K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala má „vlastní krev“, tedy moje rodina, ještě lépe řečeno: děti v naší rodině. Když se sjedeme všichni a jsme pohromadě, dospělí si většinou povídají a děti si hrají. Ovšem to nemá dlouhého trvání, pokud se jedná o hru, kde zákonitě musí někdo prohrát…
Nikdo neprohrává rád, natož pak děti. A je úplně jedno, zda je to pexeso, Člověče, nezlob se nebo bowlingové utkání. U menších dětí hra končívá pláčem nebo křikem, některé děti dokážou smést ze stolu všechny figurky či kostky a jiné zase ukončí hru slovy: „Už s tebou nehraju!“
Tak jsem si položila otázku, zda můžeme pro to naše malé potomstvo něco udělat. Jak jim pomoci překonat silné emoce, které v nich prohra vyvolává. Co jim říct, aby to pro ně bylo snadnější. Já vím, že většina dětí z toho tzv. vyroste a když jsou větší, probíhá už vše poklidněji a bez slziček. Jenže co s těmi menšími?
Budete-li chtít, můžete vyzkoušet:
- Pláču já 😉
Zkuste si na chvíli „prohodit“ role. Vyšla jste ze hry „poražená“ (můžete úmyslně prohrát). Spusťte pláč. Malé dítě si totiž neumí představit, jak to vypadá, když hra skončí a poraženým je např. maminka, vůbec je nenapadne, že maminka také nechce prohrát. U nás to mělo úžasný výsledek. Syn ke mně přišel, pohladil mě to vlasech a šeptal mi: „Nic si z toho nedělej. Pojď si zahrát ještě jednou, určitě vyhraješ.“ A když jsem opravdu další kolo vyhrála, nesl to velmi statečně, protože v tu chvíli mi tu výhru přál.
- Obrácené pořadí 🙂
Změňte pravidla a řekněte je před začátkem utkání. Vítězí ten, kdo je poslední. A vítězi prokažte „slávu“ – potlesk, úsměv, gratulace, potřesení rukou. A píšete-li si bodovou tabulku, připište dítěti bod jakoby skutečně vyhrálo.
- Vyhrává „nejlepší“!
Je-li vaše dítko či jsou vaše děti při prohře hodně „vztekací“, zkuste zvolit následující postup: „Ten, kdo se bude po své prohře nejkrásněji vztekat, stává se vítězem.“ Děti volně vypustí své emoce ven a nebudou za to kárány (pro tuto chvíli při této hře). Povolíte tím dítěti nevhodné chování a stane se součástí „hry“ nebo sázky. A tím nabídnete svému dítěti jiný úhel pohledu na jeho chování.
- Kdo se nerozzlobí
Můžete poupravit pravidla i následujícím způsobem: „Kdo se nerozzlobí v případě, že prohraje, vyhrává.“ Dítě samozřejmě chce vyhrát, takže bude nuceno se nerozzlobit.
Takto „tlačíte“ své dítko k tomu, aby pochopilo, že i prohra může být výhrou a že si společně hrajeme pro účast a ne pouze pro vítězství.
Prohra jako taková k životu patří a čím dříve to dítě vezme za své, bude to pro něj snadnější. Může přece vyhrát příště nebo v jiné hře.
Zkuste si „hrát“ i Vy a zvolte netradiční „výuku“. 🙂
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)
Vrátím se k článku. Některé uvedené nápady se mi líbí. Nikdy se mi nelíbilo, když rodiče nechávali dítě vyhrát pokaždé i za cenu švindlování. To mi připadá jako deformující, dítě pak nabývá dojmu, že švindlovat může zcela beztrestně, vlastně naopak, ještě za to dostane odměnu ve formě výhry.
Z dětství si vůbec nevybavuju, že by kolem her byly u nás nějaké scény. Vždycky jsem dělala nějaký sport, takže soupeření tohoto typu mi připadá úplně normální. Setkávám se s lidmi, kteří to prožívají na můj vkus příliš, pro mě je to zábava a když se daří, tím líp.
Peťko, já dělám ve velkém podniku a náš dlouholetý úspěch tkví v tom, že jsme „kolektivní“. Kdo není, dostane většinou padáka. Ale za celou dobu (18let) jsem těch padáků zažila minimálně, lidi se snaží. A jedná se o firmu, kde se zaměstnanci počítají na stovky, takže o štěstí na lidi to není.
Ale souhlasím s tím, že bych těžko prošla pohovorem jenom s tím, že jsem kolektivní. U nás ale u pohovorů můžou uchazeči nasbírat body tím, že dělali nebo dělají kolektivní sport. Mluví to v jejich prospěch, ale není to samozřejmě nejdůležitější kritérium pro přijetí.
Marina
Peťko, no právě…
Lien, promiň, ale tohle co píšeš, to je zcela mimo. V požadavku na pracovní pozici, mít spolupráci v kolektivu jistě můžou, ale mluví se tu o úplně něčem jiném. Možná jsi měla v životě štěstí na „kvalitní“ pracovní kolektiv. Jak to chodí v realitě bych ti nepřála zažít. Ve velkém podniku nejde o zaměstnance, ti jsou až na posledním místě, jde o zisk a to za každou cenu. Kdo „nekope“ s námi, „kope“ proti nám. 🙁 Je to otřesné, ale je to tak. Nepatří to sem vůbec, takže to nechci ani nijak dál rozvádět.
Mě by ještě zajímalo, jak se to tedy dělá připravit někoho na výhru, prohru, naučit ho jak prohrávat. Nemířím tím přímo na mamku, psalo to tady tuším dost lidí. Prostě nějak konkrétně mi popsat, jak někoho naučím prohrávat, vyhrávat. Nějak mi to nejde vymyslet.
A k tomu co píše mamka, osobně si myslím, že lidí vychovávaných k lepším pozicím a ostřejším loktům, je většina, takže těžko se prosadí, ale ti, co dokáží i spolupracovat a skutečně přát úspěch i jiným (spolupracovníkům), těch je málo a budou a myslím, že už jsou žádaní. Myslím, že už není vzácností se na pracovních pohovorech setkat s požadavekem umění spolupráce v kolektivu. A ruku na srdce, kdo opravdu přeje úspěch někomu jinému tak, jako sobě.
Já si myslím, že dítě je třeba naučit, aby umělo prohrávat, ale taky aby mělo radost z výhry. Asi by o mělo být v nějaké rovnováze,protože v životě se s tím setká a někdy bude muset o něco bojovat a když bude bojovat, tak bude chtít vyhrát, to je logické, myslím, že děti trochu do toho života připravit musíme. Vždyť boj je i o lepší místo v práci, pokud bude můj syn jednou živit rodinu, bude chtít mít dost peněz, aby ji uživil, tím pádem se musí vypracovat a proto bude muset v té práci bojovat a být nejlepší, aby povýšil – např. Já mu to přeju, proto ho vychovávám tak, že je super když je v něčem dobrý, ale když se něco nedaří, svět se nehroutí a podaří se to třeba příště. To je můj názor. Mamka
Souhlas, že jsem to nenapsala moc srozumitelně. Tak nějak jsem předpokládala, že je řeč o skutečné výchově k nesoupeření, což ale předpokládá, že dítě není součástí školkových a školních kolektivů, které přesně toto požadují – jako motivaci pro děti, aby byly ochotné spolupracovat. Nemyslela jsem vedení v rámci rodiny, protože to hlavní přichází mimo rodinu, vidím, když to po sobě čtu, že to moc srozumitelné ode mě nebylo.
Tedy, nemyslím výchovu v rodině. Myslím to, o čem byla řeč – někdo je první, jiný prohraje, děti je třeba otužovat… atd. Kdo chce z tohoto dítě důsledně vyjmout, postaví ho mimo vzdělávací kolektiv, a pro NĚKTERÉ dítě to je handicap. Ne pro každé, a už jsem tu myslím někde psala, že kdybych měla holku, které bývají (často, ale ne vždycky) svým mozkem laděné velmi odlišně od většinou soutěživých hošíků, určitě by to v mých úvahách vypadalo jinak. Přesto se má reakce týkala toho vůbec prvního vstupu, taky si dovolím citovat Lien: „…jak nebezpečné a nesprávné je soutěžení v jakékoliv formě…“. Tedy ne to, co píše Jarmuschka, že dítě vedeme TAKY ke spolupráci, ale že je tak vedeme POUZE, a nesoupeříme v ničem. Přitom je běžné, že už první školkový rok jsou děti vybízeny třeba v soutěžení, kdo bude dřív oblečený… V naší společnosti je to prorostlé a nějaké částečné odstranění třebas známkování, ale ne soutěžení na výkon nepovede k tomu, že bychom tak přestali svoji mysl směřovat. Pouze můj názor, podotýkám 🙂
Tak nevím, začínám si připadat děsně stará, protože já i moji sourozenci jsme byli vychovávání „v duchu spolupráce a vzájemnosti“, já se tak snažím vést i holky.
Nevidím v tom nic výjimečného.
Je pravda, že jsme se tuhle s jednou ségrou shodly na pocitu, že se – zdá se – poněkud „vymykáme“ průměrné populaci, nicméně v ní fungujeme docela dobře. Nejsme žádné „extremistky“. Jen nejdeme s davem a tu a tam vyčuhujeme.
Tak ještě k tomu handicapu, také si myslím, že běžně se nesetkávat s vrstevníky není nijak přínosné, ale nevěřím, že je handicap, dovoluji si citovat:
„Pokud naše dítě bude vedeno v duchu spolupráce a vzájemnosti, vedeme ho zároveň k jednoznačné odlišnosti…“
Ještě jsem chtěla napsat jednu poznámku: někteří rodiče si myslí, že pro jejich dítě je nejlepší to, co by si pro svá dětská léta zpětně přáli sami, ale může to být někdy naprostá mýlka.
K tomu, co napsala Virenka: Myslím, že pro dítě určitě handicapem je, když se nesetkává běžně s vrstevníky. Napadla mě ale ještě jedna věc: Dobře si pamatuju na rozdíl mezi základní školou a gymnáziem, myslím co se týče času, který bylo třeba věnovat učení. Byl to pro mě docela šok, jelikož na ZŠ jsem se učit téměř nemusela. Pro dítě z domácího učení to asi bude šok opravdový. Je to naprostá změna životního stylu, totálně jiné plánování, časový rozvrh atd.
Lien, rozumím. Reagovala jsem právě na tu komunitu, protože to je právě příklad idey, kterou uvést do praxe je skoro nemožné. Protože jsme byli vychováváni každý ve zcela jiném prostředí, nedokážeme se prostě v tomto sjednotit a být všichni stejné mysli. A svoje dlouhé povídání jsem psala jen k vysvětlení svého pohledu na to, co vnímám jako ten handicap. S tím, že si věci děláš podle vlastního svědomí, nejde než souhlasit. A chápu, že jsi k debatě přidala myšlenky, které se ti hodí hlavou, ne životní postoj, z něhož nemíníš slevit 🙂
Vírenko, ten příklad s komunitou jsem jen uvedla, že takoví lidé existují. Nejsem toho zastáncem, pro mě to znamená separaci od skutečného světa. A také si uvědomuji, že zrovna tak, jako mí rodiče nechtěli a nechtějí mít „jiné“ dítě, tak že já to chtít sice můžu, ale vůbec se mi to nemusí splnit a nejspíš nesplní. Jen to pro mě neznamená dělat ústupky jen pro ústupky samotné. (Př. nepořídím si televizi jen proto, aby mi někdo nenapsal, že jsem opice ze stromu apod.) Nejsem s tebou ve sporu, jestli to tak vyznělo, naopak.
To byl zase román, omlouvám se. Jen k tomu sportu chci doplnit, že myslím samozřejmě sport vrcholový, ten, na který je marketing, aby jej lidi sledovali. Kopání na vesnickém hřišťátku je něco jiného, tedy někde…
Mobile Sliding Menu