Pamatuji naše velikonoce. Tehdy nebylo chlapce, který by neměl alespoň bílou košili, když ne oblek nebo sako. Dívky očekávaly jejich příchod v hezkých šatech s připravenou ošatkou vajec na obdarovávání.
Když si to tak vezmu. K vysvědčení jsme chodili ve slavnostním, šlo-li se do divadla, každá dívka byla v sukni, šatech, hoši hýřili bílými košilemi. Dnes? Děti jedou do Prahy na představení třeba i do Národního, ale jedou v riflích. To si zkusit my, jsme na pranýři ještě na střední. Když jsme šli s našima do divadla nebo do kina, všichni se na to hezky oblékli a pro mého tátu nebyl oblek žádný problém. V mé skříni bylo šatstvo rozděleno na „na ven“, do školy, do města a slavnostní. Tedy to školní a do města bylo prakticky jedno a totéž.
K lékaři se šlo po dokonalé očistě a v čistých šatech. Když vidím, jak tam chodí mamky v teplákách s dětmi v punčoškách, co v nich chodily nejméně půl dne doma po podlaze – ucourané, kolikrát i uslintané – to je opravdu hrozný pohled.
Za mých dětských let nepamatuji ženy v teplácích, pokud nešly cvičit. Maximálně je použily jako „oteplení“ úklidové zástěry – tedy pod ní. Já vyrůstala na ostravsko-karvinsku a je mi 43. Hodně žen bylo tehdy v domácnosti, neboť havíři své rodiny uživili s přehledem. Ani opravdu chudé rodiny neoblékaly své děti tak jako dnes kolikrát velmi bohaté. Děti nechodily ve starých smradlavých mikinách, dbalo se na úpravnost a čistotu. Ve škole jsem prakticky jako doma – při počtu mých drahoušků jsou průšvihy nasnadě častěji, než tam, kde je dítě jedno. To, co nosí někteří hoši nebo dívky, bych si já nevzala ani na hřiště. Dole odrbané rifle, šlapou si po nich, vytahané trika, mikiny jak po dědovi.
Jsem asi ze staré školy, ale mám zafixované určité představy o tom, jak se mám obléct na třídní schůzku a je mi trapně za matky, které přijdou v kraťasech na kolo (přijedou autem) a tílku, které volá po pračce a navíc jejich postava díky tomuto oblečení ještě volá po pořádné odtučňovací kůře. Jsem-li silnější, a já tlustá jsem, pak se snažím, aby moje faldy byly zakryty co nejumněji.
Neříkám, že je to vše vina rodičů. To ne, mí synové jsou zvyklí nosit oblek, ale nenosí jej, není-li to nařízeno školou, především učilištěm. A jak by jej nosili, když ostatní na ně koukají jako na hlupáky a ještě se jim za vhodné a společenské oblečení smějí. Poslední dobou také válčím se syny ohledně oblečení, ale zatím nechodí tak, abych se za ně musela stydět, i když to není to oné, co bych já ráda na nich viděla.
Nejhorším faktem je, že jsem zjistila, že je-li parta, řekněme 10-15 mladých, z nichž jen jeden jediný dělá něco, co by neměli – kouření, nošení vytahaného oblečení atd., tak do roka se celá parta tomuto přizpůsobí. Je to má osobní zkušenost s mými ratolestmi. Stačí jeden vagabund a budeme doma válčit s dětmi o to, co si vezmou na sebe a jakou ostudu dělají. Já to tedy jako ostudu vnímám. I když jsme na moderní výstřelky neměli peníze, ale vždy chodili všichni čistí a upravení. Dnes to tak hlasitě tvrdit nemohu – podle toho, kam jdou.
Zajímalo by mne, kde začíná ono znehodnocování společenských událostí, odkud mají to, že ani divadlo není společenská událost, ani vysvědčení, ani jiné výročí či svátek. Jasně, že to nevyřešíme, ale je nás tady hodně mladších i těch trochu starších jako já, možná i starších a tak nějak bych ráda slyšela názor všech.