Otužujeme psychiku našich dětí

Rubrika: Výchovné tipy

598237_brothersDítě lze do jisté míry připravit na setkání se stresem podobně, jako je očkování připraví na setkání s nemocí. Jde o to, najít vhodný čas pro aplikaci vhodné dávky psychické „vakcíny“…Osmnáctiměsíční Robert je prvním dítětem Jany a Honzy. V poslední době ho to táhne k zaprášené skulině za gaučem. Protáhne se kolem stolečku s lampou, která se přitom povážlivě kýve, a pak vítězoslavně stojí za gaučem, kde jsou zástrčky a spousta drátů. Proč to pro něj je tak zajímavé, zůstává pro Janu otázkou. Snaží se ho odlákat k jiné činnosti, ale není to nic platné.
Pak Jana postaví kočárek vedle gauče tak, aby se kolem něj nemohl protáhnout. To funguje pouhé dvě minuty – sotva se posadila, Robert už míří ke gauči, položí se na podlahu a po břiše se proplazí pod překážkou. Když dosáhne svého cíle, celý září a tleská ručičkami. Je jasné, že je na sebe pyšný.

Jana se pokusí zabrzdit Roberta tím, že postaví před kočárek krabici s knihami. Robert trpělivě čeká, až dokončí práci a pak se vydá směrem k bariéře. Nejdříve zkusí krabici přelézt, ale je moc vysoká. Pak ji zkusí odstrčit, ale je moc těžká. S rozhodným pohledem se Robert vytáhne na loktech na krabici a přistane v kočárku. Pak se z kočárku skulí za gauč. Robert stojí za gaučem a volá: „Umí! Umí!“

Po tomto hrdinskému činu Jana pochopí, že překonávání překážek představuje pro Roberta výzvu. Má ale strach, že si Robert ublíží, a tak s ním jde na zahradu, kde postaví hrad ze starých krabic a polštářů. Jana schová plyšového medvídka za hradem a láká Roberta, aby ho našel. Pokaždé, když Robert překoná horu krabic a polštářů a medvídka najde, běží s ním za matkou a volá: „Umí!“

Většina rodičů malých dětí stejně jako Jana stále sleduje, aby se dítěti nic nestalo. Jana se snažila Robertovi zahradit cestu na nebezpečné místo. Robert to ovšem vnímal jako výzvu a se vší rozhodností se snažil situaci zvládnout. Jana mohla Robertovi vynadat nebo ho jinak potrestat. Ovšem místo hrozeb se podařilo Janě poznat a pochopit, že Robert vnímá překážky jako výzvu, kterou je potřeba přijmout. Pochválila ho za výkon a postavila mu překážky na méně nebezpečném místě. Tím podpořila u svého synka pocit, že něco může zvládnout.

Odolávat tlakům prostředí

V dnešní době máme – alespoň v naší kultuře – materiální dostatek, věda dosahuje neuvěřitelných výsledků, technologie stárnou ve chvíli, kdy se dostanou do obchodů, z domova máme na dosah informace z celé zeměkoule. Můžeme cestovat, stát se čímkoliv, budeme-li jen dost chtít. A navzdory tomu se zdá, že máme kolem sebe čím dál více lidí, kteří propadají depresi a skepsi, nedokážou se orientovat v tom, co se kolem děje. V budoucnu proto možná budou důležité nejen vědomosti a dovednosti, ale také psychická odolnost, pružnost, sociální zdatnost a komunikační dovednosti.

Americký psycholog M. E. P. Seligman, zakladatel tzv. pozitivní psychologie, ve své knize o optimismu u dětí píše o svém setkání s J. Salkem, objevitelem vakcíny proti poliomyelitidě. Salk Seligmanovi řekl: „Kdybych byl dnes mladým vědcem, také bych se zabýval imunizací. Ovšem místo toho, abych děti imunizoval fyzicky, dělal bych to vaším způsobem. Imunizoval bych je psychicky. Pak bych zjišťoval, zda tyto psychicky imunizované děti lépe odolávají psychickým poruchám. A také těm fyzickým.“

Odolnost dítěte vůči zátěži je výsledkem vyváženosti pomyslných vah, kdy na jedné straně jsou faktory rizikové a na druhé faktory ochranné. Rizikové faktory mohou být buď v psychice samotného dítěte (úroveň aktivity, utišitelnost nebo inteligence), tak v okolním prostředí (socioekonomická situace rodiny, hádky mezi rodiči, nepříznivé životní události, přílišné nároky na dítě ze strany rodičů). Stejně je tomu s ochrannými faktory, kdy je u dítěte dobré, pokud má příznivý temperament, úzký vztah k jedné dospělé osobě, umí samo řešit problémy apod., přičemž některé z těchto vlastností lze posilovat tréninkem. Z pozitivních vlivů prostředí lze vyjmenovat sociální opory poskytované širší rodinou, přáteli či obcí nebo pozitivní rodinné klima.

Vývoj psychické odolnosti dítěte

O psychické odolnosti člověka se začíná rozhodovat už v jeho útlém dětství. Pro novorozence a kojence je nejdůležitější přijetí jeho temperamentu v rodině. Vytvářejí se bezpečné vazby k jedné pečující osobě, kterou bývá zpravidla maminka. Tento vztah vytváří pevnou základnu, na které může dítě dále budovat svou psychickou odolnost. Důležitý je způsob, jakým rodiče podporují vývoj autonomie dítěte tak, aby mohlo vyvíjet iniciativu bez pocitů viny. Dítě potřebuje získat přesvědčení, že může být aktivním činitelem ve svém prostředí, může je kontrolovat a má šanci v něm uspět. To se děje v batolecím věku a příkladem je oblíbená hra, kdy dítě hodí hračku ze sedátka na zem, rodič mu ji podá zpátky, dítě hračku znovu pustí a tak pořád dokola.

Během třetího až šestého roku, tedy v předškolním období života, musí dítě zvládnout několik „úkolů“, které mu umožní další nezávislé zapojení do společnosti. Musí se naučit fungovat relativně nezávisle a začít přiměřeně pomáhat (rozsah této pomoci definuje rodina a kultura) s běžnou péčí o sebe. Začíná zvládat sebekontrolu a kontrolovat své impulzy i v nepřítomnosti pečovatele. Vytváří se u něj morální vědomí, včetně citlivosti k překračování standardů. Začíná rozlišovat, kdy byly raněny city druhého, vyvíjí se empatie, obavy z ublížení, pocit viny, stud a snaha o nápravu. Vytváří se pohlavní identita, dítě si začíná uvědomovat svou sexuální roli, preference chování svého pohlaví a druží se s jedinci stejného pohlaví. Dítě se stává součástí společnosti ve smyslu zaujetí místa v širší rodině a ve skupině vrstevníků. Předškolní období může být do jisté míry chápáno po této stránce jako kritické, zejména pokud jde o osvojování sociálních rolí. To, jak dítě zvládne nároky tohoto období, do značné míry ovlivní jeho sebepojetí, sebedůvěru a schopnost zvládat psychickou zátěž.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu děti a MY č.4/2005

Napsal/a: Simona Hoskovcová

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: 88 věcí, které byste měli stihnout se svým dítětem, než vyletí z hnízda

Nakladatelství Portál přichází na trh s knihou dvou úspěšných německých spisovatelů (Hans Rath, Edgar Rai), která nese název 88 věcí,

Čtu dál →

Hvězdičky z tavné pistole

Hledáte ještě nějakou dekoraci, která dovrší vánoční výzdobu? Pak si vyzkoušejte vyrobit hvězdičky z tavné pistole. Jsou jednoduché, rychlé

Čtu dál →

Naučte děti relaxovat v infrasauně a jejich imunitu máte vyřešenou

Saunování, jinak také známo jako termoterapie, využívá k relaxaci těla i duše příznivé účinky mírné zátěže organizmu, která nastane při

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Pitrisku, je to tak, s tím bezpečím v ranném věku to je podle teorie Ericsona, podle něj existuje tzv. „osm věků člověka“, tedy osm stádií, z nichž první je stádium základní důvěry (zhruba do 1 roku) a podle něj je právě důležité být s dítětem, věnovat mu pozornost, dávat mu jistotu. Když je něco špatně, může mu to přinést problémy v dalších stádiích a přetrvat až do dospělosti (nejistota v partnerských vztazích atd.)

  • Ahoj,
    něco na tom všem asi bude, a je velmi zvláštní, že v životě bývají věci občas přesně obráceně, než bychom čekali… Zaujala mě mimo jiné zmínka o tom, že bychom měli vracet hračky vyhozené ze sedátka. Nedávno jsem si zrovna řekla „tak, ty potvůrko, jakmile něco vyhodíš z kočárku nebo ze židličky na zem, máš smůlu, už to nedostaneš!“ – tak že bych to začala sbírat?
    V psychologii jsme se taky učili, že čím víc se dítě v „miminkovském“ věku nechává samotné, tím větší má potom strach z okolního světa. Pocit, že je mu někdo stále na blízku, mu dává jistotu, že svět je bezpečný (prý). Já to plnila, a můžu zatím potvrdit, že je to pravda. Máme moc společenskou malou cácorku, která se na každého chechtá – i na cizí lidi, a to doktorka tvrdila, že v tomto věku už se prý děti zdráhají. Uvidíme co přinese čas…

  • Martina 2

    Hezky napsáno, bylo by fajn, kdybych se tím také dokázala řídit, ale musím se přiznat, že Kami má teď objevitelské a „štrachací“ období a ne vždy to skončí pochopením z mé strany. Občas dojde i na naplácání na zadek a na slzičky a já si to pak vyčítám.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist