Spor o terapii pevným objetím – 2. díl

Rubrika: Výchovné tipy

Mother and baby in the autumnal parkNa přelomu roku odvysílala ČT 2 dokument o psychoterapeutce Jiřině Prekopové a její terapii pevným objetím, jež autorka doporučuje jako prostředek k obnovení lásky v rodině. Využití terapie v případě dítěte postiženého autismem, které mohli diváci sledovat, vyvolalo bouřlivé reakce.

V první části tohoto článku jste si mohli přečíst stanovisko APLA.

Na stanovisko APLA zareagovala Zuzana Baudyšová, předsedkyně Nadace Naše dítě. Mimo jiné uvádí:

Nedovolím si hodnotit devalvující připomínky k této terapii, vzhledem k tomu, že postrádám hlubší zkušenosti s autistickými dětmi. Co je však v tomto pojednání pro mě velmi zarážející, je kritický a negativní postoj k doktorce Prekopové, v jejímž učení je TPO pouhým článkem široké mozaiky důležitého učení obnovy lásky v rodinách.

Již 17 let působím v oblasti ochrany dětí a smutně sleduji statistiky rozpadu manželství či partnerství a zejména těch, ve kterých jsou děti. Bohužel ohled na děti v unáhleném rozchodu, uraženosti a neschopnosti se domluvit či usmířit velmi často chybí. Rodiče kvůli neschopnosti komunikovat si často vyřizují partnerské bolesti právě prostřednictvím svých dětí. Obávám se, že nikdo ze současných psychologů neporadil zásadním a jasným způsobem, jak tento negativní trend rozpadu rodin s dětmi přibrzdit, či zastavit. O to více mě pozitivně překvapila dětská psycholožka Jiřina Prekopová, která velmi jasným a srozumitelným jazykem předává učení, které vede k nastolení pořádku v rodinném systému, k obnově komunikace, k usmíření a ukotvení bezvýhradné lásky v rodině. Může pomoci mnoha rodičům či partnerům, kteří chtějí znát cestu k dobrému rodičovství či procházejí krizí a hledají cestu usmíření.

Zbyněk Vybíral ombudsmanovi a ČMPS

Zbyněk Vybíral, který vede na katedru psychologie na FSS MU, vystupuje proti TPO několik let. Stanovisko APLA podpořil i dopisem ombudsmanovi a podnětem vůči Radě Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS).

Protestuji proti propagaci a uplatňování tzv. „terapie pevným objetím“ šířené skupinou kolem PhDr. Jiřiny Prekopové, a to zejména pro terapeutickou či výchovnou práci s nezletilými dětmi (nejenom s autismem!).

Metoda může být zaměnitelná za násilí páchané na dětech. Tato tzv. terapie nemá vědecky ověřené výsledky, ani jiný vědecké (psychologické) opodstatnění. Žádám Vás o prošetření celé záležitosti. (úryvek z dopisu ombudsmanovi Pavlu Varvařovskému)

Byl bych rád, kdyby se Rada ČMPS zabývala podporou, kterou vedení ČMPS věnovalo a věnuje této sporné a potenciálně nebezpečné metodě. Při ČMPS existuje a je na stránkách propagována „Pracovní skupina pro terapii pevným objetím podle J. Prekopové“, sám předseda ČMPS propaguje v této zemi činění nevědecké. ČMPS má ve své charakteristice, že jde o „vědeckésdružení psychologů České republiky“. Hlavně pro tuto kolizi mezi pro-vědeckou aklamací ČMPS a propagátorskou „misí“ ve věci TPO byste se jako Rada ČMPS měli zabývat tím, že v oblasti psychoterapie nejde o vědecky uznávanou, ani výzkumně podloženou samostatnou psychoterapii. Nemá akreditaci vědeckých společností ČLS pro práci psychologa či lékaře ve zdravotnictví.

Nikdy jsem neznevažoval profesionální způsobilost předsedy ve věcech jeho jiné odbornosti. Umím si představit, že ho budu uznávat jako způsobilého v 19 aktivitách z dvaceti. Tou dvacátou je pro mě jeho vehementní podpora TPO, jak o tom svědčí v České televizi odvysílaný dokument „Mámo, táto, obejmi mě“.

Podle mého názoru by se Rada ČMPS měla zamyslet nad tím, co bychom mohli nazvat „mechanismy řešení“ podobných kolizí (krizí?). Mnou navržené řešení má zatím jen podobu názoru: předseda ČMPS by měl odstoupit, možná i někteří členové Rady; to by umožnilo „prošetřit“ situaci ve vedení ČMPS (podpora poskytnutá TPO) a také by to uspíšilo svolání mimořádného sněmu.

(výňatky z dopisů Radě ČMPS)

Pevné objetí – k prohlášení APLA

Kořeny a vznik terapie pevným objetím podle Prekopové

Prvé terapeutické pokusy užívající držení dítěte jsou zaznamenány v 80. letech minulého století v USA. V té době došlo i k některým zřejmým chybám. Praxe se brzy diferencovala do více podob, přičemž mezi jednotlivými směry přes vnější podobnost či terminologickou příbuznost jsou zásadní rozdíly. Právě z obavy, aby pevného objetí nebylo užito nenáležitě či dokonce aby jej nebylo zneužito (jak se to mohlo dít v návaznosti na Zaslowa či Welchovou nebo některé čistě behaviorální terapeuty), „založila jsem (píše Jiřina Prekopová) vlastní školu „podle Prekopové“ a zajistila jsem jí ochrannou známku (2002)“. Rozdíl mezi terapií pevným objetím podle Prekopové a jinými (možná vnějškově podobnými) směry spočívá v etických principech, jež jsou vytyčeny např. v knize J. Prekopové: Terapie pevným objetím – cesta k vnitřní svobodě (Portál, Praha, 2010).

Rozdíly mezi terapií pevným objetím podle Prekopové a terapiemi typu Holding či Attachment Therapy

Hlavní rozdíl a specifikum terapie pevným objetím spočívá v cíli terapie a v osobách, které v rámci terapie vstupují spolu do fyzického kontaktu/objetí. Při terapii pevným objetím podle Prekopové nedrží dítě (ani jiného člověka, který terapii podstupuje) terapeut. Pevné objetí se uplatní u dvou osob, jejichž vzájemný konflikt se nedá plně vyjádřit a zpracovat slovy, které však k sobě podle přirozeného řádu patří a jsou anebo měly by být spolu spjaty.

Dítě smí být drženo pouze rodičem (není-li tento rodič pro terapii pevným objetím kontraindikován). Pevné objetí dítěte nesmí být nikdy prováděno bez souhlasu obou rodičů. Asi od čtvrtého roku věku dítěte je třeba i jeho pochopení a souhlasu. Pevné objetí se tedy může se uskutečnit jen mezi osobami, které se pro to samy rozhodnou (anebo, nejsou-li odpovědného rozhodnutí schopny, není-li jejich vůle pro takové rozhodnutí dostatečně svobodná, jako tomu je např. u malých dětí či u dětí se závažným postižením, rozhodnou v souladu se zájmem dítěte jeho rodiče).

Terapie pevným objetím podle Prekopové zahrnuje komplexní systém péče o rodinu a její jednotlivé členy. Žádají–li rodiče pevné objetí pro své dítě, pracuje se nejprve s nimi. Na základě znalosti rodinné anamnézy i osobní anamnézy dítěte, na podkladě pozorování interakce mezi členy rodiny i s přihlédnutím k výsledkům případných vyšetření se volí jednotlivé terapeutické procesy i jejich sled vhodné pro danou rodinu, což často vyžaduje více setkání. Pevné objetí s dítětem se obvykle uskuteční podle terapeutického plánu až na závěr.

Pevné objetí zahrnuje mnohem širší spektrum témat a problémů než je autismus. Týká se potenciálně např. nejrůznějších nevyřešených konfliktů mezi rodičem a dítětem negativně ovlivňujících jejich sepětí a problémů v průběhu vývoje jedince a jeho vztahů (vyrovnávání s pocity vzdoru, smutku a strachu v různých obdobích života). Pevné objetí pomáhá při usmíření mezi manželi či partnery a také v usmíření mezi dospělými dětmi a rodiči (v případě zemřelých či vzdálených rodičů pod vizualizací) anebo při truchlení a smutku nad ztrátou blízké osoby a také v oblasti náhradní rodinné péče.

Výcvik v terapii pevným objetím obnáší nejméně 500 hodin, spočívajících v poznání témat s problematikou úzce souvisících (mj. z vývojové psychologie a psychopatologie, z psychologie rodiny a rodinných vztahů, teorie pevného objetí a z etických principů aplikace). K formaci patří sebezkušenost, hospitace při práci s jedinci i rodinami, později práce pod vedením a nakonec vypracování závěrečné práce založené na nejméně dvou kazuistikách, na jejichž řešení se kandidát aktivně podílel. Každý absolvent vykonávající terapeutickou práci je povinen se podrobovat supervizi, kde supervizorem může zčásti být i kolega z jiné terapeutické školy. Výcvik v terapii pevným objetím není dosud v České republice akreditován, nikoli však proto, že by případná žádost o akreditaci byla zamítnuta, nýbrž proto, že terapie se dosud vyvíjí a považujeme za důležité tento vývoj sledovat a hodnotit, abychom podklady pro případnou akreditaci mohli odpovědně připravit.

Terapie pevným objetím podle Prekopové a autismus

Autismus představuje jednu z poruch, které zasahují samu podstatu lidství, protože člověka handicapuje v jeho schopnosti vytvářet vztahy, žít v lásce, komunikovat, dorozumívat se s druhými řečí a spolupracovat s nimi. V průběhu desítek roků práce s jedinci trpícími autismem a s jejich rodinami jsme se do hloubky přesvědčili, že autismus je porucha velmi komplexní, zahrnující množství aspektů, možných příčin a souvislostí, stejně jako faktorů, které organismus chrání anebo zesilují jeho vulnerabilitu (zranitelnost) danou primární dispozicí. Komplikována je navíc i častými dalšími postiženími CNS, jako jsou dyspraxie a dysfázie. Mj. oceňujeme přínos a nezastupitelnost přístupů založených na strukturovaném učení vycházejících z principů psychologie učení a modifikace chování (sami jsme v této oblasti publikovali). Terapie pevným objetím, samozřejmě s plným a vědomým souhlasem a spoluprací rodičů – a pokud to věk a zdravotní stav dítěte dovolí – i s jeho souhlasem a porozuměním, může být jednou z metod volby, která v rámci komplexní, dlouhodobé a systematické péče může přispět ke zmírnění obtíží (v interakci s mírou primárního postižení CNS a vývojového opoždění, ke kterému již došlo).

Terapie autismu je, jak všichni víme, procesem z nejtěžších. Autista se dá těžko srovnávat s jinými klienty. Zabývá často se především neživými předměty a autostimulací. Opakovanou stereotypní stimulací jsou vysoce aktivovány jeho endogenní morfiny, jež ho zklidňují až do stavu závislosti. Je-li mu v tom bráněno, trpí vlastně abstinenčními příznaky (jako při detoxu). Brání se proti novým nabídkám, a tak si sám ztěžuje možnost učení a komunikace s lidmi, kteří jsou nositeli rozmanitosti života. Proto u nich bývá pevné objetí, zvláště to první, někdy tak dramatické. Jde tu o to, aby autistické dítě začalo hledat jistotu a zklidnění ne ve stereotypní stimulaci, nýbrž v kontaktu a vztahu s matkou (anebo jinou primární vztahovou osobou) a skrze ni později i ve vztazích s dalšími lidmi.

Terapie pevným objetím v dokumentu Mámo, táto, obejmi mě

Rozumíme znepokojení (či dokonce šoku), které v některých lidech mohlo vyvolat zhlédnutí ukázek pevného objetí s autistickým dítětem v dokumentu Mámo, táto, obejmi mě. Na rozdíl od nezasvěceného diváka tohoto dokumentu jsme měli možnost sledovat terapeutický proces v jeho celistvosti a znali jsme kontext chování všech zúčastněných, smysl a cíl terapeutické intervence. Po letech zkušeností z práce s autistickými dětmi jsme nebyli překvapeni bouřlivou reakcí dítěte. Věděli jsme, že tak jako již mnohokrát předtím v průběhu jiných procesů pevného objetí, bude po katarzi následovat zklidnění afektu a námaha a utrpení dítěte i matky budou vykoupeny ztišením a důvěrným a láskyplným objetím, jak se i stalo. Pohled běžného diváka se tu ovšem může od našeho vnímání značně lišit. Divákův pohled je více zaměřený na detail, my pak více vnímáme celek. Není pak divu, že některé diváky mohl vyděsit pohled na matku ležící na svém křičícím a vzpouzejícím se dítěti a že se snad některým mohla i vynořit představa rodiče týrajícího své dítě. My jsme však viděli matku, která bojuje nikoli proti svému dítěti, ale s ním a za ně, aby je vysvobodila z patického strachu z kontaktů a vztahů a uchránila útěku k stereotypním sebestimulacím. Pro klid případných obav diváka dodáváme, že matka v průběhu terapeutického procesu neležela na dítěti plnou vahou, ale vždy jen tak, aby zabránila jeho útěku. V žádném případě však nedopustila jeho bolest či zranění. S rodinou jsme dodnes v kontaktu, i po čtyřech letech od terapie potvrzuje zřetelné zmírnění obtíží dítěte a v souvislosti s tím i zlepšení kvality života celé rodiny.

V dokumentu je zachycen i moment, kdy poté, co chlapec matku kousne, mu matka důrazně říká, že ji kousat nesmí, a trochu zatřese jeho hlavou. Lze namítnout, že v tuto chvíli mělo od terapeuta zaznít usměrnění, že je třeba postupovat jemněji. K takové korekci sice nedošlo, matka však své chování vůči chlapci sama rychle korigovala a jeho hlavu si láskyplně přivinula k sobě. Chlapec ji pak nejenže již nekousl, nýbrž sám se k ní tulil a nosem a tvářemi se přímo dychtivě dotýkal jejích tváří, což je pro nás jednoznačným dokladem toho, že i přes možné nedokonalosti či snad i chyby v detailech byl celý proces účinný a jako celek že proběhl správně. O tom nás koneckonců přesvědčuje i pohled na rodinu se čtyřletým odstupem.

Pevné objetí vychází z hlubších a obecnějších principů mezilidských vztahů (zmiňme respekt k přirozené jednotě mezi dítětem a rodiči, či empatickou komunikaci). Jako životní styl přesahuje rámec autismu, jenž je – v tomto horizontu – kamínkem v mozaice života. Důležitou součástí našeho snažení je výchova k pozitivnímu rodičovství, obnova či škola lásky v rodině. Je to rozsáhlá oblast prevence a psychologie zdraví.

Jsme si vědomi toho, že užitím doteku, fyzického kontaktu a tím spíše objetí v psychoterapii vstupujeme do oblasti nesmírně křehké a některými psychoterapeutickými směry zapovězené. Každodenní práci je tu třeba hodnotit nejen s ohledem na konečný výsledek terapie, nýbrž i s citlivým zřetelem k jednotlivým detailům. Diskusi o těchto otázkách na odborném fóru vítáme a jsme jím otevřeni.

Jiřina Prekopová – Jaroslav Šturma

Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie dnes (č. 2/2011), vydává Portál.

Napsal/a: Daniela Kramulová

Toto taky stojí za přečtení!

Zpříjemněte dětem koupání. Tady je 5 tipů!

Přístup k vodě se u dětí liší podobně jako náhled společnosti na koprovou omáčku. Zatímco jedny nemůžete dostat z vany, druhé

Čtu dál →

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist