Tak už zase nezvládám. Jsem úplně vytočená svými dětmi.
Kolikrát jsem si už toto řekla. Co ale dělat? Tak ráda bych byla vzorná maminka, vše brala v klidu a s klidem, ale nějak mi to nejde. Děti zlobí, pořád něco vymrčují, neposlouchají, vše rozhazují… Nejraději bych jim dala na zadek, a někam zavřela…
Holky, maminky, babičky…zkusme své děti více milovat. A hlavně naučme je uznat chybu, odpouštět a projevovat city. A nezapomeňme, že příklady táhnou. My – rodiče – je to máme učit SVÝM PŘÍKLADEM. Říkejme jim, že je milujeme, že jsou pro nás důležití a jedineční…..
Myslíte, že děti nás nepozorují? Není to pravda. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem svému 2 letému synu vysvětlovala, že když něco chce musí poprosit a když něco dostane tak poděkovat. A on mi tou svojí „hatmatilkou“ povídá: „Tak jak maminka a tatínek? Taky říkají prosím a děkuji!“
Děti nás pozorují a napodobují.
Nezapomeňme – vychovávat můžeme jen jednou – nic nejde vrátit nazpět!
Ať se vám všem daří!!!!
Napsal/a: Marien
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
Příklady táhnou, o tom není pochyb. Těžko můžu vysvětlovat Terezce, že nemůže celý den „čumět“ na televizi, když to vidí u svého otce. Ach jo. Naštěstí je dcerka povahově po mně a i tátovi říká „Přece nemůžu být celý den doma!“ Já nevím, mám nějak vštípeno od rodičů, že každý den, i kdyby se čerti ženili, musím jít na procházku, nebo cvičit…… Pohyb považuji za jedno z pravidel dne. Terezce se mi to podařilo vštípit dokonale :-))
Je super, jak děti kopírují své rodiče. Dnes ráno stačilo říci jen: „Terezko, hádej, co udělám jako první, když vstanu?“ A Terezka se šla obléct a vyčistit si zuby :-)) No, kdybych jí řekla „Obleč se a vyčisti si zuby“, tak by jí to spolehlivě trvalo půl hodiny.
Pro mě není důležité, jestli mé dítě poslouchá na slovo, ale je pro mě důležité, že má vštípené morální zásady a živnotní hodnoty. Sama jsem dost zásadový člověk a dávám to najevo, pokud je třeba. Pomáhám s nákupem babičkám, promlouvám do duše chlapci, který nakopl svého psa, usměrňuji partu Terezčiných kamarádů, když si jeji „kápo“ vzpomene, že s tamtím tedy kamarádit nebudou, protože je „socka“ (což mě tedy jednou dokázalo vytočit do nepříčetna, od té doby mě všichni uctěvě zdraví :-)))
A musím se přiznat, když se mé dítě vzteká na veřejnosti (né že by chtěla něco koupit, to ví že nemá smysl, většinou to bylo z únavy), tak mě to prostě nevadí. Neustupuji ji, ale nemám potřebu to nějak řešit, protože jsem si jistá, že i když se vzteká, tak v jádru je to spravedlivý a hodný človíček. Věřím jí a lidi, ať mi vlezou třeba na záda. No jo, jsem prostě flegmatik.
Milá Marien! Moc děkuju za Váš prima článek! Víte, když si přečtu takový článek, kde se maminka přizná, že opět “ selhala“( nebudu křičet,nebudu dítě pleskat, budu se snažit řešit vše v klidu….), tak jsem ráda, že nejsem sama ta nedokonalá maminka , ale že je nás víc. Vaši radu vyzkouším se svou holčičkou.Já jsem moc ráda za svou holčičku a moc jsem se trápila, že se na své dítě někdy zlobím( že mám i negativní pocity…).Prostě jsem se už smířila, že nebudu dokonalá.Ale moc mě mrzí , když ujedu… Mějte se moc krásně. Mirča
Já si vyzkoušela, že když se holky začnou v ohradě vztekat, přeruším práci (neuteče – nemá nožičky) a vlezu si za nima. Ony se na mne vrhnout, začnou mě obírat, dloubat do mě, píchat do nosu a do očí, tahat za vlasy i naušnice, vytahovat výstřih… Prostě řádí. Takhle stačí 10 minut, ony se uklidní, utvrdí se, že je mám ráda, a já můžu zase pokračovat ve své práci…
Těchhle 10 minut se mi vždy vyplatí…
Vyzkoušela jsem mnoho variant jak nejlépe dítě usměrnit a musím říct, že prosby a domluvy moc nezabíraly – vždy se sklidnily jen na malou chvíli a po pár minutách mě opět přiváděly k šílenství. Moje zkušenost je taková, že jedna dobře mířená na zadek a děti jsou usměrněné a pak si můžem hrát na co jen chtějí, protože ví, kde mají hranice
souhlasím :o))
taky se občas na holky utrhnu, ale vím že vědí že je mám ráda, protože jim to často říkám…:o))
No ono se to hezky poslouchá, ale přiznejme si to hůř dělá. Přijde stres.situace – máte všichni hlad, vracíte se špinaví z venku a všichni řvou jeden přes druhého. Tak v takové situaci stejně zvítězí temperament a založení matky, jak byla vychovávaná ona. Stokrát si říká, že takhle ne, že bych mohla být klidnější, ale přesto se to stane. Jsem jen člověk – nedokonalý, ale myslím si, že když už se konfrontace stane, děti musí vědet, že je i přes to máte rádi a jste jen takový jací jste. Tak jak je i my bereme jací jsou, tak i děti musí brát nás jací jsme.
Tak v tom naprosto souhlasím. Jednou jsem dala Davídkovi oběd, on s tím šel do obýváku k televizi, sedl a začal jíst. Tak jsem mu vysvětlila, že má jít jíst do jídelny, že v obýváku se nejí, a on na to, že tatínek tam taky jí. Prostě to okoukal. Tak jsem mu slíbila, že tatínkovi také řeknu, aby jedl v jídelně, a od té doby jíme všichni v jídelně, a je to v pohodě.
krásný článek,opravdu.Já mám 2 holky,brzy po sobě,taky je to samé zlobení,taky mi občas ta ruka ujede a pak mě to mrzí,říkám si,jestli to bylo opravdu potřeba…myslím,že nebude na škodu vyzkoušet váš příklad.Děkuji,možná i za ostatní,kteří si váš článek přečetli,jistě by vám také dali za pravdu.Ať se vám i nadále daří.
Mobile Sliding Menu