Pár rad k výchově se může hodit vždycky, zvlášť rodičům neklidných dětí. V následující ukázce si můžete nechat poradit, jak se co nejúspěšněji postavit záplavě požadavků svých dětí.
Stanovíme linii chování, kterou je třeba dodržovat, a dětem uložíme jen několik málo pravidel, jež považujeme za zásadní a o nichž víme, že je dokážeme vymáhat.
Americký psycholog Raphael Hirsch doporučuje: „Nevyžadujte od dítěte věci, které jsou zbytečné nebo nepodstatné. A při každém jeho přání se zeptejte sami sebe: ,Co je na tom špatného, když mu to dovolím?‘ Jednejte prostě tak, aby dítě mohlo všechno, co mu lze dovolit, aniž by utrpělo úhonu jeho tělesné nebo morální zdraví.“
Známý italský pediatr Marcello Bernardi vysvětluje, že je zapotřebí, aby rodiče byli důslední: „Když už vyslovíte nějaký příkaz, nikdy ho neodvolávejte. Jestliže dnes dítěti zakážete, aby si hrálo se lžičkami památečního servisu, a zítra mu to dovolíte, abyste od něj měli pokoj, nebude chápat, zda si se lžičkami smí hrát, nebo ne.
2. Umožnit dítěti rozhodovat spolu s vámi, kdykoli je to možné
Je vhodné ptát se dítěte na jeho názor, kdykoli to je možné, a to i v době, kdy ještě neumí mluvit.
Můžete začít drobnostmi. Nechte ho například, aby si vybralo mezi dvěma mikinami: „Chceš raději tu s medvídky, nebo tu s pelikánem?“ Rozmanitost volby samozřejmě stanovíme my, protože na hřiště si dítě musí vzít tričko, a ne plavky.
Jenomže najít rovnováhu mezi potřebou dítě ochraňovat a jeho touhou růst a projevovat svou osobnost není snadné.
Přestože máme ty nejlepší úmysly, nevyhnutelně se občas dopustíme chyb.
Důležité je, abychom se nenechali vláčet výchovnými frázemi typu: „V tomhle věku by si měl umět poradit sám.“ „Není s ní řeč, vždycky musí být po jejím.“ Svůj postup musíme vždycky vážit podle toho, co dané dítě v danou chvíli potřebuje.
3. Vždycky brát v úvahu jeho názor
Zkusme si představit následující situaci: Sledujeme v televizi rozuzlení detektivního příběhu nebo finále fotbalového zápasu, když dítě přijde se vzkazem, že auto je připraveno před domem a že máme hned jet na společný nákup.
A právě to spousta dětí zažívá každý den, někdy dokonce několikrát. Jsou přenášeny jako balíky, oblékány, myty a ukládány zpět do postele.
Často si říkáme, že jsou ještě malé, „nemají z toho rozum“, a proto je s sebou vlečeme beze slova vysvětlení. Zapomínáme se s nimi rozloučit, když odcházíme z domova, mluvíme o nich na veřejnosti, jako by nebyly přítomny, nebereme v úvahu, že i děti potřebují mít svá tajemství.
Přitom stačí málo, aby cítily, že respektujeme jejich soukromí, které si kolem sebe budují – zaklepat před vstupem do jejich pokoje, nekontrolovat jim bez dovolení aktovky nebo zásuvky, smířit se s tím, že o něčem nechtějí mluvit, a nechat je, aby si k tomu samy zvolily ten správný okamžik.
4. Oznamovat, co od dítěte očekáváme
Místo zákazů je třeba snažit se definovat věci pozitivně, jasně vyjádřit, co má dítě dělat a jak se má chovat. Tím dosáhneme hned dvou cílů:
Nepřímo mu tak dáváme najevo důvěru, to, že jsme přesvědčeni, že se dokáže chovat správně. Je známo, že pozitivní očekávání bývá naplněno.
Než abychom křičeli a trestali dítě za nepořádek v pokoji, je lepší naučit ho udržovat pořádek: „Dnes ti ukážu, jak se uklízejí boty, a zítra se naučíme skládat kalhoty.“ Zvolenou činnost bychom měli provádět spolu s ním, a když je úkol splněn, neměli bychom šetřit chválou. Dítěti jasně řekneme, co chceme, poskytneme mu vedení, díky němuž může překonat možné překážky, a tak předejdeme eventuálním střetům.
„Dnes odpoledne musím pracovat na počítači, protože zítra musím předložit nějakou zprávu. Budu mít mizernou náladu a budu potřebovat, abys mě nerušil/a.“
„Dnes přijde babička. Nechci, abyste se mezi sebou hádali a křičeli na sebe, protože babička je unavená a potřebuje si odpočinout.“
„Dnes večer půjdeme do pizzerie. Ale do té doby musíte mít uklizený pokoj.“
Sice to nemusí zabrat pokaždé, ale kdybychom náhodou ztratili nervy, alespoň děti budou znát důvod.
5. Předem stanovit meze a odůvodnit je
Chceme-li předejít potížím, měli bychom pokaždé předem vymezit hranice společných činností a her.
„Teď půjdeme na hřiště, potom nakoupíme, vrátíme se domů, umyjeme se a pak si můžeš hrát až do večera, dokud nepřijde tatínek.“
„Teď si čtu noviny, potom musím vyřídit jeden telefonát, a pak si můžeme hrát.“
„Ztlum, prosím tě, tu hudbu, jsem strašně unavený a hluk mi vadí.“
Stejným způsobem je třeba také oznámit změnu činnosti.
„Ještě se třikrát sklouzneš, pak se rozloučíš s kamarády a půjdeme domů.“
„Za chvíli bude hotové jídlo, kdy mám prostřít?“
Přestože děti ještě nemusí znát hodiny, tyto malé, jemně, ale pevně stanovené programy jim dodávají mnohem větší pocit bezpečí než nějaké dohadování.
6. Žádat dítě o pomoc
Zpočátku to od nás bude vyžadovat určité úsilí, ale časem si zvykneme a všechno půjde jako po másle.
„Teď spolu půjdeme do samoobsluhy. Musíme nakoupit spoustu věcí, tak si nejdřív řekneme, co chceme. Ty chceš koupit kakaové sušenky. Vezmeme rovnou víc balení. Až budeme nakupovat, připomeň mi je.“
7. Pomáhat mu předvídat důsledky
Když dítě ztratí trpělivost, začne se chovat destruktivně. V návalu vzteku nevidí důsledky svého chování. Jestliže mu za to něčím hrozíme nebo mu pouze odporujeme, dosáhneme jen toho, že se rozzlobí ještě víc.
Sedněme si tedy před ně, abychom se navzájem mohli dívat do očí, a klidně mu řekněme:
„Tak se podíváme, co se tady děje…“
„Jestli v tom budeš pokračovat, budu muset…“
„Pověz mi, co bys chtěl/a dělat ty.“
Jinými slovy, pomůžeme mu, aby se na situaci podívalo s odstupem, vidělo své chování a zvolilo si ty důsledky, které jsou pro ně nejvýhodnější.
vydal Portál, 2005
Napsal/a: Nessia Laniado
