První chybou jsou nevyžádané rady. „To si musíš sníst tady.“ „Měla by sis dávat na to kolo větší pozor.“ A pro děti něco naprosto neuchopitelného: „Honzíku, ať se nepoblinkáš!“ Co s takovou informací má dítě dělat? Copak ví, jak to zařídit? Buď mu jídlo dejme, nebo ne. Ale nechtějme po něm, aby se zabývalo takovouto „radou“. Děti rozčiluje i utěšování: „Ale no tak, to přece nemůže tak bolet!“ Jak my víme, jak to dítě bolí? Neudílejme rady, ale zeptejme se, zda se chtějí poradit. A malým se nebojme dávat prosté příkazy. Ovšem bez „musíš“ a „nesmíš“. „Tu polívku si sněz v kuchyni.“ „Nepřeji si, abys kolo půjčovala cizím dětem.“ „Ten bonbon nejez, myslím, že už by ti bylo špatně.“- To jsou zřejmé instrukce, co mají děti dělat.
2. Přílišné vysvětlování
Děti milují stručnost. Moje oblíbená hrdinka v jednom seriálu chtěla tvořit v domácnosti s pěti dětmi demokracii. Svolala rodinnou poradu a na programu měla diskusi, jak víc ušetřit. Chtěla po dětech, aby se každé dobrovolně vzdalo nějakých požitků. Děti otáčely oči v sloup, otráveně se povalovaly po obýváku, ten nejmenší se dokonce ptal: „Rodinná porada? Něco jsem proved?“ Děti požadovaly: „Jste rodiče, tak nám něco přikažte!“ Nakonec povstal otec a zavelel: „Odteďka si každý půjčuje jednu videokazetu týdně. Rozchod!“ Děti zakřičely sborem: „Hurááá!“ a rozprchly se. Možná vám to připadá trochu přitažené za vlasy, ale podstata odpovídá tomu, co dětem skutečně vyhovuje. Zhruba od 13 let s námi začnou diskutovat a filozofovat, ale doporučuji, abychom je my sami od sebe nezahlcovali neustálým vysvětlováním.
3. Předpokládání
Děti se nechtějí nic domýšlet, děti chtějí mít jasno. Když po nich něco chceme, tak jim to řekněme přímo a na rovinu. Jestliže řekneme: „No, ale já jsem myslela, že prostě v pátek vyneseš koš,“ „drzé“ dítě asertivně odpoví: „No, a já si to nemyslel.“ Nebo stručněji „hmm“, „jo?“ „aha“. Statečnější adolescenti nás doslova „utřou“: „To máš blbý!“ A my se můžeme vzteknout. Jakmile si něco myslíme, raději si to ujasněme s potomkem nahlas. Předpokládání je ten nejjistější způsob, jak založit nedorozumění či dokonce konflikt. Jsou to klasické situace, kdy začínáme rozhovor větou: „No, ale já jsem myslel…“ a náš protějšek nám odpoví: „O čem to mluvíš?“