To je moje, to je moje!

Pokud soupeří obě strany vyrovnanými zbraněmi, necháme je, ať si to spolu vyřídí samy. Je vhodné zasáhnout jen tehdy, když se střet posune do fyzického napadání a začne být nebezpečný.
V každém případě bychom se s nestranností soudce měli vyhnout příklonu k jakékoli straně sporu a určování viníka. Hádkami se dítě učí chápat hranice mezi tím, co je „moje“ a „tvoje“. Necháme tedy spor vyhasnout, nebo vysvětlíme, že „protivník“ si chtěl hračku jenom prohlédnout a neměl v úmyslu ji rozbít nebo ukrást.
Je lepší říct: „Dost!“ a předmět sporu odebrat, než se snažit přesvědčit jednu ze stran, aby ustoupila.
Obě děti totiž v podstatě čekají, že nějaká autorita rozhodne tak, aby spor dopadl nerozhodně. A každé se pak svým způsobem utěší z prožité nespravedlnosti.
Až do 5 let neodpovídá dětské chápání spravedlnosti chápání dospělému. Děti přikládají velkou váhu sobě a malou ostatním – je nespravedlivé postoupit někomu hračku, ale je spravedlivé se zmocnit hračky, po které dítě touží. A jestli si naše dítě hraje s hračkami někoho jiného tak, že se chová, jako by mu patřily, nedělejme si starosti. Neoprávněné přivlastňování zmizí samo, až dítě překoná stadium egocentrismu. Naše úloha spočívá v tom, že mu máme pomáhat, aby se u něj rozvíjelo chápání toho druhého. To je nezbytným předpokladem k rozvíjení altruismu.
K tomu není zapotřebí kázání. Podívejme se, jak na to.

3. Projevit pochopení oběma stranám

Na příkladu sporu o to, kdo je pravým vlastníkem vláčku, se pokusíme popsat city obou dětí.
Prvnímu řekneme: „Nechceš mu půjčit vláček, protože se bojíš, že ti ho už nevrátí?“
A druhému: „Myslíš, že teď je řada na tobě, aby sis s vláčkem pohrál?“
Tak se oba budou cítit pochopeni a budou ochotni se nechat dovést k řešení, které jim zprostředkujeme.
Důležité není, jak se často domníváme, prohlásit, že pravdu mají oba, ale pomoci jim pochopit, čeho přesně se bojí a po čem touží, a vybídnout je, aby sami navrhli, jak budou vzájemně brát na vědomí potřeby toho druhého.
Právě takový postup nazývají odborníci na komunikaci technikou zrcadla. Tím, že dáme najevo pochopení, přebíráme úlohu mluvícího zrcadla, které dítěti ukazuje jeho vlastní emoce a vypráví mu o nich.
Tak mu umožňujeme se zastavit a uklidnit. Neposkytujeme ospravedlnění, ale jen mu dodáváme jistotu.
V této chvíli se můžeme také pokusit navrhnout kompromis nebo výměnu a zahájit jednání o nich.

4. Odvést pozornost jinou hračkou

Tato možnost je nejvhodnější u velmi malých dětí. Důležité je, aby se toto řešení nejevilo jako zvýhodňování jednoho z dětí.

5. Omezit konflikty předvídáním situací

Před očekávaným příchodem kamarádů je vhodné spolu s dítětem připravit společný prostor, z něhož odstraníme předměty, na kterých mu nejvíc záleží nebo které nechceme nechat rozbít.
Můžeme připravit třeba koš plný hraček, ze kterého si všichni budou moci brát, nebo stůl s fixy, papíry a barevnými papírky.
Americká psycholožka Marilyn Legal z Floridské univerzity doporučuje, abychom se předtím, než kamarády pozveme, dítěte zeptali, s jakými hračkami by si s nimi chtělo hrát, a aby vybralo jednu pro sebe, druhou pro Tomáše a třetí pro Jendu… a pak aby si je zkusili vyměnit mezi sebou.
Malým dětem můžeme také navrhnout hru „na budík“ – až zacinká zvonek, děti hračky odloží a vymění si je.
A nakonec všechny pochválíme, že dokázaly dodržet pravidla hry.