Umět prohrát

Rubrika: Výchovné tipy

42-17098456K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala má „vlastní krev“, tedy moje rodina, ještě lépe řečeno: děti v naší rodině. Když se sjedeme všichni a jsme pohromadě, dospělí si většinou povídají a děti si hrají. Ovšem to nemá dlouhého trvání, pokud se jedná o hru, kde zákonitě musí někdo prohrát…

Nikdo neprohrává rád, natož pak děti. A je úplně jedno, zda je to pexeso, Člověče, nezlob se nebo bowlingové utkání. U menších dětí hra končívá pláčem nebo křikem, některé děti dokážou smést ze stolu všechny figurky či kostky a jiné zase ukončí hru slovy: „Už s tebou nehraju!“

Tak jsem si položila otázku, zda můžeme pro to naše malé potomstvo něco udělat. Jak jim pomoci překonat silné emoce, které v nich prohra vyvolává. Co jim říct, aby to pro ně bylo snadnější. Já vím, že většina dětí z toho tzv. vyroste a když jsou větší, probíhá už vše poklidněji a bez slziček. Jenže co s těmi menšími?

Budete-li chtít, můžete vyzkoušet:

  • Pláču já 😉

Zkuste si na chvíli „prohodit“ role. Vyšla jste ze hry „poražená“ (můžete úmyslně prohrát). Spusťte pláč. Malé dítě si totiž neumí představit, jak to vypadá, když hra skončí a poraženým je např. maminka, vůbec je nenapadne, že maminka také nechce prohrát. U nás to mělo úžasný výsledek. Syn ke mně přišel, pohladil mě to vlasech a šeptal mi: „Nic si z toho nedělej. Pojď si zahrát ještě jednou, určitě vyhraješ.“ A když jsem opravdu další kolo vyhrála, nesl to velmi statečně, protože v tu chvíli mi tu výhru přál.

  • Obrácené pořadí 🙂

Změňte pravidla a řekněte je před začátkem utkání. Vítězí ten, kdo je poslední. A vítězi prokažte „slávu“ – potlesk, úsměv, gratulace, potřesení rukou. A píšete-li si bodovou tabulku, připište dítěti bod jakoby skutečně vyhrálo.

  • Vyhrává „nejlepší“!

Je-li vaše dítko či jsou vaše děti při prohře hodně „vztekací“, zkuste zvolit následující postup: „Ten, kdo se bude po své prohře nejkrásněji vztekat, stává se vítězem.“ Děti volně vypustí své emoce ven a nebudou za to kárány (pro tuto chvíli při této hře). Povolíte tím dítěti nevhodné chování a stane se součástí „hry“ nebo sázky. A tím nabídnete svému dítěti jiný úhel pohledu na jeho chování.

  • Kdo se nerozzlobí

Můžete poupravit pravidla i následujícím způsobem: „Kdo se nerozzlobí v případě, že prohraje, vyhrává.“ Dítě samozřejmě chce vyhrát, takže bude nuceno se nerozzlobit.

Takto „tlačíte“ své dítko k tomu, aby pochopilo, že i prohra může být výhrou a že si společně hrajeme pro účast a ne pouze pro vítězství.

Prohra jako taková k životu patří a čím dříve to dítě vezme za své, bude to pro něj snadnější. Může přece vyhrát příště nebo v jiné hře.

Zkuste si „hrát“ i Vy a zvolte netradiční „výuku“.  🙂

Napsal/a: redakce (Helena)

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)

  • Virenka

    Lien, právě že se to týká domova kontra vnějšku. Pokud by v našem světě byly komunity, které by celé žily v podobném duchu (jakože si vůbec nemyslím, že je to pro lidi porozené v západním světě možné, leda pro idealisty, kteří vidí víc svou ideu než skutečnou realitu, kterou tvoří), řekla bych ano, ano a snažila bych se tam žít. Protože matky, které v touze dítě vychovat v odlišných podmínkách vedou své děti uzavřeně doma (ne školka, domácí vyučování…) – tím se myslím nedá dosáhnout nějakého skvělého výsledku. Mám ve svém okolí takové matky dvě. Jedna je učitelka, děti si vede a učí doma – ale ne kvůli nesoutěžení, ale proto, že šetří svůj čas, jsou trochu na samotě, takže cesty do školy a ze školy, každé dítě jindy, toto neřeší. Učí se zlomek času, než dá škola a dotyčná míní docílit lepších startovních podmínek pro přijetí na gymnázium při menším času vynaloženém na učení. Tedy nic v tom duchu, o kterém tu píšeme, ale ambice učitelky využít svůj potenciál.
    Druhá matka nedala děti do školky ani na první stupeň základní školy, protože by děti mohly být vysmívané, jako to znala ona i partner ze svého dětství. Chce dát děti až na osmileté gymnázium, kde už podle ní nebude ten úplný „póvl“… Děti z obou rodin jsou podle mě handicapované v tom hodně důležitém – nebudou si dost možná umět poradit s nejprůměrnějším člověkem, který opravdu nechodí na gymnázium, zato ví, jak se prosadit a jaký postup použít, aby dostal slabšího do úzkých. Pokud se zabrání konfrontaci „v malém“ – tj. drobné tahaničky školkových dětí, spory, navazování a zase rozvazování přátelstvíček v raných školních letech – přece se tomu nevyhneme, jen to odsuneme do vyššího věku. Tam už jsou jednak strkanice větší, jednak dítě je méně pružné a svou odlišnost cítí zásadně. Pokud bude dítě po některém nestandardním rodiči (o takové postupy usilují nestandardní rodiče především), možná si s pocitem odlišnosti nějak poradí. Přesto tyto děti sociálně prožívají podobné věci jako třeba vysoce nadané (a tudíž sociálně nevyrovnané) děti, jenom u nich je to situace navozená vnějšími podmínkami. Kdyby takových lidí bylo aspoň tolik, jako třeba věřících, už si dítě svůj okruh najde. Ale v naší situaci je to tak na jednoho dva kamarády, případně na odloučenost. Není na to stavěný každý a to jsem tím myslela.

    Podobným způsobem, tedy bez souboje a soutěžení v raném věku, byly vychováváni lidé původních kultur. Byly naší západní civilizací beze stop vyhlazeny, tudíž není nikdo, kdo by předal kontinuitu. A částečně toto dělat – to myslím nemá cenu. Ale aby to nevyznělo, že jsem proti nesoutěžním aktivitám doma, to zase ne. A měla jsem spor ve školce, když jsem zjistila, že odměňují hvězdičkami šikovné děti – obrázky a tak. Tvrdila jsem, že si hvězdičku zaslouží každý, kdo poctivě pracoval a snažil se něco tvořit, bez ohledu na výsledek – a pomohlo to, už několik let ve školce dostávají hvězdičku všechny děti, které se odhodlaly pracovat. Víc dětí se tím zapojuje do práce a byla jsem ráda.
    A například sport, to je z mého pohledu špatně celé, dávno nejde o prosté porovnání sil a čestnost souboje. Jde o prachy a výkony se v každém odvětví potencují všemi existujícími způsoby. Pro sport současného typu bych své syny vychovávat nechtěla a jsem ráda, že zatím ani jeden takovou touhu nevykazuje. Měla bych o ně velkou starost.

  • Lien

    Vírenko, napsala jsi to moc hezky, určitě je problémová konfrontace s realitou. Mě tahle věc vůbec nepálí, malá je dvouletá, nebýt kursu a následně tohoto článku, nijak hloub bych se tím teď nezabývala. Ale čím víc o tom přemýšlím a vzpomínám na své pocity, zjišťuji, že to blbost opravdu není.
    Setkávám se občas s maminkou, která je „jiná“ a má starší dítě a opravdu má velké problémy a nepříjemnosti s tím, že její dítě zná z domova jiný svět, než ten, se kterým se setkává ve školce. Naposledy když jsem s ní mluvila z toho byla dost nesvá a přemýšlela, že dítě ze školky odebere a i učit, že ho bude doma, aby prostě do společnosti vůbec nepřišlo. Ideální by prý byla nějaká komunitní vesnice, kde by byli lidi podobně smýšlející, protože zase úplná separace od vrstevníků se jí samozřejmě také nelíbí. 🙁

    Osobně nepokládám to, co píšeš za handicap, právě naopak. A jsem si jistá, že se soutěžením a „dnešním světem“ se moje děti setkají v tak hojné míře mimo domov, že jistá odlišnost domácího prostředí jim ke škodě nebude, byť samozřejmě posměch kamarádů a touha po stejnosti jednou nejspíš přijde. Zakazovat ani nařizovat jim nic nemůžu, ale měnit své názory jen aby byly přijatelnější pro ostatní taky nehodlám. Asi to skutečně budou mít těžší, ale věřím, že z dlouhodobého hlediska jde o nenahraditelný vklad, nikoli o něco, co jim bude v životě ke škodě.

  • Virenka

    Teď bych ještě ráda napsala k tomu, co píše Lien. Já tomu rozumím úplně beze zbytku. Nikdy jsem nebyla na žádném podobném kurzu, ale jsou to teze celkem už dost publikované a známé a musím říct, že mi to vůbec nepřijde jako blbost a že s většinou z toho souhlasím.
    Problém vidím jinde. Pokud naše dítě bude vedeno v duchu spolupráce a vzájemnosti, vedeme ho zároveň k jednoznačné odlišnosti a vytváříme tím vlastně v této společnosti handicap. V našem kulturním okruhu je obvyklé a žádoucí vést lidi k soutěživosti a úspěchu, protože takový člověk má šanci jednou se postavit na vlastní nohy a ve společnosti obstát. Ne každé dítě zvládne punc odlišnosti a že malé děti dokážou dát každou odlišnost tvrdě „sežrat“. Svojí snahou podpořit v něm vlastnost vzájemnosti a spolupráce můžu způsobit škodu – dítě přehlížené či vysmívané kolektivem může mít mnohem hlubší mindrák než kdyby se prostě zapojilo do hry, výhry, prohry. Pro sebe a své děti jsem tedy toto téma uzavřela, nechám je vyrůst tak, aby znali dobře povahu běžných lidí kolem sebe, aby s nimi uměli vyjít a najít si své místečko. Já jsem prošla stejným systémem. Dokonce jsem byla i úspěšná. Přesto jsem na kraji dospělosti k náhledu, že být první a nejlepší je zbytečné a štěstí to nepřináší, došla sama. Takže, budu doufat, že i moji synové, kteří se mnou žijí, znají moje priority a můj postoj, že být nejlepší není to hlavní, k tomu stejnému dojdou také. Aniž by byli ve skupině dětí za exoty a terčem šikany.

  • Virenka

    Heleno, moc hezky napsaný článek, k tématu, o kterém často přemýšlím. Děkuju za něj. Narozdíl od tebe si myslím, že proběhlá diskuze je naprosto k věci, protože hry, které popisuješ, mají jednoho vítěze a zbytek poražených. Tyto hry připravují děti na soutěžení. Děti se k soutěživosti musí vychovávat, není to součástí jejich přirozenosti. Uváděné hry (včetně pexesa) mívaly v doprovodném povídání uvedeno: „podporuje zdravou soutěživost“. Píšeš hezky o možnostech, jak utlumit emoce z prohry. Jse to lépe, když hraje s dítětem jen dospělý, ale když hraje další dítě, nastávají další potíže – dítě se raduje, že vyhrálo. Jásá. Druhé dítě prohrálo a vzteká se a pláče. Každý postup, který jsem zkusila, vedl vždycky zároveň k tomu, že se musí upozadit fakt radosti z výhry, vítěz je nabádán, aby pořád nekřičel já, já jsem šťastný (pokud to tedy tak je, u nás ale už asi od 3 let oba kluci vyhrávali rádi). Po určité době jsem přestala manipulovat situací a snažím se dětem dát jen podporu ty emoce vyjádřit, a jen mírně je usměrnit, když je to nutné. Ale určitě jste si všimli, že děti samotné nerady hry s vítězem a poraženým hrají samy… U nás to tak aspoň je.

  • Lien

    Možná mluvíme každá o něčem jiném, já prostě myslím, že vystavovat dítě nějakému napětí (ať z prohry nebo výhry) v případě, že se jedná o triviální soutěž, kde o nic nejde a na ničem nezáleží je zbytečné. Samozřejmě pak jsou v životě prohry, ke kterým emoce patří a je třeba si je prožít, na to se ale zase určitě nedá připravit (pro mě to je třeba rozvod manželství). No a podle mě zatím nejlepší „příprava“ na prohru bylo právě to, co jsem slyšela na kursu, vůbec nebrat tuto věc za důležitou, protože u soutěží skutečně důležitá není. Je prostě jedno, jestli doběhnu první, budu mít víc kartiček, lepší obrázek, všechny příklady správně, to si myslím ještě nikoho v životě šťastného neudělalo. Rozdíl je u věcí, které důležité jsou, ale jak jsem psala, to nejsou soutěže a podle mě se na ně připravit nijak nedá.

    Padmé, pexeso jsem zrovna popisovala, prostě vymyslet jiná pravidla, nevyhrávat, ale mít cíl hry, který není o tom, že jeden bude mít navrch a druzí ostrouhají mrkvičku. Je pravda, že se budu určitě muset hodně zamýšlet, jak udělat nesoutěžní člověče atd. Takže jestli máte typy, šup sem s nimi. :-))

    A jinak samozřejmě máte pravdu, malá je malá, takže zkušenosti mám asi tak jen od sebe. Třeba se mi vybavuje soutěž na lyžáku, namotávání nitě, na které je přivázaný bonbon na jazyk, kdo ho namotá první, získá bonbon. Opravdu to nebylo nic důležitého, kvůli čemu devět dětí z deseti muselo být smutných, že bonbon nemají. A věřte, že chuť jsme měly všechny. 🙁 A vítěz? No nevím, jestli mu chutnalo.

    A se školou a školkou, ano bohužel je pravda, že tady je společnost nastavená takto (zatím), ale určitě existují osvícenější společenství. A i přesto mi přijde dobré, že jestli někde malá nebude mít všechny figurky v domečku, nedostane záchvat vzteku nebo lítosti, ale řekne si no a, vždyť z domova přeci vím, že na tom nezáleží, dobře jsem si pohrála, proč se ostatní radují nebo brečí vlastně vůbec nechápu.
    Jinak ale třeba waldorfská nebo montessori pedagogika už je nastavená jinak a kdo hledá, nějakou tu školu, či školku taky najde, není to žádná záruka dokonalosti, ale lepší troška než nic.

  • kekunka

    Jů, tady se rozjela moc zajímavá diskuze. 🙂

    Článek se mi líbí, i když s Lien musím v lecčem souhlasit. Holt to jsou ty „odkojené“ kurzy a knihou o respektování. 😉

    Sama na sobě jsem poznala, jak je soutěžení šíleně škodlivé. Já byla vychována v extrémní soutěživosti, a když jsem nebyla první, nastaly těžké pocity zklamání, zoufalství, pocit méněcennosti, …

    Také si myslím, že soutěžení je špatné. Hodnotit, který obrázek je nejkrásnější, který výrobek je povedenější, která slohovka zdařilejší, … Nejvíc je to vidět ve škole. Kdo má jedničky, super, kdo ne, je mnohdy zle. Je příliš mnoho rodičů, kteří na třídních schůzkách slyší, že zrovna jejich dítě má v tom či onom předmětu špatný prospěch, zatímco Franta Nováků má samé jedničky. I to je soutěžení!

    S dcerou hraju zmíněné hry, ale většinou s obměnou. Vynechám teď ty, kde není vítěz (pexeso máme obměněné kvůli složitosti, mikádo ještě nehrajem, ale tam se dá vynechat počítání tyčinek, …). Např. Člověče – hrajeme tak, že jen obejdeme kolečko a šup do domečku. Zbytečně neřeším, zda jsem vyhrála já či malá. Prostě cílem hry je dostat panáčka do domečku, ne být první.

    Samozřejmě, že i my soutěžíme. Nejde to ze života vynechat. Ale neustále se snažím dceři vysvětlovat, že to není důležité.

    A v životě? Je to hodně o tom, co ještě za soutěž považujeme a co už ne. Např. při shánění místa. Snahu předvést, co je ve mně skvělého, bych nevnímala jako soutěž. Prostě se ucházím o místo, doložím, co umím, a když to nevyjde, můžu se zkusit v něčem zlepšit, můžu se porozhlédnout jinde, …

    Rozhodně bych nechtěla, aby z našich dětí vyrostlo to „cosi“, co tak často kolem sebe vidím. Od mala vedeni k soutěžení, jako dospělí jsou schopni jít „přes mrtvoly“, pro dosažení cíle udělají cokoli, i když to příliš čestné není. Nechci, aby takové mé děti byly. Chci je naučit, že až jednou vyrostou, není důležité vyhrávat kdejakou soutěž, ať už je jakéhokoli pojetí. Důležité je být slušným člověkem, který je fér k ostatním.

    Důležité je i to, aby člověk měl sebevědomí, aby dokázal ocenit sám sebe! To je další věc, co mi na soutěžích vadí. Někdo určí pravidla, a když je náhodou nesplníme, jsme podle toho někoho méněcenní. Správně to ale není! Měli bychom si být vědomi své hodnoty, nenechat se ovlivňovat míněním okolí.

    Příklad ze života: Znám muže, který na střední škole propadl z matematiky. Rodiče mu zařídili přesun na obyčejnej učňák, nevalné kvality vzdělání. Dnes? Onen muž, který byl podle učitelů hloupý a na ledacos nestačil, má vystudovanou vysokou školu. A podržte se – doktorát z matematiky!!! Matematiku i učí a jako učitel je velmi oblíbený, protože to dokáže správně podat. Ostatní na něj koukali ve stylu „stejně nic nedokážeš, buď rád, jestli zvládneš aspoň tu maturitu, a jdi makat, …“. On sám ale věděl, co v něm je, věděl, že hlavu na to má, že ho ostatní hodnotí špatně (rodiče ne!), a zařídil se podle sebe, ne podle toho, jak ho hodnotilo okolí.

    I kdyby moje děti propadaly, nebudu jim nadávat, nebudu je srovnávat se spolužáky-jedničkáři. Každý člověk má talent na něco jiného, a to bych ráda pomohla dětem objevit a rozvíjet u nich. Každý člověk může být spokojený, i bez soutěží, nemusí v životě „padnout na hubu“ jen proto, že se setká s prohrou. Pokud si bude vědom své ceny, tak ho prohra nerozháže.

    A co se týče sportu, na to se mě neptejte, tam to vyřešeno nemám, neb jsem sportovní antitalent a nemám potřebu to řešit. Jediné, co mě napadá, je to, že je x druhů sportů, kde nejde o výhru. Sportem je i rodinná procházka, výlet na kolech, … A tam se přeci nesoutěží! Není sport jako sport.

  • Peťka

    Vím, že Helena v článku psala o jiném soutěžení. Ale nedá mi to. Jak tady Lien popisuje, že jí je úplně jedno, zda její dítě někdy a někde vyhraje. To mi prostě přijde divné. Co když malá bude dělat nějaký sport, opravdu nebude chtít spolu s týmem vyhrát? Pokud půjde o kolektivní sport. To bude měsíce trénovat a pak nebude toužit po výhře? Možná to jen nechápu, nebo mám jiný názor. Třeba to bude i tím, že Lien má holčičku ještě malou. Výhry i prohry k životu patří.
    Také říkám dětem, že to nevadí, pokud nevyhrají, že se cení ta snaha a chuť. Na druhou stranu vím, že pokud mé dítě vyhraje, ať už jde o nějaké závody, nebo o matematickou olympiádu, jsem na ně hrdá! A ano, přesně jak píše Lien, i kdyby bylo dítě poslední, nic to na faktu, jak moc děti miluji nezmění!

