Máme-li jednou děti, pak se rozhodně v životě nenudíme. Dítě je totiž nesmírně pohyblivý, dramatický živel. Přináší do našeho života plno vzruchu a nepřeberné množství podnětů. Nikdy není nouze o zábavu ani o starosti. A i když jednou bude velké a z našeho hnízda vyletí (a bude si budovat hnízdo vlastní), pořád budeme s ním nějak sdílet jeho radosti i problémy.
Ve výzkumných studiích se totiž ukázalo, že všechny uvedené potřeby, které jsou tak důležité ve vývoji dítěte, nás neopouštějí ani v dospělém věku, že na důležitosti neztrácejí – a co víc, že jsou do značné míry naplňovány právě tím, že děti máme, že s dětmi žijeme, že je vychováváme, že s nimi prožíváme dobré i zlé a všechny možné radosti a strasti…
A prakticky není rozdíl v tom, jsou-li to děti vskutku naše, tj. biologicky vlastní, nebo děti adoptované, nebo třeba v pěstounské péči, nebo vyženěné či vyvdané s novým manželem či novou manželkou – ovšem za jedné základní podmínky (a na to, prosím, pozor!), že totiž dítě vskutku za své vnitřně (citově) přijímáme.
Jak děti naplňují naše základní psychické potřeby?
Nejprve jsme uváděli potřebu stimulace. Máme-li jednou děti, pak se rozhodně v životě nenudíme. Dítě je totiž nesmírně pohyblivý, dramatický živel. Přináší do našeho života plno vzruchu a nepřeberné množství podnětů. Nikdy není nouze o zábavu ani o starosti. A i když jednou bude velké a z našeho hnízda vyletí (a bude si budovat hnízdo vlastní), pořád budeme s ním nějak sdílet jeho radosti i problémy. Typické je, že tuto potřebu nejčastěji uvádějí manželé, kteří vlastní děti mít nemohou a rozhodli se pro adopci “cizího“ dítěte. “Bez dětí by byl život prázdný a nudný – i našemu manželství by něco scházelo,“ říkají.
Jak je tomu s druhou potřebou, kterou jsme označili jako smysluplný svět? Dítě přináší rodičům poznatky a zkušenosti, které jinak získat nemohou – ani kdyby přečetli desítky příruček a učených pojednání. Těmito poznatky a zkušenostmi rodiče vnitřně rostou. Kdo prožil úzkost o dítě, když bylo nemocné, lépe porozumí těm, kdo prožívají úzkost třeba z docela jiného důvodu. Říká se, že děti rostou k dospělosti a rodiče s nimi zrají k životní moudrosti. A je to pravda! (I když s výjimkami, samozřejmě.) Vztahuje se to ovšem spíše na generaci prarodičů než těch, kdo dítě právě zplodili. (Ostatně babičky a dědečkové jsou také rodiči, a to těmi našimi – na to, prosím, nezapomínejme.)
Třetí potřeba, kterou je životní jistota, se naplňuje v citových vztazích. To už víme z předchozí kapitoly a víme také, že dárci této jistoty jsou dětem jejich rodiče. Ale platí to i obráceně. Děti lásku rodičovskou také vracejí, i když to v některých životních fázích třeba zrovna moc najevo nedávají. Dnes nebudeme spoléhat na to, že nás děti v našem stáří zajistí finančně a hmotně, ale zato asi více než kdy dříve bude pro nás důležité, že vždycky budeme mít na koho myslet. Děti nám jsou oporou citovou. Je tu někdo, kdo vzešel “z nás“. Je s námi osudově spojen, i když si to třeba neuvědomuje nebo se proti tomu bouří.
Ale platí to také obráceně. “V dětech jsme zranitelní,“ řekl mi jeden moudrý muž za bývalého režimu, kdy děti rodičů politicky “špatně zapsaných“ se např. nemohly dostat na studie.
Se čtvrtou potřebou, tj. s potřebou pozitivní identity, je to zvláště jasné. “Mít děti“ zhodnocuje člověka, dává ženě i muži společenskou hodnotu i hodnost. Být rodičem je přece jen něco navíc k obyčejnému manželství a ne každému je to dáno či dopřáno. (Pamatujme na to, prosím! Važme si toho! A neberme své rodičovství lehkovážně!) Dítě nás potřebuje a my ve svém rodičovství bezprostředně prožíváme svou důležitost pro někoho blízkého. Jsme to my, kdo je chrání a vede do života. Osvědčili jsme i své “ploditelské“ schopnosti a svým způsobem jsme se vyrovnali svým rodičům i prarodičům. Zaujali jsme své místo v nepřehledném sledu lidských generací. Všichni kolem nás to musí vidět a uznat! Jsme hrdí na úspěchy svých dětí a cítíme se uraženi a poníženi jejich neúspěchy.
Otevřená budoucnost jakožto potřeba pátá nám znovu připomíná starou zkušenost, že s dětmi pořád něco vyhlížíme, ať už s nadějí nebo s úzkostí, na něco se těšíme a z něčeho máme strach. I v této knížce chceme rodiče provázet touto potřebou, tj. chceme jim naznačovat, nač se mohou těšit, co mohou předvídat, na co se předem připravovat, co nezanedbat atd. V dětech však překonáváme i svůj osobní čas. V nich totiž pokračuje (a do další generace bude předáváno) to, co z nás přijaly biologicky (tj. ona “dědičnost“, kterou jsme ostatně i my přijali od generace předchozí), ale i všechno to, co jsme jim dali svou výchovou (což bylo pouze naše originální dílo). V tomto smyslu jsme tedy součástí mohutného proudu vývoje lidského rodu od věků do věků.
(autor: Zdeněk Matějček, vydala Grada Publishing, 2004).
Napsal/a: Zdeněk Matějček
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Naše děti jistě ocení až budou dospělé, že to s nimi člověk myslel dobře.Na nějaké zákazy si ani nevzpomenou,ale když mu chtěl někdo ublížit tak to si z hlavy nevymaže.To si vzpomene pokaždé.
Jsem ráda,že existují babičky a dědečkové jsou členové rodu a nedají na sobě znát,že jim už není dvacet,ale snaží se vyjít vstříct při každé maličkosti i kdyby to bylo škrábnutí halúzkou.
My rodičové my si připadáme kolikrát jako vyždímané citrony,jelikož tolik starostí za celý den by nezvládl ani kůnˇ a to si pak řekneme,že jsme mohli udělat ještě něco navíc.
Děti až budou v roli rodičů tak si jistě rády připomenou důležitost povinností,které tak velmi neradi dělali,ale museli.Jistě se nám na stáří vrátí ten čas co jsme jim věnovali ve zdraví i nemoci.Vézt děti k životu a ukazovat jim správný směr není zrovna procházka růžovým sadem.Jinak co bych dodala k článku,byl naučný a stál za zamyšlení jak se člověk staví k životu.