Dnes bych vám ráda nabídla pohled na svátosti, které jsou pro život křesťana (katolíka) jedny z nejdůležitějších a provázejí jej celým životem. Jsou také důležité pro celou církev, kterou mimochodem netvoří pouze kněží, biskupové a papež, ale VŠICHNI věřící a pokřtění…
Dalo by se říci, že svátosti jsou tenkou červenou nití, která se vine životem křesťana, církve a jsou velmi důležité… Dodávají člověku sílu a provázejí jej doslova od kolébky až k hrobu, s tím, že některé se udělují pouze jednou, jiné lze udělit opakovaně.Svátostí je celkem sedm – svátost křtu, smíření, oltářní, biřmování, manželství, kněžství a pomazání nemocných.
Nejdříve vám představím svátosti, které udělujeme jen jednou.
1.Svátost křtu
První a základní svátost, která je vstupem do křesťanského života a také do společenství věřících. V tradičních rodinách se uděluje již malým dětem – miminkům, u lidí obrácených (konvertitů) bývá udělována v dospělosti. Lze ji přijmout pouze jednou a je trvalá (nezrušitelná). Znamením křtu je bílá barva – dříve oblékali křtěnci bílý celý oděv, dnes postačí křestní rouška – a svíce jako znamení Krista – Světla, které bude člověka zrozeného z Boha – v ten den – provázet celým životem. Pro církev a společenství věřících je to velmi radostná událost, ať již je křtěné malé dítě či dospělý. Při křtu dítěte berou na sebe rodiče a kmotr zodpovědnost za křesťanskou výchovu. Při křtu v dospělosti je tato zodpovědnost na kmotrovi a samotném křtěnci, jelikož se rozhoduje již sám za sebe. Myslím, že je to velmi důležité. Bohužel někdy jsou důvody pro křest všelijaké – chce to někdo z rodiny – zpravidla babička, dále aby bylo dítko zdravé, aby se na nás Pánbůh nezlobil atd. atd.- ovšem tyto důvody jsou již spíše kuriózní. Víra by měla být tím nejdůležitějším faktorem. Zajímavé je, že tuto svátost může v případě nouze provést každý pokřtěný věřící.
2. Svátost biřmování
Tuto svátost přijímá křesťan z rukou biskupa (výjimečně pověřeného kněze) a je považována za svátost křesťanské dospělosti. Nejnižší hranice pro přijetí této svátosti bývá 15 let, nejvyšší není omezená. Proto ve farnostech, kde se tato svátost uděluje po několika letech (což je asi většina), lze vidět jako biřmovance velmi mladé lidi a třeba i důchodce. K této svátosti je také nutný kmotr.
Biřmovanec v tento den přijímá Ducha svatého – touto svátostí je pokládán za dospělého s tím, že také dostává povinnost svědčit o Bohu svým životem.
3. Svátost manželství
Ta je jistě všem jasná – dva zamilovaní (zpravidla 🙂 ) si před Bohem slibují lásku, úctu a věrnost až do smrti. Důležitý je v tomto případě slib před Bohem – a před lidmi. Svátost uděluje kněz a je rovněž nezrušitelná.
4. Svátost kněžství
Tato svátost je jistě také všem jasná – mladý muž přijímá z rukou světícího biskupa kněžské svěcení. Leží před oltářem a své tělo i duši odevzdává do služeb Bohu. Jeho první odsloužená mše svatá se nazývá primice a bývá sloužena v místě jeho bydliště. Novokněz také uděluje (i v jiných farnostech) tzv. novokněžské požehnání, které má zvláštní sílu.
Tady bych chtěla říci jednu důležitou věc: často si lidé, zvláště věřící, myslí, že oni jsou něco méně než pan farář, protože on je přece osoba posvěcená… ano, ale to jsou manželé taky. Svátost manželství a kněžství jsou srovnatelné – obě propůjčují daným osobám důležité dary – jiné, pochopitelně, ale stejně důležité.
A nyní svátosti, které jsou udělovány a přijímány opakovaně:
5. Svátost smíření – zpověď
Důležité je slovo smíření – nejdu na sebe žalovat „nějakému faráři“, jdu se usmířit s Bohem. V tomto případě je kněz zástupcem Boha – jeho povinností je „hříšníka“ vyslechnout, případně udělit rady a DÁT ROZHŘEŠENÍ – čímž mu sděluje, že hříchy jsou mu odpuštěny. Jistě není nutné na sebe „prásknout“ úplně všechno… nejdůležitější je lítost, vyzpovídat se z větších a těžkých hříchů a žádný takový hřích ÚMYSLNĚ nezatajit. Zvláště v poslední době je zpověď pojímána spíše jako rozhovor s knězem – a myslím, že tahle cesta je správná.
Svátost smíření bývá zpravidla druhou svátostí, kterou člověk ve svém životě přijímá – po křtu. Je také důležitým krokem k další svátosti, a to…
6. Svátosti oltářní
Je to vlastně ono „svaté přijímání“. Při každé mši je víno a chléb proměňováno v Tělo a Krev Krista (na památku poslední večeře Ježíše a jeho učedníků). Věříme, že proměna neprobíhá jen symbolicky, ale skutečně, tudíž odtud už je malá bílá oplatka svátostinou (zjednodušeně řečeno „svatým předmětem“ – tedy skutečným tělem Krista) a je s ní podle toho nakládáno. Do této doby jsou hostie jen oplatkami, které si může zakoupit prakticky kdokoliv.
Není nutno chodit ke sv. zpovědi před každým přijímáním – dle církevních doporučení je sv. smíření povinná aspoň jednou ročně. Nejrozšířenější verzí je 1x za měsíc až dva. Naproti tomu svátost oltářní můžeme přijímat při každé mši sv., pokud jsme nespáchali těžký hřích (a pokud nám svědomí dovolí 🙂 ).Obecně je sv. přijímání doporučeno přijímat co nejčastěji – je důležitou posilou pro duchovní život. Podávat může nejen kněz, ale i jáhen nebo osoba pověřená (akolyta). Proměňovat ovšem může pouze kněz.
Někdy bývá spolu s Tělem podávána i Krev Krista – např. při svatbách, důležitých slavnostech apod. – většinou tak, že hostie se namočí do vína.
7. Svátost pomazání nemocných
Někdy bývá mylně označována jako „poslední pomazání“. Toto označení je ovšem chybné. Svátost pomazání nemocných lze udělit i několikrát – mladým i starým.Má být posilou pro duši nemocného člověka (ať už naděje na uzdravení je nebo není). Určitě o ni nebudu kněze žádat při obyčejné viróze, nicméně může být velkým ulehčením i při vyléčitelné, ovšem vleklé nemoci. Bohužel i dobře míněná nabídka této svátosti bývá staršími lidmi odmítána slovy : „Ale já ještě neumírám… nechci umřít.“ Blízkost smrti není podmínkou 🙂
Příště bych vám ráda trochu přiblížila pojmy vyvozené ze slova svatý… Zvláště svatí jsou pro nás „normální smrtelníky“ tak trochu bytostmi z jiného světa… ovšem jen zdánlivě 🙂
Napsal/a: Ájík
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)
Ájíku, díky moc za vysvětlení, zas jsem o něco chytřejší.
Markittko, no právě, že mě to přišlo šííííleně kruté a myslím že hlavně – nesmyslné. I když je tam zátěž dědičným hříchem, tuším, že je to tak, že dítko nevstupuje přímo k Bohu, ale je v jakémsi „předrájí“…. ale víš, tady se mi zdá, že Bohu vnucujeme své pojetí šíleně říznuté předkoncilními praktikami a ve skutečnosti v tom má Pán Bůh jasno za nás :))
Takže v tom novém pojetí moc jasno nemám 🙂
Virenko, ono tam nejde ani tak o tu „výchovnou“ stránku křtu, jako o to očištění – a to má jistě smysl i u umírajícího. Tam je právě ta výjimka, že pokřtít své dítě může v nouzi i matka nebo kdokoliv pokřtěný. A to je to, co vlastně odpovídám i Markittce, já si neumím představit Boha – Lásku, jak vyhazuje z ráje miminko, které se „provinilo“ jen tím, že stihlo umřít dříve než bylo pokřtěno…. takže já za sebe si myslím, že to asi bude v reálu trochu jinak 🙂
S tím pomazáním – tam taky tápu… spíš myslím, že člověk, který není pokřtěný, ale v poslední chvíli o to stojí, asi bude klidně pokřtěn i na smrtelné posteli a pak může přijmout i pomazání…. ale úplně jistá si taky nejsem. Zkusím to zjistit 🙂
Ještě k té nerovnosti…. ono je jistě úplně jiné, pokud člověk o Boha stojí, jen neví jak na to a je rozdíl, pokud někdo cíleně o Bohu nechce slyšet… i když třeba kněz nemůže v dané chvíli nabídnout třeba konrétní svátost (protože pro přijetí všech ostatních je křest klíčový, ovšem jak jsem psala jinde, lze třeba za určitých podmínek sezdat i pokřtěného s nepokřtěným… tam už jsou trochu výjimky ohledně svátosti)…. existují alternativy, které kněz nabídne. Ovšem to už je spíše círekvní právo a v tom se orientuji jen velmi zběžně.
Ájík mě určitě kdyžtak opraví, ale myslím, že nemůžou vstoupit do nebe, protože se rodíme s hříchem po našich předcích – Adamovi a Evě, duše před křtem je tedy černá a křtem se očistí. S černou duší – tedy před křtem nebo po spáchání těžkého hříchu se nemůže dostat do království.
Je tak, Ájíku?
Ájíku, dala sis s tím práci a je to hezky urovnané.
K diskuzi ke křtu: já myslím, že dřív byl velikým důvodem ke křtu reálný strach, že dítě zemře jako novorozenec (až 90%miminek umíralo ještě před 150lety jako novorozenci) a nekřtěňata nemohla vstoupit do Království nebeského – byla v limbu. To mi přišlo moc zvláštní, zjevně i církev nepokládá novorozeně v pravém slova smyslu za nevinné, když bez křtu (i kdyby proběhl na umírajícím a tudíž by neměl žádný výchovný smysl) je „nevinné“ miminko diskvalifikováno…
Nedávno jsem ale četla něco o tom, že papež se k limbu nějak vyjadřoval. Jako nekřesťan si přesně nepamatuju, čeho se to týkalo, ale toto bude zřejmě po tisíci letech jakýsi posun.
Ještě by mě zajímala poslední svátost – pomazání. Není mi z toho jasné to, na co se už někde ptal někdo druhý. Musí kněz poskytnout pomazání před smrtí člověku, který o to stojí, ale buď není ani pokřtěn, nebo velkou část života nebyl aktivním křesťanem, např. nechodil k přijímání a zpovědím?
Vím, že to jsou pro tebe asi těžké otázky, takže samozřejmě jen pokud víš… Mně právě ty momenty, které tvoří nerovnost mezi lidmi – ať mezi věřícími praktikujícími a nepraktikujícími, nebo mezi křesťany a rádoby ateisty, tyhle momenty mi připadají – tak „neKristovy“ – nevím, jak to lépe říct…
Daniello, krásně vystiženo a napsáno – vnímám to stejně 🙂 Děkuji 🙂
Zpověď je hodně osobní záležitost, já to vnímám takto: když se někomu omluvím, on mi odpustí a věc se dořeší, takže už mě „nehlodá“, je odpuštěná. Není nutné každou takovou jednotlivost řešit u zpovědi. Jde spíš o to zamyslet se nad tím, s čím mám problém, jestli vyvolávám konflikty, mám sklon něco nehezkého dělat atd. To je dlouhodobější věc a v té by zpověď mohla hodně pomoct.
A pak jsou věci, které nejsou vyřešené nebo se ani vyřešit osobně nedají, něco, co nás mrzí a nedá se to vrátit. Nebo je to věc vnitřní, zlost, závist atd., za to se nemáme často komu jít omluvit.
Je to vlastně jako takový malý psychologický rozhovor završený právě tou svátostí.
Jo, a ještě k té omluvě… jistě, myslím, že to je hodně důležité. Kdybychom se drželi Bible, i tam je psáno: „Když přineseš Bohu oběť a máš něco proti bratrovi, nech ji ležet a jdi se napřed usmířit se svým bratrem.“ Tož tak 🙂
Sončo, zpověď se opírá o evangelium – Kristus tam říká učedníkům: „Cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
A konkrétně ev. sv. Jana 20, 22-23: -Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha dvatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ –
Jinak – ano, vlastně máš denně zpytovat svědomí a prosit o odpuštění, nicméně zpověď je svátost – včetně požehnání a posily do dalšího života. Tím, že dostaneš rozhřešení, víš, že ti opravdu bylo odpuštěno… samozřejmě to ovšem předpokládá upřímnou lítost (to už jsme rozebírali v jiném článku 🙂 )
A ke křtu – Jan Křtitel byl ten, kdo připravoval cestu Ježíši – nabádal lidi, aby se vyznávali z hříchů a přijali nový život – na znamení toho je omýval vodou v Jordánu. O svém poslání věděl. Pokřtít se od něj nechal i sám Kristus 🙂
A JAn k tomu říká – „já vás křtím vodou, za mnou však přichází někdo mocnější než já – ten vás bude křtít Duchem svatým.“
Dočetla jsem dál – zpověď. Je nutné se vyzpovídat knězi jako zástupce Boha? Nestačí, že mě to upřímně mrzí a pokud jsem někomu ublížila, není vhodnější se omluvit mu? A o co se zpověď knězi opírá v Bibli?
Ájíku, díky za další zajímavý článek. Mám otázku, už se toho dotkla Lien, jaký význam měl křest od Jana Křtitele? Ten přece o křesťanství nic nevěděl. Díky za další vysvětlení.
ájíku, děkuji za přání, je to tam úplně skvělé, nejraději bych tam byla pořád
Jana
Holky, Bokul, děkuji 🙂
Lien, víš, asi proto píšu, že má smysl křtít miminko, které vyrůstá v rodině, kde se nějaká náboženská výchova předpokládá, jinak je asi opravdu lepší nechat takový krok do dospělosti. Je to složité – ani sami kněží k tomu nemají úplně stejný postoj, i když kanonické právo k tomu výklad dává. Je jistě dobré to velmi dobře zvážit, on asi křest je vnímán jako běžný proto, že dříve nebylo myslitelné, aby dítě někdo nepokřtil – prostě proto, že náboženská výchova v rodinách byla běžná. Dnes už tomu tak není…. pokud to někdo vnímá tak, že se pokusí, tudíž chce i dítě mít pořtěné, proč ne, spíš mi to přijde divné v rodinách, kde o tom neví vůbec nic, nebo jsou ještě paradoxně ateisté, ale protože si to přeje babička, tak to uděláme… to si přece úplně protiřečí.
Je fajn, že o tom tak přemýšlíš 🙂
Jano, vím, že u některých křesťanských církví probíhá křest tímto způsobem – však jan Křtitel křtil taky v řece 🙂 Ať máš jen samé hezké zážitky ve společenství 🙂
Diky za Tvuj cas, ktery venujes temto krasnym shrnutim informaci ohledne viry!
Alenko, krásný článek. Já jsem v nekatolické apoštolské církvi – u nekatolických církví se lidé nechávají pokřtít, až když to sami chápou – ne jako malá miminka. Také se tady nekřtí pokropením vodou, ale celkovým ponořením do bazénu nebo přehrady.
Také navštěvuji nový romský sbor, který je u nás v Havířově teprve několik měsíců, a je to tam úplně úžasné. Z bohoslužeb jsem nadšená, pastor to velice prožívá, hraje tam kapela, čte se z Bible, slyšíme svědectví – vše velmi srozumitelnou formou. Pastor byl alkoholik a bral drogy, mlátil ženu – pak se obrátil a káže lidem, žije úplně jiný, lepší život.
Jana
No já v tom dlouho haprovala (nenapadlo mě jiné slovo), teď už mám jasno. Ochranu univerza cítím tak jako tak, takže nemusím k tomu být pokřtěná, ale je pravda, že jsem o to stála i u malé, ale nakonec mě odradilo právě to, že bych musela dělat nebo si myslet něco, co tak prostě nevnímám. Taky jsem byla u více církví se ptát a každý mi něco řekl, např. že zrovna oni ví nejlépe, jak to desatero je myšleno, že jejich víra je ta pravá apod. S jedním knězem jsem se dokonce pohádala, až se mě nakonec zeptal jestli si to teda představuju, že by nás měl přijít pokřtít Jan křtitel, nebo jak. No a teď jsem ráda, že nejsem, i když od toho Jana Křtitele bych to nejspíš brala. Doufám, že je srozumitelné, co jsem napsala. A díky za vysvětlení
Lien, záleží, jak to cítíš, a jaký to má význam mimo jiné i pro tebe… Psala jsem to hlavně proto, že třeba u nás se kněží s takovými „případy“ setkávají často, že rodiče třeba ani moc nevědí, co křest je, ale přijde jim to vhodné…. Tím, že necháš dítko pokřtít, hlavně jej včleňuješ do společenství církve a odevzdáváš je Bohu. Což je jistě dobré – ale důležité je také si to uvědomovat během výchovy…. problém je v tom, že spousta lidí opravdu přijde do kostela třikrát v životě (většinou na kolečkách 🙂 ) – na křest, na svatbu a pak v rakvi. Co pak z toho, že je človíček pokřtěný? 🙂
Takže jsem to myslela tak, že křest je vlastně začátek – od toho „křesťan“ – abychom pak dítko k Bohu vedli, jinak si myslím, že moc smysl nemá, je to jen „závazek na věčnost“ pro rodiče, kterému třeba nedostáli.
Pokud to tak ale vnímáš, není to problém :))
Ájíku, zatím jsem četla jen o křtu, ale jaký je teda důvod proč se nechat pokřtít. Já myslela, že právě aby člověk jako byl pod ochranou boha a ty píšeš, že je to nesmysl. Tak já jdu číst dál.
Padmé, MAtildo, moooc děkuji, zahřálo mě to 🙂
A klidně se ptejte 🙂
Díky Ali, zase jsem o něco malinko moudřejší:-) Je to tak jasně a hezky vysvětleno, že se ani nemám na co zeptat:-)
Teda Ájíku, já to četla jedním dechem, moc moc děkuji, jsi hodná, že jsi to tak pěkně a srozumitelně napsala, díky moc… zas mám o čem přemýšlet…
Mobile Sliding Menu