V Čechách vařečka, v Británii kartáč

Novorozence a miminka zajisté chrání všeobecně platný „zákaz” jakéhokoli násilí. Jinak je ale fyzický trest v naší kulturní tradici stále ještě chápán jako jeden z běžných nástrojů při výchově. Změní se to?

„Normální“ rodiče přistupují k trestání přibližně od druhého až třetího roku dítěte, když chtějí předejít opakování nežádoucího chování nebo dítě přinutit, aby se podřídilo jejich požadavkům.

Významná americká antropoložka Margaret Meadová, která popisovala kulturní vzorce chování několika přírodních národů, se v jednom výzkumu soustředila na podobu tělesných trestů u přistěhovalců do Spojených států. Pro nás je zajímavé srovnání anglosaských a českých rodičů. Rozdíly vypovídaly o významných hodnotách rodičů.

V české rodině, kde je ve vztahu k dětem tradičně velkou nebo dokonce základní hodnotou jídlo, bývala (nebo stále je?) oblíbeným trestajícím nástrojem vařečka, tedy základní vybavení kuchyně. Anglosaské matky si na své děti braly kartáč na vlasy, kterým své děti velmi často češou nejen proto, aby byly upravené, nýbrž i proto, aby tímto způsobem projevily svou mateřskou něhu. Z vařečky i kartáče se tak stávaly příznačné symboly dětství, v nichž se skrývají vzpomínky na první slasti i strasti důvěrných vztahů.

Důležitou hodnotou české kulturní tradice je vedle jídla také poslušnost, která se od dětí vynucuje nejen působením tělesné bolesti, ale i odepřením pozornosti, které mnohdy prožívají daleko trýznivěji, protože zavržení je vedle zabití nejkrutějším trestem, jaký společnost zná.

Protiklad poslušnosti a svobody ilustruje moje vzpomínka na cestu vlakem, kam se mnou v Praze nastoupily francouzské děti, které na nádraží vyprovodili jejich dospělí průvodci s tím, že si je v Kolíně někdo vyzvedne. Těch padesát kilometrů mi za řadu let nevymizelo z paměti. Rozjívená dítka opanovala celý vagón, nepřetržitě vymýšlela nejrůznější alotria, pokřikovala a gestikulovala na sebe i na užaslé dospělce, kteří se nezmohli na jakýkoli odpor. Vítaným terčem pozornosti dětí byli lidé, kteří předstírali, že si jich nevšímají, a snažili se zabořit do novin nebo vyhlíželi z okna. Nic takového jim samozřejmě neprošlo – nejaktivnější chlapeček si v jednu chvíli vyhlédl mne, zdvihl mé noviny a počastoval mě bizarní grimasou. Když jsem na něj zareagoval podobně, byl spokojen, že jsem naznačil ochotu ke hře, a rychle si našel jinou zábavu. Celý vagón byl plný ryku a pohybu, dospělí byli konsternováni, někteří se bavili, ale nikdo nezakročil, jak by se jistě stalo, kdyby v jeho přítomnosti podobně vyváděly české děti. V Kolíně malí Francouzi vystoupili, při odjezdu vlaku nám srdečně mávali a, světe div se, oběti a diváci jejich řádění jejich pozdravy vesele opětovali – možná částečně z úlevy, ale i z radosti nad pěkným zážitkem.

Pokárání nepřišlo zřejmě proto, že výtržníci byli zároveň děti i cizinci, na které se nikdo neodvážil, a chvilkové znevážení poslušného a spořádaného chování odměnil krátký zážitek všeobecného osvobození. Můžeme si také představit, že velký význam měla jazyková bariéra. Francouzským dětem nemělo smysl něco káravého říkat, protože by stejně nerozuměly.

Napsal/a: Jan Černý