Výchova dítek v Čechách

Americký rodinný terapeut Wiliam Doherty se domnívá, že rodiče se ve vyspělých zemích proměnili v poskytovatele rodičovských služeb a zprostředkovatele služeb veřejných (dovoz na trénink, do kroužků) a děti na jejich spotřebitele. Poskytovatel musí nabízet to nejlepší a nejnovější, vystříhat se toho, aby byl zákazník zklamán. Aplikace takového tržního principu na rodinu je podle něj spolehlivým receptem na nejisté rodiče a panovačné děti.

Jaké názory ovlivňují dnešní rodičeJeště před patnácti dvaceti lety říkávali poradenští psychologové, že výchova dětí v českých rodinách je značně autoritativní. Převládají v ní příkazy, zákazy, od dětí se očekává, že budou poslouchat a plnit úkoly. Zvěsti o problémech, které přináší výchova příliš volná, přicházející zpoza západní hranice, zněly jako hudba nepravděpodobné budoucnosti.

Nedlouho po sametové revoluci vyprávěla psycholožka Jiřina Prekopová na jedné ze svých prvních přednášek v Čechách o terapeutické práci s klientkou, která neví, zda může omezit svobodu svého tříměsíčního mimina a přebalit ho, i když kojenec o čistou plenu v dané chvíli nestojí. Její zkušenosti z německé praxe vyvolaly v sále pobavení, a když tvrdila, že podobně nejistých rodičů se dočkáme i u nás, nikdo z přítomných jí nevěřil. Kde se ta změna vzala?

„Tohle já nikdy svým dětem dělat nebudu,“ křičí dospívající dcera na matku, aby si po letech překvapeně uvědomila, že slova i tón, jimiž právě naštvala své děti, už kdysi dávno slyšela… Někdy je ovšem odmítnutí určitých rodičovských praktik natolik vnitřně racionálně zpracováno, že se dotyčný, ve snaze nedopustit se vůči vlastním potomkům stejné chyby, dostává do opačného extrému. „Musel jsem víkend co víkend bez diskuze na chatu, své děti takhle omezovat nechci. Ale mrzí mě, že už prakticky nebýváme spolu…“

„Rodinné kyvadlo“ v tuzemsku ale daleko podstatněji rozhoupal vítr svobody a demokracie, který s sebou přivál pluralitu názorů, Chartu lidských práv s Úmluvou o právech dítěte, nebývalou volbu v oblasti materiálních i duchovních hodnot a životních stylů.

Mámy s miminem v šátku

Když jsem v roce 1995 hovořila s bezmála stoletým nestorem české pediatrie Josefem Švejcarem, s lítostí vzpomínal, že v prvních letech budování socialismu podlehl oficiálním tlakům, jejichž cílem bylo dostat matky do pracovního procesu a výchovu dětí pod kontrolu státních institucí. Po letech válečného nedostatku zřejmě nebylo tak obtížné uvěřit, že ke zdravému vývoji dítě potřebuje především hygienické prostředí, zdravotní péči a výživu. Zcela „měřitelným“ způsobem to dokázaly poskytnout jesle, v nichž vládly zdravotní sestry a lahve se sunarem. „Nemazlit se s dítětem a nekojit byla chyba, teď to jasně vidím,“ říkal mi doktor Švejcar a s dojetím hovořil o současných matkách, které neváhají s dětmi zůstávat doma a kojí je třeba do tří let.

Nicméně zaměstnanost žen je u nás dlouhodobě jedna z nejvyšších v Evropě, většina dnešních rodičů prošla od útlého věku předškolní institucionální výchovou a podle psycholožky Lenky Šulové mnozí z nich tento model nepovažují za možné ani žádoucí měnit. Na druhé straně se prosazují i trendy jdoucí proti institucionální péči i přílišnému individualismu. Ještě před příchodem dítěte na svět se orientují na přirozený porod, po jeho narození odmítají perfekcionalistické materiální zabezpečení kojence od přebalovacích pultů po elektronické chůvy monitorující pláč v dětském pokoji.

K matkám programově vzdorujícím konzumním tlakům patří například „šátkařky“. Nosit dítě v šátku je mnohdy snazší a mobilnější než vozit je v kočárku, svou roli hraje i blízký tělesný kontakt a možnost okamžitě reagovat na potřeby dítěte, kterou matky považují za velmi důležitou. V šátkování je často spatřován návrat k tradicím předků či přírodních národů. Otázkou ovšem je, nakolik jsou tyhle představy idealizované. Naše prabáby pracující na poli nejspíš nechávaly kojence většinu dne odpočívat ve stínu pod stromem a domorodé Afričanky či Indiánky nosí děti v šátku proto, aby měly volnost při chůzi a práci. „V těsném kontaktu s milující osobou tak dítě zakouší frustraci z okamžitého neuspokojení potřeby. Tím se učí přizpůsobovat se vnějším podmínkám života,“ říká „šátkařka“ Kateřina Neugebauerová. Ale v našich podmínkách tuhle zkušenost podle ní zakouší až druhorozené a další děti, kterým už matky nemohou všechen svůj čas věnovat bezvýhradně.

Do prvních dvou měsíců života je šátkování nebo klokánkování rozhodně pozitivní. „Zejména u předčasně narozených dětí, které byly po porodu separované od matky a umístěné v inkubátoru, může bezprostřední haptický kontakt, teplo a vůně matky snížit míru deprivace,“ upozorňuje psycholožka Šulová. Ovšem všeho do času a s mírou. Zcela odmítnout moderní způsoby ukládání a přenášení dětí, které jsou v našich kulturních podmínkách běžné, a nosit dítě měsíce připoutané jen na vlastním těle, nemusí být pro jeho vývoj zdaleka optimální. Omezujeme totiž potomkovi zorné pole, nemůže sám aktivně prozkoumávat nejbližší okolí, prohlížet si předměty a uchopovat je jako v kočárku či v postýlce. „Od motorického vývoje se v kojeneckém věku odvíjí všechno – kognitivní rozvoj, soustředěnost, schopnost analyzovat podněty,“ vysvětluje Šulová. Dlouhodobý pobyt staršího kojence v šátku příliš nevítají ani ortopedi.

Jsem tu jen pro tebe

Americký rodinný terapeut Wiliam Doherty se domnívá, že rodiče se ve vyspělých zemích proměnili v poskytovatele rodičovských služeb a zprostředkovatele služeb veřejných (dovoz na trénink, do kroužků) a děti na jejich spotřebitele. Poskytovatel musí nabízet to nejlepší a nejnovější, vystříhat se toho, aby byl zákazník zklamán. Aplikace takového tržního principu na rodinu je podle něj spolehlivým receptem na nejisté rodiče a panovačné děti.

Cílená reklama, hlásající, co dítě ke zdravému vývoji nezbytně potřebuje, co je in a že dítě ví, co je pro ně dobré, možná nezapůsobí na nás – jenže zabere v rodinách potomkových vrstevníků. A vysvětlujte dennodenně, že Robosapiens a Barbie z kolekce Světových princezen nejsou pro našeho Jeníčka a Mařenku vhodné, když pro všechny jejich kamarády evidentně vhodné jsou!

Do výchovně složitých situací se ale nedostávají rodiče jen kvůli tlakům konzumní společnosti. Polínko pod kotel, v němž se rodičovská jistota taví v bezradnost, si paradoxně přiložil i rozvoj společenských věd a publikace jejich poznatků. Potřeby dítěte a rizika spojená s jejich dlouhodobým neuspokojováním, rozvoj motorických, rozumových i emocionálních složek jeho osobnosti, význam imaginace a tvořivosti, věk nejvhodnější pro jednotlivé výchovně vzdělávací procesy… K tomu připočtěme ještě množství odborných, průběžně a nejednou protichůdně aktualizovaných doporučení ohledně výživy, hygieny, posilování imunity, oslabování možných alergizujících vlivů a tak dále. Mnohé rodiče zahltil pocit odpovědnosti. Intuitivní rodičovství bylo potlačeno studiem odborných knih. „Pokud je biologický rodič na svou roli připraven, přirozeně pozná, co dítě potřebuje, kdy si s ním hrát a kdy už ho pozornost a množství podnětů obtěžuje,“ konstatuje psycholožka.

Napsal/a: Daniela Kramulová