Proletělo vám hlavou, že chyby dělá přece každý, proto je nesmysl děti tomu učit? Nebo si myslíte, že naším cílem má být pravý opak? Ano, máte pravdu – tedy částečně. Skutečně každý dělá chyby a snad všichni rodiče by si přáli, aby jejich děti se chyb nedopouštěly. Jenže právě proto je důležité naučit je chybovat.
Učme tedy děti, že nikdo není neomylný a k chybám bude docházet, ať budeme sebesnaživější, protože chybovat je lidské a naprosto normální! Budete-li jim vtloukat do hlavy, že musí za každou cenu vždy udělat všechno správně a bez ztráty kytičky, možná z nich vychováte bezchybné tvory – tedy přesněji osoby, které si vlastní chyby nepřipustí a tím pádem se s nimi ani nebudou moci vypořádat. Věřte, že s takovým přístupem si zřejmě ani nezískají mnoho přátel a že rozhodně nebudou mít lehčí život než jejich nedokonalí vrstevníci.
Naučit se chybovat neznamená jen umět udělat něco špatně, ale také dokázat přijmout důsledek takového nesprávného konání. A to není vždy jednoduché, proto je mnohdy pohodlnější přiklonit se k tomu, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Chybovat je lidské
I když se budeme snažit sebevíc, budeme stále ve střehu a budeme si neustále opakovat všechny moudré rady, kterých se nám dostalo, nepodaří se nám udělat vždycky všechno na 100 % a nedopustit se nikdy žádné chyby. Vždyť už stará lidová moudrost praví, že chybovat je lidské, a to bychom měli mít na paměti vždy, když se nám nebo našim dětem něco nepodaří podle představ.
Chyby dělá opravdu každý, někdo častěji, někdo méně často, ale nevyhne se jim nikdo. Kdo tvrdí, že o něm to neplatí, lže nebo dělá ještě větší chybu a vlastní chyby si nepřipouští. Nepřipustit chybu je mnohem škodlivější, než se chyby dopustit.
Chybami se člověk učí
Přiznáme-li si vlastní chybu, máme možnost se z ní poučit a případně ji alespoň částečne napravit. A to je právě to, co bychom měli naše děti naučit.
Neznamená to, že je budeme vést k tomu, aby se záměrně dopouštěly zbytečných chyb. Jde o to naučit je vlastní chyby poznat a vyvodit z nich odpovídající závěry.
I mistr tesař se někdy utne
Ukažte svým dětem, jaké chyby děláte vy. Když přesolíte polévku, zkuste místo lamentování typu: „Kdybych vás u toho nemusela ještě okřikovat a nahánět, abyste si uklidili pokojíček, tak se mi to nestalo!“ připustit, že polévka je vážně nějak moc slaná a příště bude lepší nejdřív dohlédnout na úklid pokojíčku a pak se pustit do vaření, nebo si třeba udělat čárku, že polévku jste už osolili 🙂
Jeden příklad
Dítě díky svojí nepozornosti vylije hrnek čaje. Jak se zachováte?
a) Sjedete ho tak, že na to hned tak nezapomene. A když už jste v ráži, tak mu připomenete, jaké je nemehlo.
b) Mávnete rukou a se slovy: „To se může stát každému,“ rozlitý čaj utřete.
c) Zeptáte se, jak se to stalo, společně rozlitý čaj uklidíte (starší dítě ho uklidí samo) a přitom si povíte, že příště bude každý hrnek s čajem odkládat na bezpečnější místo.
Budete-li se dlouhodobě držet varianty a, nejspíš vychováte „bezchybného“ tvora – tedy přesněji člověka, který z obavy, co by mohlo následovat, chyby raději vůbec nepřipustí. Varianta b pravděpodobně vyprodukuje lehkovážného jedince, který nebude mít problém dopouštět se chyb, ovšem nebude si ani lámat hlavu s jejich řešením a nápravou.
Ano, příklad je hodně zjednodušený, ale vystihuje podstatu věci…
Všeho moc škodí
Při výuce chybování nezapomínejte na pochvalu. Naším cílem určitě není přesvědčit děti o tom, jak moc jsou nedokonalé. Nezapomínejte proto chválit nejen za to, co se podaří, ale třeba i za to, jak se s případnou chybou zvládnou vypořádat.
Podtrženo, sečteno
A co vy, učíte své děti dělat chyby? Naučili vás to vaši rodiče?