Problém ´naučené bezmocnosti´

Pozitivní povzbuzování dětí je při výchově nesmířně důležité. Odstraňuje problém „naučené bezmocnosti“, který se při opačném přístupu může vytvořit.

Psychologické testy dokázaly, že jednotlivé děti se vyrovnávají s problémy různě a že to nezávisí na pohlaví dítěte…

V jednom testu s dětmi, jež byly na stejné inteligenční a vzdělávací úrovni, reagovaly některé děti na složité úkoly zvýšeným úsilím, zatímco jiné začaly být zmatené a nakonec už nebyly schopné dál pokračovat, ani když dostaly ty úkoly, které dřív zvládaly snadno.
Odkud tento rozdíl pramení? Děti, které u úkolů vydržely, se dokázaly pozitivně povzbudit. Nenechaly se odradit chybami a předpokládaly, že nakonec budou úspěšné. Zatímco ty druhé děti zklamaně rezignovaly a řekly si „to nezvládnu“, ty první si řekly „zkusím to, dřív nebo později se mi to podaří“. Během tohoto testu se vzdalo víc dívek než chlapců, i když měly tyto dívky vzhledem ke složení té skupiny nadprůměrnou inteligenci.
Jiný výzkum ukazuje stejným směrem. Dívky a chlapci měli odpovědět na otázku, proč dosáhli dobrého výsledku v určitém testu. Zatímco většina chlapců připsala svůj dobrý výkon své vlastní inteligenci a píli, mnoho dívek odpovědělo, že se jim to podařilo, protože úkoly byly celkem jednoduché. To znamená, že připisují svůj dobrý výkon spíše příznivým vnějším okolnostem než svým vlastním silným stránkám a schopnostem. Platí to i opačně: chlapci běžně připisují nezdar vnějším okolnostem, zatímco dívky mají sklon ho připisovat sobě. Tyto výsledky obsahují důležité varování rodičům. Pokud bude vaše dcera dělat chyby, povzbuzujte ji, aby využívala toho, co se z chyb naučila. „Nepodařilo se to? Tak co nám to říká?“ – „Určitě to zvládneš. Musíš na to jít jinak.“

Dá se to zvládnout myšlením

Naučená bezmocnost je založena na tichém přesvědčení, že neexistuje souvislost mezi našimi činy a výsledkem. Jednoduše řečeno, je to víra, že „ať dělám cokoli, stejně to špatně dopadne“. Zní vám tato věta povědomě? Když budete sledovat batole, jak si hraje, uvidíte, jakou má radost z experimentování. Baví ho hledat ten pravý otvor pro určitý tvar, dělat hluk s pokličkami, péct bábovky z písku nebo lézt po žebříku.
Pokud budou rodiče tuto přirozenou touhu po objevování přerušovat poznámkami typu „nech to, to nezvládneš, to je těžké“, dítě bude stále sklíčenější. A brzy si možná začne myslet „nezvládnu to, ať se budu snažit, jak chci“.
Podobně reagují i dospělí. Každý si interpretuje skutečnost vlastním způsobem. Hezky to ilustruje vtip o koňském hnoji. Dva lidé dostanou k narozeninám koňský hnůj. Jeden je zděšen a pomyslí si: „Já vždycky dostanu h….“ Druhý člověk je nadšený a řekne si: „Hurá, dostal jsem koně! Ale utekl, musím ho najít.“ Lidé, kteří se snadno nevzdávají a věří si, vědí, že všechno se neustále mění. Když se ti něco nepodaří dnes, možná to půjde zítra. Navíc se dívají na problémy jako na výzvu, se kterou je třeba něco udělat. A když se jim to nepodaří, nehledají automaticky vinu u sebe. Podívají se na věc z jiného úhlu a hledají způsob, jak problém vyřešit, nebo metodu, která by mohla vést k dobrému výsledku.
Chyby jsou nutné a je důležité, abychom je nevnímali negativně. Měly by být chápány jako pobídka k hledání tvůrčích řešení.
Rodiče proto musí vymyslet, jak mohou svou dceru povzbuzovat a posilovat její víru v sebe a ve své schopnosti. Používejte pozitivní věty typu „zvládneš to“ nebo „ty to umíš“. Tyto výroky pěstují vytrvalost a posilují důvěru vaší dcery v její vlastní schopnosti. Pomohou ji uchránit od ponižujícího a rezignovaného postoje oběti.
V naší společnosti je bohužel běžné děti kritizovat a srovnávat je s jinými dětmi. To nás také zavádí špatným směrem. Srovnávání nemotivuje, ale odrazuje. Pamatujte si, že každé dítě je jedinečné a má své vlastní schopnosti, vědomosti a zkušenosti.

Napsal/a: Preuschoff Gisela