Začínala jsem postupně chápat, že rodičovství je o mně, o vztahu partnerů, o růstu osobnosti, o celoživotním poslání i povolání, že rodiči se prostě nerodíme, ale stáváme postupně. Pochopila jsem, že znalosti a vzdělání jsou jedna věc, ale zkušenost a život jsou věc druhá a obojí je neoddělitelné. Učila jsem se pokoře. Přestože jsem matkou dnes již téměř dospělých dětí, stále si kladu otázky a hledám odpovědi . Seminář Rodiči se nerodíme, rodiči se stáváme se zamýšlí nad tématem pozitivní ho rodičovství z pohledu vztahů, těch nejdůležitějších vztahů našeho života, vztahů partnerských a vztahu rodičů a dětí.
Na počátku života každého člověka je vztah – vztah jeho rodičů. Právě on je určujícím momentem vstupu dítěte do života. Vztah pevné, trvalé lásky dává dítěti pocit jistoty, bezpečí. Již v prenatálním stavu dítě potkává svou matku a skrze ni svého otce. Vytváří si pocit jistoty, nejistoty, skrze vztah ke klíčové osobě (nejčastěji matka) vztah k sobě, druhým i světu. Už malý človíček potřebuje prožít bezpodmínečné přijetí, lásku, která říká, mám tě rád takového jaký jsi, když se směješ, když pláčeš, když jsi milý i když jsi nesnesitelný. Jsi můj navždy. Touha po lásce bez podmínek v nás přetrvává celý život. To ona nás „staví na nohy“ v naší dospělosti. Život vždy není ideální. Na počátku života nemusí být idylický vztah. Naším úkolem je, abychom dítěti vytvořili v rámci možností podmínky co nejlepší!
Narodil se syn. Nespal, křičel ve dne v noci, krásný, ale neklidný. V těhotenství jsem měla nemocné ledviny, porod do vody v přítomnosti otce se nekonal. Vše bylo jinak, omotaná pupeční šňůra a jedno neklidné dítě bylo na světě. Stala jsem se matkou a vyvařovala vše, co se vyvařit dalo, žehlila, oprašovala, četla stohy knih. Chtěla jsem být dokonalá! Učila jsem se a můj syn se mnou. Přežil všechnu moji nezkušenost – děti přežívají naše chyby. Potřebují hlavně naši lásku, lásku bez podmínek a tu jsem se mu snažila dát.
Co je na výchově nejtěžší? Nechat vychovávat život. Dítě učíme a ukázňujeme také metodou důsledků . Někdy musíme nechat dítě dělat chyby a prožít důsledky těchto chyb: připálený prstík, rozbité koleno, zkaženou hračku. Pamatujeme si cca 30% toho, co vidíme, 20% toho, co slyšíme, až 70% toho, co jsme řekli, cca 90% toho, co jsme prožili. Děti mohou zapomenout, co všechno jsme jim říkali, ale nikdy nezapomenou , jak se s námi cítili. Puberta může otřást jejich světem, ale nezboří ho, máme-li pevný vztah.
Milé maminky, možná je to k úsměvu, ale už nyní u kočárku dítěte, vychováváte jeho pubertu. Možná je to k úsměvu, milí rodiče, ale už nyní vedete dítě k úspěšnému životu v dospělosti. Jdeme s našimi dětmi krok za krokem a jsme –li skutečnými rodiči, tak to bude až do smrti. Jdeme krůček za krůčkem k plné roli rodičovství. Zastavení nad jednotlivými etapami naší cesty nás čeká v semináři Rodiči se nerodíme, rodiči se stáváme.