To je moje, to je moje!

Rubrika: Výchovné tipy

253543_poopy_diaperKdy se naučí říkat: „To je naše“? Marek a Filip „To je moje, to je moje!“ křičí Marek (3 roky), co mu síly stačí, a vytrhne Filipovi z ruky vypsaný fix. Křik, rámus, blesky v očích, zamračené tváře. „Ale vždyť k ničemu není, stejně je vypsaný,“ snaží se mu vysvětlit tatínek. Zbytečně…

Kdy se naučí říkat: „To je naše“? Marek a Filip „To je moje, to je moje!“ křičí Marek (3 roky), co mu síly stačí, a vytrhne Filipovi z ruky vypsaný fix. Křik, rámus, blesky v očích, zamračené tváře. „Ale vždyť k ničemu není, stejně je vypsaný,“ snaží se mu vysvětlit tatínek. Zbytečně. Nedal by ho ani za nic z ruky. „Je možné, že je tak lakomý? Kdy konečně pochopí, jakou mají věci cenu? To bude celý život takový egoista?“

Ne, nejedná se o egoismus, ale o jiný termín, který sice také začíná na ego, ale s prvním nemá mnoho společného – egocentrismus. Tento termín užívá slavný švýcarský psycholog Jean Piaget a označuje jím obtíže malého dítěte, které si má představit, co prožívá ten druhý. V uvedeném případě se jedná o to, aby Marek pochopil názor Filipa, kterého starý fix přitahoval stejně jako Marka. Být egocentrický totiž znamená vztahovat všechny zkušenosti (a věci) pouze ke svému „já“ (latinsky ego). Já a moje jsou slova, která se dítě naučí mezi prvními, hned po „máma“ a „táta“, a patří u něj k nejužívanějším právě proto, že mu pomáhají k potvrzení jeho vlastní osoby.

Střet je pokus o komunikaci

Když tedy víme, že u malých dětí je vlastnický instinkt zakořeněný stejně hluboko jako vazba na matku, je nám zřejmé, že v případě neshod je náš zásah nadbytečný a často kontraproduktivní.
Právě při hádkách o hračky se totiž dítě učí, kde jsou hranice mezi „moje“ a „tvoje“ a mezi „já“ a „ty“.
Střet je v podstatě pokusem o komunikaci, o „sloučení“ vlastních potřeb s potřebami ostatních.
Jak říká významný anglický pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott, „bráněním svého území se dítě odlišuje od ostatních. Tím posiluje své já a upevňuje svou autonomii“.

Doporučené strategie

Budeme sledovat situaci, kterou jsme sami stokrát zažili, ale tentokrát se budeme snažit proniknout do myšlení obou hlavních postav.

Jenda a Tomáš
Jenda si hraje se svým zbrusu novým vláčkem. Přijde Tomáš a vytrhne mu ho z ruky. Jenda zoufale vykřikne a popadne Tomáše za vlasy. Tomáš ve snaze vyklouznout sevření kopne Jendu do holeně.
„Nech Tomáše, ať si s tvým vláčkem pohraje,“ říká Jendova maminka medovým hlasem, ale v duchu si myslí: „Ten Tomáš je pěkné kvítko, že mu vláček takhle sebere, a ještě ho možná rozbije. Vůbec mu nevadí, jak byl drahý!“
„Proč jsi Jendovi vzal vláček? Ten není tvůj!“ ozve se Tomášova maminka, ale v duchu si myslí: „Ten Jenda je ale protiva! Copak mu ho nemůže na chvilku půjčit?“

Jak se máme zachovat, když si dva malí egocentrici vjedou do vlasů kvůli hračce?

1. Nikdy neříkat to, čemu sami nevěříme

Stěžujeme si, že si náš malý despota neumí hrát s dětmi, ale pak jsme my sami první, kdo se rozčílí, že si kamarádi pořád hrají s jeho hračkami, že mu ztratí kousek skládačky nebo počmárají jeho novou knížku. Končí to tak, že dítěti vlastně předáváme dvě protikladná sdělení najednou – jedno slovní („Nebuď lakomý…“), druhé neslovní („Nenech si brát své věci.“).


