Není dobré zablokovat dítě tím, že uklízení povýšíte do prestižní roviny „tady rozhoduji já“. Lepší je jasně vyložit důvody, popřípadě uplatnit metodu vyjednávání a odměňování. Také to však vyžaduje fantazii a nabídnutí pomoci.
Praktické argumenty
Ve věku 3 až 4 let si dítě jen zřídka uvědomuje, co v sociálním životě může být těm druhým na obtíž. Reaguje jen na to, co je konkrétní a praktické. Dokáže tedy pochopit, že uklízet se musí, protože ten či onen předmět znemožňuje průchod místností, mohl by se rozbít nebo by ho mohla spolknout sestřička apod.
Navrhněte dítěti, aby překážející věc dalo na jiné místo. Vysvětlete mu, že snáze najde své oblíbené hračky, když je má pohromadě v jedné krabici, a že se nebude při jejich hledání zbytečně zlobit, když ví, kam si je uklidilo.
Vyjednávání
Při uklízení je vhodnější určité postupy navrhovat než k nim dítě nutit. Sledovaný cíl je sice bezprostřední (uklidit pokoj), výchovný záměr je však dlouhodobější. Jedná se o to, aby dítě získalo určité reflexy, jak si věci uspořádat, což mu později pomůže snáze se adaptovat v sociálním životě, například ve škole.
Proto je vhodné se s dítětem na určitých věcech dohodnout: „Půjdeme ven (na hřiště…), jakmile posbíráš lego.“ Nebo také: „Za deset minut začíná v televizi tvůj oblíbený kreslený film, to máš právě čas na to, abys uložil do krabice všechny svoje plyšáky“… Takový způsob prezentace požadavku nebrání v tom, abychom netrvali na splnění úkolu, ale dává naší žádosti jiný nádech, díky němuž se tato práce stane pro malé dítě přijatelnější.
Odměny
S odměnami musíme šetřit, nechceme-li, aby se staly předmětem ustavičného „handlování“, protože dítě pak nemusí chtít uklízet, pokud za to něco nedostane.
Uklízení nebývá pro dítě o nic zábavnější činností než pro dospělého, a proto projevy zvýšeného úsilí a důslednosti u dítěte vás mohou oprávnit k mimořádným projevům uznání (svolení vyběhnout ven za kamarády, povolení ke sledování televize apod.). S podobnými praktikami se to však ve vztazích s dítětem nesmí přehánět.
Využívání fantazie
Povyšte úklid na hru, vymyslete spolu s dítětem nějaký vtipný scénář úklidu, do něhož se zapojí; tuto práci mu tím velmi zpříjemníte. Navrhněte například uložit ke spánku všechna malá autíčka do modré plastikové krabice, která bude jejich pokojíčkem; oddělte hodná zvířátka od neposlušných (jedna například do zelené krabice, druhá do bedny na hračky…); vsaďte se, kdo rychleji naplní část bedny na hračky – maminka, nebo ty? Možností je nepřeberně, hlavně se neostýchejte postupovat kreativně. To však předpokládá, že rodič není ve stresu, unavený a že při úklidu nespěchá. Splnění všech těchto podmínek najednou ovšem není vůbec snadné…
vydal Portál, 2002
Napsal/a: Emmanuelle Rigon
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Pěkný článek, který hovoří za vše!
U nás úklid byl formou odměn, ale snažily jsme se také, aby né vždy za tím náš malej hledal to, že když uklidí, něco dostane, ale že se uklízet musí a každá věc má své místo, protože jinak bychom se přizabili o rozházené hračky a způsobily si újmu na zdraví. Občas pozoruji, že také bývám nervozní, když nestíhám a pak jsem i na syna „zlá“ a přitom by to šlo zmírnit, kdybych se zklidnila a zpomalila…vždyť nehoří! TeĎ s 2dětmi jsem si zvykla práci rozdělit tak, abych to vše zvládala bez stresu a byla oběma dětem k dispozici, kdy potřebují. Já jsem ta, kterou oni nejvíce potřebují a proto se snažím být pro ně příkladem. Chci je naučit právě itomu pořádku a synka občas zapojím do úklidu. Sám rád vysává, utírá prach, občas to zkusí i s mopem (a pokud ho nevyleje, jako nedávno) tak umí i docela dobře vytřít a to mu teprve 4roky budou. Prostě to jde, když se chce :o)
Mamio, zase jsi to tak hezky napsala :-)). Přesně u tohohle se často přistihnu – uvědomím si, jak jsem právě teď nervózní a protivná, a přitom kdybych se hodila do klidu, tak mi to bude líp myslet a všechno zvládnem daleko snáz. Ale na druhou stranu si myslím, že ten, kdo má od dítěte určitý odstup a netráví s ním celé dny, jako třeba tatínci nebo právě tvoje dcera, mají určitý nadhled a pak jim to jde i snáz. Protože i to co píšeš – uvařit/vyprat/uklidit/zaúčtovat jsou naše povinnosti a zvládat všechno včetně dítěte je poměrně náročné – pak se snadno stane, že nám někde ten kousek trpělivosti chybí.
Mně zaujala jedna věc – uklízet má smysl začít dítě učit až v tom věku 3-4 roky? Moje dosavadní pokusy se totiž tak nějak míjely účinkem, a to i když jsem to zkoušela formou hry. Že bych tedy i já měla naději…???
Z celého tohoto článku mi jako jedny z nejdůležitějších připadají ty dvě poslední věty. Bude-li má tělesná i duševní schránka vždy připravena vše výše uvedené akceptovat, pak bude můj malý bordelář zlatíčko největší. Ale v tom článku je veliká pravda. Všechno je, když jej čtu vlastně hlavně o nás a naší trpělivosti, ne o tom, že dítě nechce nebo je nenapravitelný nepořádník. Moje mladší dcera (22 let) byla nedávno rok v Americe jako au pair. Děti miluje odmalička a věřila jsem, že to tam zvládne. Když se vrátila domů a občas ji pozoruji, jak si hraje se svým pětiletým bráškou, jen zírám a už jsem se i přistihla, že jí v určitých věcech obdivuji a závidím tu její trpělivost a obdivuhodný takt a diplomacii. Jak ona toho klučinu dokáže doslova zblbnout a nasměrovat ho přesně tam, kam potřebuje! Všechno samozřejmě je také v tom, že zrovna nemusí uvařit, vyprat či uklidit celý dům a mezitím ještě zvládnout třeba účto na počítači, jako já. Domů jezdí jen na víkendy z práce v Praze. Takže se bráškovi plně věnuje. Ale je fakt, že se kolikrát před jejími výchovnými metodami musím sklonit a trochu se i zastydět, že já, „zasloužilá matka a pedagog k tomu“, jsem mnohdy v koncích a na mrtvici a před infarktem a kdovíkde ještě a že je to vlastně tak jednoduché. A že mne to samotnou dřív nenapadlo? Určitě napadlo a možná vím, že bych to měla udělat takhle a ne tak, jak to dělám, ale… Vždycky jde jen o to, včas si ten správný postup a přístup uvědomit a mít čas a trpělivost jej použít. Přiznám se, je to těžké.