Pro rodiče nezbedných dětí

Rubrika: Výchovné tipy

42-17098456Každá maminka či tatínek mi jistě dají za pravdu, že své dítě milují, ochraňují, starají se a pečují o ně, a kdyby bylo potřeba, dýchali by za ně… A přesto přese všechno přijde okamžik, kdy se rodiče zmocní velmi silný pocit, že by své vlastní dítko rád „vyfouknul, složil a uklidil do šuplíčku“…

A přesně pro tuto chvíli, kdy si jako rodič říkáte, že to snad ani nemůže být vaše dítě, tady mám pár tipů, rad a vzorů chování, aby to tolik „nebolelo“.

A k tomu úvodem dvě podstatné věci:

  • Úplně každý, a to znamená i naše dítě, má právo a nárok na den, kdy není ve své kůži, necítí se dobře, něco ho bolí, něčím se trápí nebo nad něčím dumá, zcela otevřeně řečeno: má den „blbec“.
  • Vychovávat dítě NEJDE bez konfliktních situací, tzn. bez nedorozumění či dohadů, rodič je ten, který stanovuje pravidla a často vyžaduje po dítěti něco, co ono samotné nechce (nelíbí se mu, nemá rádo atd.) – jako např. vyčistit si zoubky, uklidit si hračky, jít už spinkat do postýlky.

Vždy platí:

U stanovení pravidel by měl být jednoznačně zohledněn věk, možnosti a schopnosti dítěte. Pravidla by měla být jasná, pevná, logická a pro dítě pochopitelná. A hlavně: rodiče musí být důslední. Pravidla jsou od toho, aby se dodržovala a platila.

Jasné vyjadřování.

Řekněte dítěti jasnou a srozumitelnou formou, co požadujete. Používejte při tom kladný typ sdělení a přátelskou formu, tzn. věnujte pozornost i tónu svého hlasu, nejen slovům a větám.
Např. pokuste se vyvarovat těchto a podobných výrazů:
(Dítě si na ně „zvykne“ a časem na ně může přestat reagovat.)
Nedělej..! – Nesmíš…! – Nechoď…! – Neběhej…! – Nekřič..!
Vyzkoušejte, zda nebude účinnější, když řeknete:
„Buď hodný.“ –„Zůstaň u mě.“– „Dej mi ruku.“– „Pozor na schody.“– „Zkus mluvit potichu.“

Co pomáhá?

Sehněte se na úroveň obličeje dítěte a mluvte s ním z očí do očí.
Buďte k dítěti co nejblíže a teprve potom s ním začnete mluvit
(Nevolejte na dítě např. přes místnost, nekřičte z velké vzdálenosti a tak pod.)
Můžete vzít své dítě za ruku nebo mu položte ruku na rameno.

Opakování.

U některých dětí funguje „opakování“. Pokud má rodič dostatečnou trpělivost a dokáže klidným tónem hlasu opakovat dokola stejnou větu, dosáhne svého a dítě „udolá“.
Například:
„Míšo, vem si bačkorky.“
„Ale já nechci bačkorky.“
„Vem si bačkorky.“
„Nechci bačkorky.“
„Tady máš bačkory, vem si je.“
Míša sice bude chvíli brblat, ale půjde a bačkorky si nazuje.

Jednejte.

Pokud jste vyzkoušeli vám známé možnosti – jasné formulace, vysvětlování (proč, jak), opakování požadavku apod. – a dítě stále nechce poslechnout nebo se začne vztekat, jednejte. A jednejte ihned (v tu chvíli, žádné „potom“ a žádné „zítra“).

Upozorněte dítě na to, že „takové chování mu neprojde“ (jakoby ho varujte).
Položte dítěti otázku, zda ví, že porušuje „pravidla“ (např. po ukončení hry se hračky uklidí).
Neposlechne-li, mělo by si dítě uvědomit, co bude následovat, tzn. důsledek jeho chování.

Příklad I:
Problémy s oblékáním.
Ranní oblékání může být pro některé děti problém. To, jestli přijdou včas do školky, samozřejmě neřeší a je jim to jedno. Co můžete udělat? Nejprve zkuste dítěti vysvětlit, že taky máte svou práci a své povinnosti a i Vy potřebujete přijít včas. Nebo můžete zkusit formu „opakování“ – „Oblékni se.“ – „Vezmi si ty punčocháče.“ apod.
V případě, že to nepomáhá a dítě stále sedí v pyžamku, zeptejte se: „Mám ti pomoct?“
Pokud dítě nereaguje a myslí si např., že ho necháte doma a nebude muset do školky,
vezměte dítě za ruku a doveďte jej do auta. V pyžamku. Položte oblečení vedle dítěte
na zadní sedačku… V ten moment se dítě začne oblékat.
A pravděpodobně už se situace nebude opakovat (druhý den ráno).

