Ne, nejedná se o egoismus, ale o jiný termín, který sice také začíná na ego, ale s prvním nemá mnoho společného – egocentrismus. Tento termín užívá slavný švýcarský psycholog Jean Piaget a označuje jím obtíže malého dítěte, které si má představit, co prožívá ten druhý. V uvedeném případě se jedná o to, aby Marek pochopil názor Filipa, kterého starý fix přitahoval stejně jako Marka. Být egocentrický totiž znamená vztahovat všechny zkušenosti (a věci) pouze ke svému „já“ (latinsky ego). Já a moje jsou slova, která se dítě naučí mezi prvními, hned po „máma“ a „táta“, a patří u něj k nejužívanějším právě proto, že mu pomáhají k potvrzení jeho vlastní osoby.
Střet je pokus o komunikaci
Když tedy víme, že u malých dětí je vlastnický instinkt zakořeněný stejně hluboko jako vazba na matku, je nám zřejmé, že v případě neshod je náš zásah nadbytečný a často kontraproduktivní.
Právě při hádkách o hračky se totiž dítě učí, kde jsou hranice mezi „moje“ a „tvoje“ a mezi „já“ a „ty“.
Střet je v podstatě pokusem o komunikaci, o „sloučení“ vlastních potřeb s potřebami ostatních.
Jak říká významný anglický pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott, „bráněním svého území se dítě odlišuje od ostatních. Tím posiluje své já a upevňuje svou autonomii“.
Budeme sledovat situaci, kterou jsme sami stokrát zažili, ale tentokrát se budeme snažit proniknout do myšlení obou hlavních postav.
Jenda a Tomáš
Jenda si hraje se svým zbrusu novým vláčkem. Přijde Tomáš a vytrhne mu ho z ruky. Jenda zoufale vykřikne a popadne Tomáše za vlasy. Tomáš ve snaze vyklouznout sevření kopne Jendu do holeně.
„Nech Tomáše, ať si s tvým vláčkem pohraje,“ říká Jendova maminka medovým hlasem, ale v duchu si myslí: „Ten Tomáš je pěkné kvítko, že mu vláček takhle sebere, a ještě ho možná rozbije. Vůbec mu nevadí, jak byl drahý!“
„Proč jsi Jendovi vzal vláček? Ten není tvůj!“ ozve se Tomášova maminka, ale v duchu si myslí: „Ten Jenda je ale protiva! Copak mu ho nemůže na chvilku půjčit?“
Jak se máme zachovat, když si dva malí egocentrici vjedou do vlasů kvůli hračce?
1. Nikdy neříkat to, čemu sami nevěříme
Stěžujeme si, že si náš malý despota neumí hrát s dětmi, ale pak jsme my sami první, kdo se rozčílí, že si kamarádi pořád hrají s jeho hračkami, že mu ztratí kousek skládačky nebo počmárají jeho novou knížku. Končí to tak, že dítěti vlastně předáváme dvě protikladná sdělení najednou – jedno slovní („Nebuď lakomý…“), druhé neslovní („Nenech si brát své věci.“).
Pokud soupeří obě strany vyrovnanými zbraněmi, necháme je, ať si to spolu vyřídí samy. Je vhodné zasáhnout jen tehdy, když se střet posune do fyzického napadání a začne být nebezpečný.
V každém případě bychom se s nestranností soudce měli vyhnout příklonu k jakékoli straně sporu a určování viníka. Hádkami se dítě učí chápat hranice mezi tím, co je „moje“ a „tvoje“. Necháme tedy spor vyhasnout, nebo vysvětlíme, že „protivník“ si chtěl hračku jenom prohlédnout a neměl v úmyslu ji rozbít nebo ukrást.
Je lepší říct: „Dost!“ a předmět sporu odebrat, než se snažit přesvědčit jednu ze stran, aby ustoupila.
Obě děti totiž v podstatě čekají, že nějaká autorita rozhodne tak, aby spor dopadl nerozhodně. A každé se pak svým způsobem utěší z prožité nespravedlnosti.
Až do 5 let neodpovídá dětské chápání spravedlnosti chápání dospělému. Děti přikládají velkou váhu sobě a malou ostatním – je nespravedlivé postoupit někomu hračku, ale je spravedlivé se zmocnit hračky, po které dítě touží. A jestli si naše dítě hraje s hračkami někoho jiného tak, že se chová, jako by mu patřily, nedělejme si starosti. Neoprávněné přivlastňování zmizí samo, až dítě překoná stadium egocentrismu. Naše úloha spočívá v tom, že mu máme pomáhat, aby se u něj rozvíjelo chápání toho druhého. To je nezbytným předpokladem k rozvíjení altruismu.
K tomu není zapotřebí kázání. Podívejme se, jak na to.
3. Projevit pochopení oběma stranám
Na příkladu sporu o to, kdo je pravým vlastníkem vláčku, se pokusíme popsat city obou dětí.
Prvnímu řekneme: „Nechceš mu půjčit vláček, protože se bojíš, že ti ho už nevrátí?“
A druhému: „Myslíš, že teď je řada na tobě, aby sis s vláčkem pohrál?“
Tak se oba budou cítit pochopeni a budou ochotni se nechat dovést k řešení, které jim zprostředkujeme.
Důležité není, jak se často domníváme, prohlásit, že pravdu mají oba, ale pomoci jim pochopit, čeho přesně se bojí a po čem touží, a vybídnout je, aby sami navrhli, jak budou vzájemně brát na vědomí potřeby toho druhého.
Právě takový postup nazývají odborníci na komunikaci technikou zrcadla. Tím, že dáme najevo pochopení, přebíráme úlohu mluvícího zrcadla, které dítěti ukazuje jeho vlastní emoce a vypráví mu o nich.
Tak mu umožňujeme se zastavit a uklidnit. Neposkytujeme ospravedlnění, ale jen mu dodáváme jistotu.
V této chvíli se můžeme také pokusit navrhnout kompromis nebo výměnu a zahájit jednání o nich.
4. Odvést pozornost jinou hračkou
Tato možnost je nejvhodnější u velmi malých dětí. Důležité je, aby se toto řešení nejevilo jako zvýhodňování jednoho z dětí.
5. Omezit konflikty předvídáním situací
Před očekávaným příchodem kamarádů je vhodné spolu s dítětem připravit společný prostor, z něhož odstraníme předměty, na kterých mu nejvíc záleží nebo které nechceme nechat rozbít.
Můžeme připravit třeba koš plný hraček, ze kterého si všichni budou moci brát, nebo stůl s fixy, papíry a barevnými papírky.
Americká psycholožka Marilyn Legal z Floridské univerzity doporučuje, abychom se předtím, než kamarády pozveme, dítěte zeptali, s jakými hračkami by si s nimi chtělo hrát, a aby vybralo jednu pro sebe, druhou pro Tomáše a třetí pro Jendu… a pak aby si je zkusili vyměnit mezi sebou.
Malým dětem můžeme také navrhnout hru „na budík“ – až zacinká zvonek, děti hračky odloží a vymění si je.
A nakonec všechny pochválíme, že dokázaly dodržet pravidla hry.