, než po cestě, kde na jedné straně byla silnice, na druhé sráz k řece. Takže „vodítka“ používala.
    ;o)

  • Virenka

    Jo, vodítko :-))) Taková hezká myšlenka. Škoda, že tolik dětí má jiný názor, byla by to univerzální a dobře dostupná metoda pro nás matky 🙂
    Jestli to opravdu zkusíš (nějakou formu připoutání), dej vědět, to mě opravdu zajímá.

  • Lien

    TAk možná vodítko??
    Malá už taky začíná nabírat tempo, naštěstí tady na vsi nás znají, takže už zdáli brzdí a jedou krokem a ve městě mám jen to jedno dítko, tak se jí zuby nehty držím.:o))

  • Lien

    TAk možná vodítko??

  • Virenka

    Lien, já jsem měla „letce“, od cca 1,5roku se mi vrhal do vozovky se širokým úsměvem a tempem, které jsem naprosto nebyla schopná docílit já. Byla jsem limitovaná ještě jedním dítětem, takže v určitém období jsem před vycházkami cítila křeče v žaludku.

    Jestli přijdeš na nějaký působivý postup, rozhodně se poděl, já jsem naprosto nemoderně začala plácat přes zadek, kdykoliv neposlechl – docela to fungovalo. Jelikož jsem to dělala jen za takovéto vážné prohřešky, kupodivu se postupně naučil brzdit. Ale věřit jsem mu nemohla určitě rok, těch infarktových situací, naštěstí jsem to většinou zapomněla. A to máme mít s velkými velké starosti – radši si nepředstavuju nic a vůbec.

  • Anonymní

    Lien, to jsi mne rozesmála((-: Jestli na nějaký takový způsob přijdeš, ráda bych se také poučila((-: Bramborka

  • Lien

    U nás má malá hodně volný přístuup ke všem věcem, o kamna (troubu) už se spálila, o svíčku taky, s nožem nebo nůžkami si občas hraje, tak snad jí příliš neochraňuji. Vlastně dokud neskáče z okna nebo neběží pod auto, tak se snažím nic nedělat, nebo spíš jí jen vysvětlit, co by se mohlo stát. Nějak mi v článku chybí návod na ZASTAVENÍ NA POVEL, jak toho mám docílit.

  • Ano jako matka mám spíše ochranitelský přístup ve výchově, co se týká bezpečí dítěte. Tatínek je odvážnější, až někdy běhá mráz po zádech, ale v rámci bezpečnosti 🙂 Takže asi u nás panuje rovnováha v tomhle.

    Určitě se snažím nebezepčím předcházet. Naštěstí mám doma dítko chápavé a nebylo potřeba osobní zkušenosti, aby se vyhýbalo rozpáleným kamnům, konvici, pánvi apod. A jsem tomu věru ráda. I když k drobným nehodám došlo, ale povětšinou to bylo při dohledu prarodičů.

    Jinak je důležité dítě vést ke střízlivé opatrnosti, protože následky mohou být pak nedozírné a můžeme jedné vteřiny litovat celý život.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist