Tělesné tresty ve škole a v rodině

Diskuse o tělesných trestech zaplavila média. V rámci Evropy začíná být jakékoliv tělesné trestání neúnosným fenoménem, na naši společnost je však obecný zákaz možná příliš náhlý. Podívejme se do dávné i nedávné minulosti kázeňských trestů…

Už je to značně dávno, kdy se mě bývalý spolužák z gymnázia zeptal, jestli – když máme s manželkou oba pedagogické vzdělání – dodržujeme při výchově syna důsledně základní pedagogickou metodu. Přiznávám, že mě touto nečekanou otázkou trochu znejistil. Nebyl jsem schopen si vybavit žádnou formulaci jakési „základní pedagogické metody“. A tak jsem nevěděl, jestli jsem buď nepozorně studoval, nebo zda už mně přestává sloužit paměť. Musel jsem se ho tedy zeptat, co to vlastně ta základní pedagogická metoda je. Odpověděl mi – s jistým pobavením a nadsázkou – že je vyjádřena zásadou: „Ty děti mlátím, dokud je přeperu.“

Na tuto již téměř zapomenutou příhodu jsem si vzpomněl, když ministryně pro lidská práva Stehlíková před časem zveřejnila svoji představu o záměru připravovat zákon, který by zakazoval rodičům bít děti. Z její strany to nepochybně bylo výrazně novátorské pojetí. Pokud se totiž do té doby někdy diskutovalo o tělesných trestech ukládaných dětem, bylo to obvykle vždycky spojeno pouze se školou a s učiteli.

Kdysi panovala vojenská kázeň

Jak to ale s tělesnými tresty ve školách bylo? Opravdu byly tělesné tresty a rákoska v rukou učitele základním a jediným prostředkem pro udržení kázně, jak se stále mnoho lidí domnívá? A byly vůbec tělesné tresty v minulosti nejen obvyklým, ale i zcela charakteristickým rysem naší školy? Popravdě je zapotřebí konstatovat, že tomu tak skutečně bylo, ale jen do určité doby. Tělesné tresty byly základem školní kázně především v dobách, kdy učitelé nejenže neměli odpovídající vzdělání, ale mnohdy ani zájem žáky zaujmout a vzbudit jejich pozornost či zachovat ve třídě klid jiným způsobem. Bylo to v době, kdy se mnoho učitelů – a především ve vesnických školách – rekrutovalo z vysloužilých vojáků, jejichž jedinou „kvalifikací“ pro výuku býval silný hlas a pádná ruka. Těmto učitelům byl vojenský způsob udržování kázně rákoskou nejen blízký, ale i zcela přirozený a obvyklý.

Ale ani oni nebili děti ve školách za sebemenší provinění a nejtěžší tělesné tresty vůbec nebyly dětem ukládány za prohřešky proti školní kázni. Ve školách se nejvíce a nejčastěji trestala krádež a lež, nejtěžší tělesné tresty pak bývaly dětem udělovány především za krádeže na polích. Ty už ale nevykonávali osobně učitelé, ale obvykle obecní drábové. A trestání probíhalo za přítomnosti starosty a rodičů žáka. Učitel, nebo katecheta, býval přítomen pouze někdy.

Pravdou je i to, že na výjevech ze staré školy je učitel často zobrazován s rákoskou v ruce. Rákoska bývala považována nejen za určitý symbol moci, ale i důstojenství a autority, které byly s jeho povoláním spojovány. Ostatně ani samotný Jan Amos Komenský nebyl proti tělesným trestům žáků. Ty ale měly být ukládány za nemravnost, závist, pýchu a nadutost – nikdy ale za neumění nebo neznalost.