Příklad II:
Dítě nechce jíst oběd – nimrá se v jídle, loudá se a nejí.
Stanovte dobu, po kterou oběd trvá (př. 15 – 20 minut) a nechte na dítěti, kolik toho sní a kolik nechá na talíři. Upozorněte jej však, že jiné jídlo nedostane.
Žádné sušenky, žádné oplatky, žádná zmrzlina.
Pokud dítě jídlo nesní, musí si počkat do svačiny.

Příklad III:
V případě, že se dítě začne vztekat, křičet, kopat nebo kousat, můžete zkusit opustit místnost a zanechat v ní dítě samotné (na chvíli, na pár minut). Pokud máte pevné nervy, můžete si zkusit sednout, vzít si časopis do ruky a říct: „Tvůj křik mi nevadí, počkám, až se uklidníš.“
Má-li dítě svůj pokojíček, můžete ho za ruku odvést do pokoje a nechat ho tam samotné (cca 2-3 minuty). Poté můžete nakouknout a zeptat se, zda se chce usmířit. V případě, že dítě křičí dál, opusťte místnost, dveře zavřete a nechte jej tam. Za chvíli dveře otevřete (cca 2 min) a znovu se zeptejte, zda se půjde usmířit.
Tento typ trestu je vhodný pro děti cca od dvou let.
Trest končí v okamžiku, kdy se dítě uklidní, přestane křičet nebo se vztekat.

Rodiče tímto jednáním svému dítěti jasně dávají najevo, že nevhodné chování (vztekání, křik, kopání, ničení hraček, shazování talířů ze stolu atd.) mu nepřinese žádné výhody.

Uklidní-li se dítě samo a přestane plakat, jeho odměnou by měla být vaše plná pozornost (objetí, úsměv, pohlazení).

Pokračování příště – Pro rodiče dětí školou povinných

Napsal/a: redakce (Helena)

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (18 vyjádření)

  • Anonymní

    Vcera jsem od kamaradky dlaosta tohle DVD..je uzasne..nemohu se vznadivat..i bonusy jsou super..Byla to opravdu vydarena show, nemelo to chybu..Planujete i neco podobneho do jinych mest, nez do PH?diky

  • Králíček4

    Anonymní,děti s ADHD nás tu má více,včetně mě.Určitě se všechny pozbuzujeme a hned je nám líp.Naše děti jsou naše zlatíčka i když nikdy nevíme,jak se zachovají.Držíme ti prstíky ,ale vše se v dobré obrátí.Chce to jen pevné nervy a trpělivost.

  • Anonymní

    Taky máme 11letého syna Jakuba s ADHD.Vloni na podzim jsme byli nuceni požádat o synovo umístění do Střediska výchovné péče na 2 měsíční pobyt.Do té doby jsme tam s ním rok chodili jen ambulantně.Syn nás začal fyzicky napadat a házet po nás věcmi.Domluvit si nedal.Měla jsem strach aby neublížil některému spolužákovi ve škole.Docházíme k psychiatrovi,neuroložce i do pedagogicko-psychologické poradny a ve škole se učí podle individuálního plánu.Jezdíme s ním na kole a děláme vysokohorskou turistiku.Kdykoliv někam jdeme,je to jako sázka do loterie.Jeho chování je nepředvidatelné.Přesto věříme,že se vše pomaličku aspoň částečně upraví.

  • Soudal, u dětí s ADHD je to asi všechno trochu jinak, moc obdivuju vás všechny, které to zvládáte.
    Padmé, myslím, že pokud vstává později v pohodě, je to vysvětlení v tom, co jsem psala. Každý má ty hodinky nastaveny jinak, já jsem dřív vstávala taky v pohodě, ale pouze tehdy, když to bylo po půl osmé. Dítě mě naučilo vstávat po šesté, ale bylo to dost bolestivé školení. A to nejsem žádná sova. Problém je v tom, že systém už je nějak nastaven a všichni se musí přizpůsobit.
    Piškotko, když malý odpoledne moc dlouho spí a chci ho probudit, vezmu si ho na klín, přikryjeme se na křesle dekou a povídáme si, on ještě pár minut podřimuje a pak se pomalu probere. Ale nevím, jestli by to fungovalo i při ranním vstávání.

  • Padmé

    Piškotko, vydrž a zkus být ještě trpělivá, však ono se to poddá a malá si zvykne. Ono asi taky záleží na tom, v kolik hodin musí vstávat. Můj malý kolem 6,30 hod. nebyl schopen ani otevřít očka, ale teď vstává v 7,00 a je to mnohem lepší.
    Ne na všechno existuje vysvětlení, třeba se jen opravdu nedokáže vydolovat z pelíšku… Já se přiznám, že taky nerada vstávám… A to jsem dospělá ženská…

  • Školku malá miluje, takže v tom to není. Asi jí ten spánek fakt chybí, ale jak říkám, už posílám spát po 19.h a ještě odpoledne ve školce spí, tak nevím…

  • Souhlasím s Danniellou. Na mého čtyřletého kloučka to všechno platí….a on sám mě dnes už posíla relativně klidným hlasem pryč z pokoje, že se chce uklidnit sám. Ale mám holčinu 11 let ADHD…i s ní máme stejná pravidla, jen s tím rozdílem, že to absolutně NEFUNGUJE. Ale po několika letech jsem důsledností vybojovala klidné mytí vlasů:o))))) Dnes již píšu úsměvy, ale ještě tak před rokem jsem měla infarktové stavy….a myšlenku na minimálně půl roční vyfouknutí a schování dcery do šuplíčku:o)
    Myslím, že důslednost a trvání na tom co jste řekli(byť vás to za chvilku mrzí) je velmi důležitá a je to velmi dobrý základ pro komunikaci mezi vámi a dítkem. Bohužel jsem ještě nenašla tu správnou řeč s dcerkou…ale nevzdávám to a bojuji:o) Kdo má doma broučka s ADHD tak ví o čem mluvím.

  • Zase hezký článek. Srozumitelné formulace ocení nejen děti, ale určitě i my 🙂
    Při vztekání u nás odvedení do pokoje zabíralo hodně dobře. Vždycky jsem řekla, že až ho to přejde, může se vrátit. Skoro pokaždé byl během minuty klid.
    Se vstáváním mi to přijde složitější. Kromě toho, že se dítěti nechce do školky apod., může být důvod jinde, může mít jinou potřebu spánku a jeho hodiny jsou nastavené jinak. Náš syn vstává bez problémů většinou před budíčkem, ale já jsem v dětství doslova trpěla každé ráno. Snad nikdy jsem se v půl sedmé necítila vyspaná. Takových dětí bude určitě víc, nemusí to být jen vzdor.

  • No, právě že všechny finty, co tu o vstávání píšete (povzbuzování, lákání, pomáhání, ukázání ručiček na hodinách, mluvení o tom, že musím do práce) jsem opravdu už zkusila a stále je vstávání dost o nervech. Je to jak kdy… Budím dřív, a nechávám ji pozvolna vstávat. Do školy z toho doufám vyroste :o)))

  • redakce

    Babofko, Kekunko, Králíčku, děkuji Vám za vaše reakce a za vaše vlastní zkušenosti.

    K tomu vztekání – asi Vám nenapíšu nic nového – dítě se na sebe snaží upoutat pozornost a když se mu to „daří“, své chování opakuje – každá rada drahá – nicméně platí a funguje – odepřít mu svou pozornost, nenechat se vyvést z míry, nepodlehnout nátlaku a neustupovat – vím, že se jedná o téměř nadlidský výkon – mohu Vám popřát jen spoustu trpělivosti a pevné nervy – a ujištění: vyrostou z toho (jen to musíte vydržet).

    K tomu jídlu – Králíčku, obecně platí – dítě se do jídla nemá nutit. Takže tu zbývá jen možnost nabízet, tvořit pestrý jídelníček, upravovat jídlo tak, aby se malému líbilo (na pohled) – např. krájet na kostičky nebo trojúhelníčky, dávat ozdobná párátka apod. U někoho může pomoci i talířek s obrázkem, aby byl obrázek vidět, část jídla dítě sní.
    Každý má jinou potřebu, někdo jí méně a někdo více, časem se to mění… Králíčku, vydrž, však ono to přijde.