  • Padmé

    Lien, poctivě se snažím Ti porozumět a tuším, že asi vím, jak to myslíš… I prohra může být ve finále vítězstvím…

    Nicméně – pořád netuším, jaké hry plánuješ pro malou, pokud budete zavřené doma. Dám Ti příklad, abys věděla, o čem mluvím. Když byl malý ve školce, tak první rok byl dost často nemocný. Udržet ho doma v klidu se dalo jedině tak, že jsme si hráli a tudíž přišli na řadu všechny zmíněné hry (pexeso, človíčko atd. atd.). A nejde o to, že bych byla nějak soutěživá nebo že by on byl nějak zvlášť soutěživý a už vůbec nešlo o to, že bych ho k soutěživosti vedla nebo ho chtěla cíleně (úmyslně) v soutěživosti podporovat. Prostě se stalo to, že prohrál a začal brečet.

    A další věcí je, že děti i ve školce, stejně tak ve škole hrají různé druhy her, soutěží, porovnávají se. Prostě k tomu tak jako tak dojde. Z toho usuzuji, že je lépe na to dítě připravit doma a v klidu než aby se mu to „poprvé“ stalo někde jinde.

    Dle mého názoru není priorita vyhrát a přesto si myslím, že rodiče by měli svého potomka naučit přijmout „prohru“ (nemusí to být ve hře, může to být nezdar, omyl, nedorozumění – prostě něco, co dítě nechtělo, ale stalo se to).

  • Lien

    no ono jde asi taky o to, co od života očekáváme, pokud máme pocit, že je to vyhrát „být nahoře“ a že „víme kdo vyhrává“, pak asi soutěživost preferovat budeme. Mně osobně je jedno jestli jsem nahoře nebo dole (ani vlastně přesně nevím co to znamená, tak jsem to možná špatně pochopila) a vyhrává v životě podle mě ten, kdo je šťastný a má pocit naplnění (to se soutěžením nebo s výhrou vůbec nespojuji). Tak asi vidím tyhle věci trošku jinak. A ještě někdo psal o ochraně dětí před prohrou, mně nepřipadá, že dát dítěti najevo, že pro mě není důležité, zda je první či xtý je ochrana před prohrou, protože pro mě to fakt důležité není, vůbec nic to mezi námi nemůže změnit. A připadá mi zbytečné vystavovat kohokoli prudkým emocím jen kvůli tomu, jestli namaloval hezčí obrázek nebo rychleji běhá apod. Asi je opravdu lepší, pokud si i samo dítě řekne, snažil/a jsem se, kolikátý/á jsem není důležité a neprožívá kvůli tomu něco, co k takovým prkotinám vůbec nemusí patřit.

  • redakce

    Moc Vám všem děkuji za Vaše komentáře, vlastní postřehy, zkušenosti a za Vaše názory.

    Já osobně to vnímám jako dvě trochu rozdílné věci – zahrát si ve společnosti dětí či přátel nějakou hru (o tom je můj článeček) a soutěže jako takové (to je dle mého trochu z jiného soudku).

    Nicméně – dětské hry – např. Člověče, nezlob se – do života dětí patří a nespatřuji v nich nic škodlivého. Vítězství i prohry do života patří. A dítě se to učí formou zábavy a hry. A je jen na rodičích, jak se k tomu postaví a jak to dítěti podají (vysvětlí).

    Ještě jednou Vám všem děkuji.
    Helena

  • Peťka

    To co píše Marina mi přijde naprosto normální. Pokud pozvu na oslavu více dětí, pak připravím právě podobný program, to je snad automatické. Tady jde ale myslím o něco jiného.

  • Mě to co píše Lien přijde jako utopie:-((Nežijeme v zidealizovaném světě,kde je každý na každého hodný a myslím,že právě v těch hrách se děti naučí,že pro výhru musí něco udělat,něco znát anebo se alespoň snažit.V životě nemůžou být všichni „nahoře“,ale jen na nás jako jedincích jestli chceme v něčem přidat a být tedy nejlepší nebo se spokojíme s průměrem.
    To co píše Marina je dobré samozřejmě pro děti,kdy je chci zabavit,ale ne aby byl někdo smutný a odnesl si z návštěvy hořkost porážky.To samé v dětských soutěžích u školkáčků.Tam je to nesporné,teprve se děti učí jaké to je…
    A jen na okraj jak byste toto chtěli řešit ve sportu?

  • Jarmuschka

    Já se přikláním k Peťce a dodávám úsloví, co mě naučila moje starší sestra:
    „Děti je třeba od malinka vystavovat malým stresům, aby je pak v životě neporazily ty velké.“

    Já taky nejsem moc soutěživý typ, ale odmala jsem milovala třeba Člověče nezlob se, Pexeso, Žolíky, Mikádo…

    Jen nesnáším, když mě někdo do soutěžení nutí za každou cenu.
    A díky soutěžím, které pro nás na dvoře baráku pořádala jedna sousedka (asi o tři roky starší, než my ostatní děti), jsem se naučila jezdit na kole (ač se pokládám za sportovní antitalent.

    A co mě taky trošku vytáčelo, když jsme šli s kamarády na turnaj v Pétanque. My si to užívali, byla to legrace a zábava. Do chvíle, než jsme narazili na družstvo ambiciozních mladíčků, kteří chtěli vyhrát i za cenu nedodržování základních pravidel.

    A to bych uvedla jako další aspekt soutěží – dodržování pravidel a hry fair-play.

    Za mě – škodlivé jsou extrémy oběma směry.

  • Anonymní

    Lien,

    z nedávné zkušenosti můžu říct, že na tom kurzu mají pravdu. Pořádala jsem oslavu dceřiných 8.narozenin, vymyslela jsem spoustu soutěží a na přání dcery jsem připravila hry tak, aby všichni „splnili“, ale přitom nebyl nikdo ani vítěz ani poražený + vysvětlila jsem dětem, že vyhraje celý kolektiv, nikoliv jednotlivec. Nakonec dostal každý stejnou odměnu. U dětí to mělo ohromný úspěch a nikdo nebyl zklamaný a neměly vůbec potřebu srovnávat se + jakoby je to stmelilo a při soutěžích si vzájemně pomáhaly – až mě to samotnou překvapilo. Věčné soutěžení podle mě děti tak akorát stresuje a za soutěžení považuju i známkování ve škole. A to mluvím z pozice matky dítěte, které má zatím samé jedničky.

    Marina

  • Lien

    Kukačko, tak s tímhle zase vůbec nesouhlasím já, jisté věci přesahující rámec normy (um.díla, vynálezy apod.) pro mě nikdy nebyly výsledkem touhý být nejlepší, ale právě výsledkem velké vnitřní touhy cosi vytvořit bez ohledu na to, zda to bude nejlepší nebo obdivuhodné. Ale jinak se nepřu ohledně soutěžění, je to jen názor, se kterým jsem se na kursu setkala a nenašla jsem protiargumenty.

  • Lien, to tedy zní zajímavě, o tom kurzu, ale musím říct, že s tím nesouhlasím. Záleží samozřejmě, jak se to podá, ale soutěžení může mít i velmi pozitivní aspekty. Kdyby neměli lidé v sobě soutěživost, těžko by byly nějaké nové vynálezy, krásná umělecká díla atd. Touha „být nejlepší“ často bývá hnacím motorem právě pro tyto lidi – umělce, badatele atd. Mám dokonce pocit, že „záměrně nevyvolávat soutěživost“ je právě tak špatné jako dítěti předhazovat úspěchy druhých. Děti možná budou uchráněné od nějakého stresu, ale vyrostou z nich „mouchy snězte si mě“, bez ambicí něco dokázat.