Co neříkat
Když se dítě hádá o svou hračku s kamarádem a rve mu ji z ruky, napadá nás, že jsme přivedli na svět malého sobce, který se nedokáže o nic podělit. Jsme v pokušení učit ho pravidla soužití, vštěpovat mu jakési zdání altruismu. Ale nehledě na naše dobré úmysly výsledky neodpovídají očekávání.

  • „Ty jsi ale lakomec. Jestli se budeš takhle chovat, nikdo tě nebude mít rád.“
    „Nebuď zlý.“
    „Jestli nebudeš dětem půjčovat hračky, taky ti je nepůjčí.“

    Těmito slovy dítě ještě víc frustrujeme. Zkusme se vžít do jeho pocitů. Je smutné, protože mu vzali hračku, a místo toho, aby našlo pochopení a soucit, slyší, že je zlé, sobecké (i když neví, co to znamená, nezní mu to nijak pěkně), a dívá se na budoucnost s vědomím, že mu hračky budou znovu odnímány. Je nepochopené, a proto cítí potřebu upnout se na své hračky ještě víc. Hledá u nich útěchu v onom nepřátelském ovzduší a v nedostatku porozumění, které kolem něj panuje.
  • „Jestli budeš takový, už ti žádnou hračku nekoupím.“
    „Tak já ti tu hračku seberu a víckrát ti ji nedám.“

    Cílem je „povzbudit“ dítě ke sdílení s ostatními. Když však uslyší, že mu hrozíme odnětím věci, která mu je právě v onen okamžik tolik drahá, určitě ji nebude chtít dát z ruky. A navíc, protože tyto hrozby zůstávají nenaplněny, podlamují časem důvěru, kterou má dítě v autoritu dospělých.
  • „Nikdo si s tebou nebude chtít hrát a budeš sám.“
    „Nikdo tě nebude mít rád.“

    Nejenže dítě přišlo o svou hračku, o niž bylo „okradeno“, ale navíc mu neprojeví solidaritu ani osoba, u které hledalo největší oporu. Je přesvědčeno, že jeho city jsou přirozené (a v jeho věku to je pravda), ale vyčítá mu je právě ten, kdo by je měl chápat nejvíc.
    S perspektivou, že ho nikdo nemá rád, ke svým hračkám přilne ještě víc.
  • „Tak si s ní chvilku hraj ty, protože sis ji vzal první. A potom ji půjčíš kamarádovi.“
    V tomto případě malý egoista zdánlivě dosáhne částečného vítězství. Může si hračku na chvíli ponechat a potom ji půjčit kamarádovi. Ale protože nemá ještě jasnou představu o čase, stejně ji později nebude chtít na požádání pustit z ruky. Navíc mu náš zásah bere možnost vyřešit situaci sám. Bude za námi běhat kvůli každé drobné neshodě, protože si sám nebude vědět rady.


    2. Odolat pokušení zasáhnout a řešit konflikt

    Pokud soupeří obě strany vyrovnanými zbraněmi, necháme je, ať si to spolu vyřídí samy. Je vhodné zasáhnout jen tehdy, když se střet posune do fyzického napadání a začne být nebezpečný.
    V každém případě bychom se s nestranností soudce měli vyhnout příklonu k jakékoli straně sporu a určování viníka. Hádkami se dítě učí chápat hranice mezi tím, co je „moje“ a „tvoje“. Necháme tedy spor vyhasnout, nebo vysvětlíme, že „protivník“ si chtěl hračku jenom prohlédnout a neměl v úmyslu ji rozbít nebo ukrást.
    Je lepší říct: „Dost!“ a předmět sporu odebrat, než se snažit přesvědčit jednu ze stran, aby ustoupila.
    Obě děti totiž v podstatě čekají, že nějaká autorita rozhodne tak, aby spor dopadl nerozhodně. A každé se pak svým způsobem utěší z prožité nespravedlnosti.
    Až do 5 let neodpovídá dětské chápání spravedlnosti chápání dospělému. Děti přikládají velkou váhu sobě a malou ostatním – je nespravedlivé postoupit někomu hračku, ale je spravedlivé se zmocnit hračky, po které dítě touží. A jestli si naše dítě hraje s hračkami někoho jiného tak, že se chová, jako by mu patřily, nedělejme si starosti. Neoprávněné přivlastňování zmizí samo, až dítě překoná stadium egocentrismu. Naše úloha spočívá v tom, že mu máme pomáhat, aby se u něj rozvíjelo chápání toho druhého. To je nezbytným předpokladem k rozvíjení altruismu.
    K tomu není zapotřebí kázání. Podívejme se, jak na to.

    3. Projevit pochopení oběma stranám

    Na příkladu sporu o to, kdo je pravým vlastníkem vláčku, se pokusíme popsat city obou dětí.
    Prvnímu řekneme: „Nechceš mu půjčit vláček, protože se bojíš, že ti ho už nevrátí?“
    A druhému: „Myslíš, že teď je řada na tobě, aby sis s vláčkem pohrál?“
    Tak se oba budou cítit pochopeni a budou ochotni se nechat dovést k řešení, které jim zprostředkujeme.
    Důležité není, jak se často domníváme, prohlásit, že pravdu mají oba, ale pomoci jim pochopit, čeho přesně se bojí a po čem touží, a vybídnout je, aby sami navrhli, jak budou vzájemně brát na vědomí potřeby toho druhého.
    Právě takový postup nazývají odborníci na komunikaci technikou zrcadla. Tím, že dáme najevo pochopení, přebíráme úlohu mluvícího zrcadla, které dítěti ukazuje jeho vlastní emoce a vypráví mu o nich.
    Tak mu umožňujeme se zastavit a uklidnit. Neposkytujeme ospravedlnění, ale jen mu dodáváme jistotu.
    V této chvíli se můžeme také pokusit navrhnout kompromis nebo výměnu a zahájit jednání o nich.

    4. Odvést pozornost jinou hračkou

    Tato možnost je nejvhodnější u velmi malých dětí. Důležité je, aby se toto řešení nejevilo jako zvýhodňování jednoho z dětí.

    5. Omezit konflikty předvídáním situací

    Před očekávaným příchodem kamarádů je vhodné spolu s dítětem připravit společný prostor, z něhož odstraníme předměty, na kterých mu nejvíc záleží nebo které nechceme nechat rozbít.
    Můžeme připravit třeba koš plný hraček, ze kterého si všichni budou moci brát, nebo stůl s fixy, papíry a barevnými papírky.
    Americká psycholožka Marilyn Legal z Floridské univerzity doporučuje, abychom se předtím, než kamarády pozveme, dítěte zeptali, s jakými hračkami by si s nimi chtělo hrát, a aby vybralo jednu pro sebe, druhou pro Tomáše a třetí pro Jendu… a pak aby si je zkusili vyměnit mezi sebou.
    Malým dětem můžeme také navrhnout hru „na budík“ – až zacinká zvonek, děti hračky odloží a vymění si je.
    A nakonec všechny pochválíme, že dokázaly dodržet pravidla hry.

    Jedná se o ukázku z knihy Děti a peníze
    vydal Portál, 2002
  • Napsal/a: Nessia Laniado

    Toto taky stojí za přečtení!

    Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

    Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

    Čtu dál →

    Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

    Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

    Čtu dál →

    Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

    S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

    Čtu dál →

    Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

    • Horempádem

      Ahojky, článek jsem přečetla, ale pro mne je na rady už pozdě, protože máme vyřešeno a jak jsem tak četla, tak jsem si asi poradila předpisově. Bylo to o tom, že se mi prostě nelíbilo takové chování u jiných dětí natož u mého.

      Neustále jsme před pár měsíci řešili problém, kdy dcerka tehdy necelých 2,5 a její o 4 měsíce starší sestřenka,se častovaly těmito slůvky 🙂 Někdy jsem z toho už byla na budku, protože to byl věčný řev a hádky. Zezačátku to šlo, došlo maximálně k vytržení hračky z rukou. Já se snažila jim do toho nezasahovat, aby si to sami pořešily, ale tchýně u které jsme se takto scházely, nedokázala být nezúčastněným pozorovatelem a neustále je komandovala. Pak už to končilo i postrkováním a šťoucháním, nebo dokonce údery. Nedokázala být spravedlivá a jedné nebo druhé ustupovala, nebo trestala. Neměla jsem tedy prostor pro své řešení tohoto klasického problému.
      Po čase jsme začaly s dcerkou chodit i mezi jiné děti na cvičení do soukr. školky a po cvíču si děti chodily hrát do herny. Až tam jsem měla možnost jak já , tak dcerka , odpozorovat to správné chování a jak se jiné děti v těchto případech chovají.
      Případné dohady o hračky jsem řešila domluvou ne výhrůžkou. Ukazovala jí příklady, kdy se někdo k ní hezky zachoval a něco jí půjčil. Nejlépe mi fungovala metoda směnného obchodu :-). Když toužila po hračce někoho druhého, tak jsem jí vysvětlovala, že se musí nejdříve zeptat, když něco chce a ten druhý jí to musí dovolit, popřípadě musí nabídnout něco jiného za tu hračku kterou chce. Prostě tak aby to bylo spravedlivé a slušné. Nebo pokud byla středem dohadu jen jedna věc, tak jsem vysvětlovala, že si to jen na chvíli půjčí a pak vrátí a poděkuje.
      Možná vám to zní jako pohádka, ale jsem pyšná, jak si to dcerka rychle přivlastnila a využívá to stále. Netrestala jsem, jen doblba dokolečka trpělivě vysvětlovala.
      Dnes když jdeme na hřiště , či pískoviště, tak nemá poblém se podělit o svůj jediný kyblíček s lopatkou a jednou bábovičkou třeba s dalšími dvěma dětmi.
      Když po něčem touží, tak k dítku přijde a slušně se zeptá, jestli si to může půjčit. Když jí to dovolí, po chvíli to vrátí a slušně poděkuje. Některé maminy koukají jak zjara, ale ono to prostě jde. Se spousty dětí takto dokáže vklidu vyjít. Samozřejmě, že občas narazíme na „jájistu“, jak já říkám:-), ale dcerka to už neřeší agresí, buď si ke mě přijde postěžovat pofňukávajíc, jaká se jí stala křivda a tak jí jdu pomoci vyjednávat a vždycky to jde :-))

      Jen s tou sestřenkou to bohužel nejde, tehdy jsem si netroufala soudit, kdo si víc začínal, nebo kdo konflikty vyvolával. Dnes když dcerka umí své chování usměrnit, tak vidím, že její sestřenka, je někde jinde. Eli je flustrovaná z toho, že nefunguje prosba ani výměna a od sestřenky slyší jen „moje“ „nedám“. Takže jí učím nevšímat si jejích provokací, protože to vede jen k jedinému, že z toho její sestřenka má vyloženě radost, když může Eli tímto způsobem ublížit. Nejde už jen o ty hračky, ale o to, že je z toho pak nešťastná, což jí dělá evidentně dobře :-)) Snad jí maminka taky jednou vysvětlí, jak se má k dětem chovat 🙂

    • Krásný článek-hezky se četl.Pěkný den.

    • VlaďkaP

      Ale ano, ona metoda zrdcadla funguje velice dobře – tedy na Terezku… Jenže umění není to takto říci, umění je jí donutit, aby mě vůbec vnímala.

    • Ferenghi

      Momentálně mám doma stejné problémy. Synové 15 a 32 měsíce si neustále jdou po hračkách.Horší je jak se zachovat,když starší mladšího povalí tak,že mladší se bouchne hlavou o zem a mladšímu dosud mnohá vcítění se či připadná technika zde zmiňovaného zrcadla mnoho neřekne…

    • Anonymní

      Nevím, já jsem vždycky děti učila, že hračky jsou jejich,druzí si směli půjčovat jen ty hračky, které byly zrovna volné, neextistovala,abych tolerovala braní zrovna používaných hraček. Jsou už oba dospělí a rozhodně bych je neoznačila za sobce.. LenkaV

    • Moc hezky napsané!!! Líbí se mi to.

    • nevím, ale myslím si , že záleží, jak to dítěti vysvětlíme…

    Co na to říkáte?

    Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

    Sdílet
    Sdílet
    TOPlist