Za všeobecně uznávané je považováno i to, že poslušnost dítě chrání před úklady zlých lidí a před nejrůznějším nebezpečím. Různá varování před všemožnými riziky jsou od pradávna součástí výchovy. Poslušní je akceptují, neposlušní ne.
Diskriminace poslušných?
V souvislosti se zneužíváním dětí zná psychologie termín „syndrom poslušnosti“. Je to tendence vyhovět dospělému. Dítě chce splnit jeho požadavky bez přemýšlení o tom, zda jsou oprávněné, nebo ne. Legitimitu jim dodá zvýšený nebo jinak důrazný hlas a dominantně sebejisté vystupování staršího člověka. V lepším případě tak mohou být narušena práva dětí, v horším případě může jít o trestnou činnost. Příliš poslušný nedospělý jedinec nedokáže říci ne ani tam, kde by měl.
Existuje i další syndrom jednostranně poslušných dětí. Jmenuje se „syndrom zavrženého rodiče“. Jeden z rodičů je svým potomkem odmítán v důsledku toho, že zcela převzal a přijal za své negativní názory rodiče druhého. Místo „matka říkala, že je to takhle“ (eventuálně samozřejmě „otec říkal“) říká „takhle se to stalo, takhle to je“. Extrémně poslušné dítě pak přejímá názory toho z rodičů, v jehož péči a „gravitačním poli“ se nachází. Bez ohledu na své reálné prožitky považuje za osobní zážitek pravý opak reality. Doma slyší: „Neměl(a) tě rád(a), bil(a) tě, musel(a) jsem tě chránit před jeho (její) zlobou, klidně by tě zabil(a), nikdy k tobě neměl(a) žádný vztah.“ A přijímá to jako něco, co samo prožilo.
Sociální dopady poslušnosti
Čas plyne a poslušnost v dospělosti se rozhodně nemusí projevovat jen tím, že dotyčný nepřechází křižovatky na červenou, řádně platí daně a neodporuje šéfovi. Existuje tzv. autoritářská poslušnost. Disponovaná osobnost k ní dozrává kolem 18 let. Typický je vysoký stupeň podřízení se tradičním společenským autoritám. Sem patří například rodiče, policisté, osoby posvěcené vysokou funkcí (v rámci církve, spolku, instituce). Trochu to připomíná rčení „Komu dal Bůh funkci, tomu dal i rozum“. S tím je spojena poměrně značná míra agresivity zaměřené proti narušitelům zmíněného autoritativního řádu. Souvisí s tím i lpění na sociálních konvencích a tradujících se předsudcích. Individuální svědomí není podstatné. Důležité je to, co vyznávají a zdůrazňují autority, to, co společensky platí. Pravda i zde vítězí, ale pravdou je to, co zvítězilo. Typická vlastnost lidí trpících tímto typem „poslušnosti“ je netolerance k jinému životnímu stylu, k jiné sexuální orientaci, k jiným vyznávaným hodnotám atd. Před „vlastními“ se takový člověk snaží vystupovat v co nejlepším světle. O to ráznější je vůči nějak se odlišujícím.
Na otázku, zda není mnohem lepší mít alespoň občas neposlušné dítě, byť nás umí vypěnit do poslední mydlinky, si každý musí odpovědět sám. Jisté je, že poslušnost není všechno. Přinejmenším v období dospívání by dítě mělo být schopno odlišit přijatelné požadavky od nepřijatelných a vhodnou formou projevit svůj názor včetně možného odmítnutí. Kosa na kámen padá v případě konfrontace a (ne)sporných požadavků rodičovských. Doporučoval bych spíše velkorysou toleranci dospělých než autoritativní prosazování poslušnosti.