  • Peťka

    Na soutěžení v dětském kolektivu taky nemám jednoznačnou odpověď. Ale když to vezmu hodně tvrdě, tak život sám o sobě, je o soutěžení a bohužel je zdřejmé, kdo vyhrává. Pokud budu dítěti celé dětství říkat, že o nic nejde, že není třeba, aby se snažilo být v něčem lepší, pak to bude tvrdá řacha, až vyroste a přijde realita. Nepřijde mi správné chránit dítě před prohrou. I když se přiznám, že občas malou nechávám vyhrát ve hře schválně. Je to otázka jednotlivce, každý se s tím popere jinak. A celkově si opravdu myslím, že věkem se i prohry berou jinak, než u malých dětiček.

  • lnori

    Taky jsem zavedla metodu Pláču já, ale ne u her. Používám ji, když jsme někde ve městě, už jsme unavený a malá nechce jít ani se nechat nýst, takže začnu zlobit já, podám jí baťoh, ten neunese, takže buď se uklidní a jdeme jak se má a nebo zlobí dál, to jí potom jakože vylezu na záda a musí mě odnýst domů, to už zatím pokaždý dopadlo dobře – buď mě jakože donesla aspoň kousek a nebo aspoň pěkně šla a případně ještě něco drobnýho sama nesla. Taky je důležitý jí k tomu vysvětlit, že nás musí obě dostat domů, že by mi byla zima, měla bych hlad a brečela bych a to si přece nepřeje a proto se o mě musí postarat .. zatím to vždycky rychle pochopila, takže tuhle metodu taky doporučuju 🙂

  • Lien

    Tak já moc nevím, co říct, teď jak chodíme na ty výchovné kursy, tam neustále opakují, jak nebezpečné a nesprávné je soutěžení v jakékoliv formě, že není pro všechny děti radostné (vítěz je jen jeden), že je demotivující, někteří se vůbec do toho nepustí, protože ví, že stejně nevyhrají a že ani vítězové vlastně nezískávají nic do života, protože ve chvíli, kdy nebude na dosah právě vítězství (sláva, obdiv, odměna) taky nic dělat nebudou, jen proto, že je to např, správné, nebo pro jejich vnitřní přesvědčení, že danou věc dělat chtějí. A hlavní a nejvíc nežádoucí účinek soutěží je, že narušují vztahy, jak v kolektivu školním atd., tak především v rodině a tomu tedy skutečně věřím, protože i já mám sourozence :-). Takže tam nás „učí“ vůbec se nad výsledky nepozastavovat, tedy např. při sourozenecké rivalitě, kdy jeden druhého předhání prostě mávnout rukou a říct, to vůbec není důležité, jestli jsi první nebo třetí, to je úplně jedno. U soutěžních her zase upravovat pravdila, uváděli příklad s pexesem: cílem hry !!ne vyhrává ten!! je, aby měli všichni stejně nalezených obrázků, přirozeností dětí je radit si nebo se o ty své nalezené rozdělit apod. Tam nám právě říkali, že soutěživost není přirozenost, je to naučené právě okolím a nepřišli na to, v čem má být přínos.

    no a více se soutěžemi zabývají v pokračujícím kursu, kam asi nepůjdu, ale je pravda, že jsem se nad tím, co jsem slyšela zamýšlela a došla jsem k tomu, že vlastně ten přínos nějak objevit též nemůžu, kdežto negace jsou zřejmé. 🙁

  • U nás se osvědčila metoda pláču já a opravdu to zabralo:-))
    Ale musím říct,že dcera nebyla zrovna z těch co by to nějak moc neusnesla a já jí kolikrát nechávala vyhrát,ale manžel v žádném případě,takže se to ,,musela“ naučit brát jak to je.My jsme hodně karbavnická rodina,ale když se naučila žolíka v šesti letech jen aby s námi mohla hrát,taky jsem opravdu koukala.Teď už jsou to souboje se vším všudy:-DD

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist