Kolikrát jsem si už toto řekla. Co ale dělat? Tak ráda bych byla vzorná maminka, vše brala v klidu a s klidem, ale nějak mi to nejde. Děti zlobí, pořád něco vymrčují, neposlouchají, vše rozhazují… Nejraději bych jim dala na zadek, a někam zavřela…Vždy když se neudržím a v ve vzteku jim dám na prcku tak mě to pak moc mrzí. Došla jsem na to, co mi pomůže trošku se zklidnit. A to je přijít k dítěti, pevně ho obejmout a co nejklidnějším hlasem mu pošeptat do ouška: „mám Tě moc Ondři, ráda“. Když jsem to udělala poprvé, tak se na mě synek překvapeně podíval a říká:“Já tě mám mami taky moc rád, už se nezlob“. A přitom se tak krásně na mě usmál.
Holky, maminky, babičky…zkusme své děti více milovat. A hlavně naučme je uznat chybu, odpouštět a projevovat city. A nezapomeňme, že příklady táhnou. My – rodiče – je to máme učit SVÝM PŘÍKLADEM. Říkejme jim, že je milujeme, že jsou pro nás důležití a jedineční…..
Myslíte, že děti nás nepozorují? Není to pravda. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem svému 2 letému synu vysvětlovala, že když něco chce musí poprosit a když něco dostane tak poděkovat. A on mi tou svojí „hatmatilkou“ povídá: „Tak jak maminka a tatínek? Taky říkají prosím a děkuji!“
Děti nás pozorují a napodobují.
Nezapomeňme – vychovávat můžeme jen jednou – nic nejde vrátit nazpět!
Ať se vám všem daří!!!!