    Helena

  • Králíček4

    Moc hezký článek,tak jsem si chtěla nechat poradit s tím jak na to když nejí.Bohužel pro nás žádna rada.Že když nejí jídlo seberu talíř a nedostane nic jiného,to již dělám delší dobu.Bohužel marně,synovi je to úplně fuk.Sní pár lžiček a víc ne,zrušila jsme již veškeré mlsky.Dokonce jsem jednou přistoupila i k tomu,že nedostal ani svačinu.Zajímalo mě jestli bude mít sám zájem o jídlo a případně sní větší večeři.O svačinu se npřihlásil a k večeři snědl 3/4 rohlíku.Vypadá,že klidně bude hlady celý den.Prostě na syna nefunguje nic,co jinde ano.

  • kekunka

    Musím se podělit o situaci z dnešního rána:
    Já: „Myšáčku, převlíkneme, ano?“
    Dcera: dala se na zběsilý útěk, vztekala se, kroutila, prostě se všemožně snažila, aby převlékání neproběhlo. Já mluvila a mluvila, nabízela to a ono (sundáš si papučky sama nebo chceš pomoct? …). Nakonec jsem si vzpomněla na tento článek.
    Já: „To chceš jít ven v pyžámku?“
    Dcera: „Jooo!!! To by bylo báječné!“
    Já: „Lidi by se ti smáli. Ven se v pyžámku nechodí.“
    Dcera: „To nevadí, já ci jít ven v pyžámku!“
    No co jí na tohle chcete říct! 😀 Má totiž nádherné pyžámko, ona by byla schopná se s ním chlubit na celý autobus! Příšerka jedna. A teď babo raď. 🙂

    Babofko – s tím sebeubližováním to máme stejné. Teď už míň, ale byly doby, kdy si malá ubližovala naprosto nehorázně. Někdy nám trošku pomáhalo, že jsme ji nechali vyvztekat do gauče – do něj si mohla mlátit pěstičkama, jak jí bylo milo. Vyzuřila se, ale neublížila si a nic nezničila. Ovšem, pomáhalo to jen někdy…

  • Piškotko, kdybys mě budila v tolik, jako budíš Sáru, taky bych oblékání bojkotovala :-))) Nám se občas osvědčilo 1) napsat si/namalovat „plán“ – čas na digitálních hodinách a zuby, čas a oblékání 2) stejným způsobem natahovat minutku – než zazvoní, musíme splnit další úkol 3) soutěžit, kdo bude dřív oblečený, apod. 4) jednou v zimě, když se odmítl obléknout, řekla jsem „fajn“ a nechala ho jít jen v triku. Hned u vchodových dveří se zarazil a rád se šel zpátky obléknout. 5) jednou jsem ho nechala jít v pyžamu. Nechtěl se převlíct, ale na schodech o patro níž si to rozmyslel, tak jsme se ještě na těch schodech převlíkali. Až do auta jsme v pyžamku nedošli 🙂
    Tak hodně fantazie při každodenním vymýšlení nové strategie! 😉

  • Helčo, díky za pěkný článeček. Taky se snažím některá pravidla z článku dodržovat, ale ne vždy jsem úspěšná 🙂 S tím vztekáním máme velký problém. Po zavření do pokojíčku (i bez zavření) vřeští, ubližuje sám sobě, mlátí hlavou o zeď, o zem, kope do dveří a jakoby necítil žádnou bolest. Dokáže pak třeba i hodinu kňučet, fňukat a není k uklidnění, nelze odvést pozornost jinam, je negativistický. A po té hodině už mám nervy na pochodu i já… Když jsme venku, odmítá mi dát ruku při přecházení přes přechod, neposlouchá, prostě děs… :-Z
    Jinak se mi moc líbí výraz „vyfouknout, složit a uklidit do šuplíčku“. 🙂

  • redakce

    Ivčo, Kekunko, Piškotko, moc Vám děkuji za Vaše reakce, postřehy a vlastní zkušenosti, těší mě, že se vám článeček líbí a budu ráda, když některé z rad či tipů přijdou vhod a pomůžou vám vyřešit doma nějakou situaci.
    Zůstává pravdou, že každé dítko je trochu jiné a platí na něj něco jiného, to, jak to vyladit, většinou pozná či vycítí jen jeho maminka (nebo rodiče či sourozenci), je určitě dobře nad tím popřemýšlet a vyzkoušet různé možnosti.

    Piškotko, asi bych zkusila malé na hodinách ukázat ručičky s
    vysvětlením, kde je limit – kdy musí být oblečená – v mezidobí (od probuzení k oblékání) bych se jí asi zeptala, zda se oblékne sama nebo jestli potřebuje mou pomoc…
    Zkoušely jste vstávat trošku dřív (např. o 1/4 hodinky)? Jestli se malá špatně probouzí a je rozespalá, třeba potřebuje trochu víc času… Trpělivost, přeju hodně trpělivosti, to bude dobré, ono se to srovná.

    Kekunko, teda u vás doma také kvete „pěkný kvíteček“.;-) Tuším, že holčička je velmi šikovná, vnímavá a chytrá. Holt budete mít tu cestičku trochu klikatější, budete potřebovat víc trpělivosti a spoustu dobrých nápadů.

    A ještě jednou děkuji za kladné ohlasy.
    Helena

  • Helenko, Váš článeček je vlastně rada na mé momentální trápení 🙂 Máme obrovské problémy s ranním vstáváním, mnohdy nepomohlo ani uložit malou v 19h. Ráno ignorace, nepomůže metoda vysvětlování (že mám práci, povinnosti,ona pravidla a jistou zodpovědnost), hodněkrát ráno dojde ke zvýšení hlasu a někdy k malému trestu. Já jsem pak v práci smutná, naštvaná, vytočená…. Hned zkusím Vaše rady, ta situace s pyžamkem do auta je fantastická, tu ostudu by malá nepřežila. Školka je kousek, ale práce dál, proto autem. I s tím jídlem je někdy problém, takže taky vyzkouším. Moooooc děkuji :o) Článek mi padl jako botky na míru :o)

  • kekunka

    Helenko, díky, moc pěkný článek!

    Se spoustou věcí souhlasím, něco z toho doma aplikujeme. Také jsem zastáncem názoru, že je lepší dítěti říkat, co smí, ne to, co nesmí. Na úsloví „Stokrát nic umořilo osla“ je pořádný kus pravdy. Vidím to na naší malé – stačí 10 min komunikace ve stylu „nedělej, nekřič, ne a ne a ne“ a z veselé holčičky je uřvané vztekající se klubíčko.

    To oblékání – škoda, že nejezdíme autem. Obléknout musíme hned doma. A i kdyby, věřím, že ta naše příšerka by velmi obratně využila faktu, že nemůžeme odjet, dokud není v sedačce, že bychom si nepomohli. 🙂

    Nápad s jídlem super! Věčně s tím bojujeme. Už má zákaz veškerých sladkostí, babičkám to neustále zdůrazňujeme, ale stejně je to frfňa. Dokonce – broskve z konzervy odmítla jíst. Když jsem je natajno rozmixovala, nalila do staré lahvičky od výživy, lahvičku pečlivě zavřela a takto předala nic netušící dceři, ejhle – najednou to šlo a broskve v ní zmizely raz dva. 😀 Jakých triků my už vymysleli, abychom do ní dostali něco zdravého! Zkusíme to s tím časem jídla. A jsem zvědavá, jak to dopadne. Neb naše cácorka, nucena do jídla, které nechce, s oblibou vzdychne, složí hlavu do dlaní a tím nejsmutnějším, nejtruchlivějším hlasem poznamená: „Tak já vám teda umřu hlady.“ 😀 Vyděračka. 🙂

    Akorát – u příkladu III bych nepoužívala slovo „trest“, ale „přirozený důsledek“. Zavírání do pokojíčku také praktikujeme, jen s tím rozdílem, že doba návratu je na dceři – až se uklidníš, přijď. Když přijde, nehledím na zbytky vztekání, hned ji vítám jako mou milovanou holčičku a nabízím jí, že si půjdeme hrát. Když se znovu začne vztekat, tak pokojíček zopakujeme.

    Helenko, díky za moc pěkný článek, úplně ze života. Za to znovuuvědomění si, posílení, podpoření v odhodlání vychovávat líp, bez křiku a tyranie.

    Kéž by to takto fungovalo, kéž by maminky (včetně mě) měly víc trpělivosti se svými drobečky takto zacházet.

  • Anonymní

    Moc hezký článek, jen kdyby člověk nebyl taková měkota, občas:-)

    Radu s jídlem musím potvrdit – taky to tak dělám. Nechceš, nic nedostaneš, až další jídlo. Však on do té svačiny neumře hlady. Zatím se ale náprava ve formě, že třeba oběd sní nepovedla. Domča se otočí a prostě nejí:-(

    Díky Heleno za pěkný článek:-)
    Ivča a Domča

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist