Den co den učíme děti spoustě věcí – pozdravit, poděkovat, používat nočník, mýt si ruce před jídlem, rozhlédnout se před vstupem do vozovky, uklízet po sobě, chovat se slušně, neničit cizí majetek, vážit si práce druhých… jistě vás ještě spousta dalších věcí napadne. Čím víc dovedností u nich chceme vypěstovat, tím častěji zapomínáme naučit je dělat chyby.
Proletělo vám hlavou, že chyby dělá přece každý, proto je nesmysl děti tomu učit? Nebo si myslíte, že naším cílem má být pravý opak? Ano, máte pravdu – tedy částečně. Skutečně každý dělá chyby a snad všichni rodiče by si přáli, aby jejich děti se chyb nedopouštěly. Jenže právě proto je důležité naučit je chybovat.
Učme tedy děti, že nikdo není neomylný a k chybám bude docházet, ať budeme sebesnaživější, protože chybovat je lidské a naprosto normální! Budete-li jim vtloukat do hlavy, že musí za každou cenu vždy udělat všechno správně a bez ztráty kytičky, možná z nich vychováte bezchybné tvory – tedy přesněji osoby, které si vlastní chyby nepřipustí a tím pádem se s nimi ani nebudou moci vypořádat. Věřte, že s takovým přístupem si zřejmě ani nezískají mnoho přátel a že rozhodně nebudou mít lehčí život než jejich nedokonalí vrstevníci.
Naučit se chybovat neznamená jen umět udělat něco špatně, ale také dokázat přijmout důsledek takového nesprávného konání. A to není vždy jednoduché, proto je mnohdy pohodlnější přiklonit se k tomu, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Chybovat je lidské
I když se budeme snažit sebevíc, budeme stále ve střehu a budeme si neustále opakovat všechny moudré rady, kterých se nám dostalo, nepodaří se nám udělat vždycky všechno na 100 % a nedopustit se nikdy žádné chyby. Vždyť už stará lidová moudrost praví, že chybovat je lidské, a to bychom měli mít na paměti vždy, když se nám nebo našim dětem něco nepodaří podle představ.
Chyby dělá opravdu každý, někdo častěji, někdo méně často, ale nevyhne se jim nikdo. Kdo tvrdí, že o něm to neplatí, lže nebo dělá ještě větší chybu a vlastní chyby si nepřipouští. Nepřipustit chybu je mnohem škodlivější, než se chyby dopustit.
Chybami se člověk učí
Přiznáme-li si vlastní chybu, máme možnost se z ní poučit a případně ji alespoň částečne napravit. A to je právě to, co bychom měli naše děti naučit.
Neznamená to, že je budeme vést k tomu, aby se záměrně dopouštěly zbytečných chyb. Jde o to naučit je vlastní chyby poznat a vyvodit z nich odpovídající závěry.
I mistr tesař se někdy utne
Ukažte svým dětem, jaké chyby děláte vy. Když přesolíte polévku, zkuste místo lamentování typu: „Kdybych vás u toho nemusela ještě okřikovat a nahánět, abyste si uklidili pokojíček, tak se mi to nestalo!“ připustit, že polévka je vážně nějak moc slaná a příště bude lepší nejdřív dohlédnout na úklid pokojíčku a pak se pustit do vaření, nebo si třeba udělat čárku, že polévku jste už osolili 🙂
Jeden příklad
Dítě díky svojí nepozornosti vylije hrnek čaje. Jak se zachováte?
a) Sjedete ho tak, že na to hned tak nezapomene. A když už jste v ráži, tak mu připomenete, jaké je nemehlo.
b) Mávnete rukou a se slovy: „To se může stát každému,“ rozlitý čaj utřete.
c) Zeptáte se, jak se to stalo, společně rozlitý čaj uklidíte (starší dítě ho uklidí samo) a přitom si povíte, že příště bude každý hrnek s čajem odkládat na bezpečnější místo.
Budete-li se dlouhodobě držet varianty a, nejspíš vychováte „bezchybného“ tvora – tedy přesněji člověka, který z obavy, co by mohlo následovat, chyby raději vůbec nepřipustí. Varianta b pravděpodobně vyprodukuje lehkovážného jedince, který nebude mít problém dopouštět se chyb, ovšem nebude si ani lámat hlavu s jejich řešením a nápravou.
Ano, příklad je hodně zjednodušený, ale vystihuje podstatu věci…
Všeho moc škodí
Při výuce chybování nezapomínejte na pochvalu. Naším cílem určitě není přesvědčit děti o tom, jak moc jsou nedokonalé. Nezapomínejte proto chválit nejen za to, co se podaří, ale třeba i za to, jak se s případnou chybou zvládnou vypořádat.
Podtrženo, sečteno
- dělat chyby je normální, čas od času se jich dopouští každý
- není ostuda chybu udělat, horší nepřiznat ji (sobě i ostatním)
- z každé chyby si můžeme vzít nějaké poučení pro příště
- své blízké milujeme, i když se chyb dopouštějí
A co vy, učíte své děti dělat chyby? Naučili vás to vaši rodiče?
Napsal/a: Táňa Petrová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Jelikož jsem se vyloupla z rodiny, kde vládl režim „bezchybnosti“ velmi rychle jsem pochopila, že to není ani výchovné, ani přínosné. Nevím, zdali díky své rebélii a schodě náhod, poměrně záhy po „odstřižení“ pupeční šňurky mohu již podruhé sbírat zkušenosti sama se svými dětmi(to druhé se zatím ještě chystá..). Nevím, jestli je to tak úžasnou dcerou, nebo opravdu mojí hořkou zkušeností z domova, kdy pochvala a povzbuzení bylo vzácné jako Vánoce, ale dceru se snažím maximálně pochválit, když udělá chybu, občas vybuchnu, přeci jen, nejsme stroje, ale je důležité, dát potom najevo i omluvu, to přeci k chybám a jejich připuštění si patří, myslím. Netvrdím, že je přesně dokonalá, ale je svá a přesto se umí omluvit, nebojí se přijít, „když se něco stane“. Také se tím učí, že jsou věci, které když se stanou se zkrátka nevrátí… Vždycky mi přišlo ftipné rčení, co se můžeme asi tak učit od malých dětí?.. je toho dost. Některé chyby je velmi těžké přiznat sobě i druhým, ale když tu hořkou pilulku jednou spolkneme, nemáme pocit, že je to příště tak hrozné. Doma jsem se naučila, že jsme to nikdo neuměli, a pak jsem nejen rozlila hrneček, ale i ublížila. Je to zvláštní, ale v očích dětí získáme úctu především, když přiznáme svoji chybu a řekneme promiň, a jelikož jim jsme největším vzorem v životě, pak pochopí i nekteré výbuchy, když už mám po práci všech plný zuby, a budou umět pochopit i chyby druhých a lépe odpustit. Jindra
Článek je pěkně napsaný, ale já si opět potvrzuji, že nejsem robot a mám své emoce. Protože to o vylití hrnečku je napsané sice krásně, ale když máte čtyři děti a stane se vám to dvakrát denně a neustále musíte znovu a znovu vytírat podlahu, tak to, abych udržela své emoce v tu chvíli na uzdě, mě stojí nadlidské úsilí a já nadčlověk nejsem. Dokážu rozeznat, když se jedná o prcka, u kterého člověk neobratnost očekává. Ale naštve mě, když se jedná o dítě starší než tří, čtyřleté, které dvakrát upozorníte, že má dávat pozor, a ono stejně ten hrnek vylije a to třeba podruhé. Protože taky jíme většinou v obýváku, jak píše Piškotka, je to náš „obývací“ pokoj, ale to je v důsledku stejné, kuchyň či obývák, je to fuk… Takže se opravdu častokrát stane, že děcku vyčtu, že toto bylo opravdu zbytečné a že musí dávat pozor. Samozřejmě je zapřaženo do úklidu bince, ale stejně to pak musím dodělat za něj, protože podlaha je lepkavá a musí se vytřít pořádně do sucha… A trošku nesouhlasím s tím,že bych takhle vychovala naprosto bezchybné jedince. Záleží na povaze, jedno dítě je okamžitě zkroušené, že se mu stala „nehoda“ a pak nemusím ani kárat. Druhé dítě mě má na háku i kdybych se rozčtvrtila na kostičky a je mu úplně fuk, že nedává pozor. Jsou děti naprosto flegmatické a z nich úzkostného jedince bojícího se vlastních chyb matka neudělá. A já zase odmítám mít neustále výčitky, že nejednám striktně podle napsaných pravidel v knihách, že nejsem matka, která je naprosto příkladná.
Pěkně a výstižně napsané!!! No, jak to říct, já jsem zrovinka nedávno u stejného příkladu zvolila ve spojení se špatnou náladou variantu a, Okamžitě nastalo uvědomění, že je to špatně, ale vylití se stalo už poněkolikáté! Zastyděla jsem proč malé nadávám, ona jen koukala a nejhorší na tom je, že znám velice dobře teorii, co jsem měla v tu chvíli udělat a přesto jsem selhala. Vyvodila jsem z toho jediné: je to moje chyba, že jsem vůbec do obýváku hrneček nesla a nechala ho na stole, kde se malá promenáduje dosti často. Moje vlastní nedůslednost i v tom, že jíst a pít by se mělo v kuchyni, což „mou“ vinou nedodržujeme. Jindy jsem ale docela trpělivá a učím malou, aby se poučila z chyb a nastolila vlastní řešení, které ona ochotně okomentuje.
Super a dííííky, jsem na tom stejně jak Irena. Opravdu velmi přínosný článek.
Zajímavý článek… děkuju za nakopnutí, až teď mi došlo, proč mě tak stresují některé situace, kdy se ukáže, že opravdu nejsem dokonalá a dělám chyby… i ta přesolená polívka ve mě vyvolává pocity viny… zatím jsem se snažila aspoň děti chválit za to, co se jim povede a nebrat to jako samozřejmost… ze špatných známek vědu neděláme, ještě se teda zaměřím na to poučení z chyb… hlavně musím teda zapracovat sama na sobě, držte palce… řekla bych, že po přečtení tohoto článku se mi ohromně ulevilo… asi to zní divně…
Irena
Mobile Sliding Menu