Směle mohu říct, že jaký vztah si navodí rodič a dítě na začátku společného života, tak se v mnoha případech sklízí ovoce i v komunikaci v pubertálním období. Dítě dá mnohdy na názor druhého kamaráda. Často ale také chce vědět, jaký názor má na věc rodič.
Moje kamarádka mi vyprávěla, že její syn s ní doma v šestnácti letech polemizoval o tom, kdy má začít sexuální styk, pokud by měl nějakou přítelkyni. Z její strany slyšel, aby se dobře poznali, že je na to dost času a že sexuální styk má být vyvrcholením společné lásky. On velmi nesouhlasil. Nicméně ona byla v komunikaci pevná, řekla mu o svém vztahu s manželem a o tom, jak se odehrával jejich sexuální život. Nepřesvědčovala, nepřikazovala, ale byla jasná, konkrétní. Druhý den byla náhodným svědkem rozhovoru svého syna se spolužáky. Jasně slyšela z jeho úst svá slova. V duchu se usmívala a říkala si, že to padlo na úrodnou půdu.
V tomto věku víc než kdy jindy platí: Nepřikazovat, ale říkat. Mluvit o vlastním názoru ze strany rodiče, zdůvodňovat, mluvit o zkušenostech. Především tedy – opakuji – nepřikazovat. Pokud totiž rodič odejde do práce a dítě do školy, nikdy nemá jistotu, že dítě udělá to, co mu přikázal. Často je to totiž jednostranná komunikace, neplodná, neúčelná.
Pokud rodič neřekne svůj názor formou nátlaku, dítě o dané komunikaci a sděleném názoru přemýšlí a vezme ho v mnoha případech za své. A to je důležité.