Moje maminka pracovala jeden čas ve školce… Byla s dětmi právě na zahradě, když začaly podat první kapky deště. Spolu s kolegyní přerušila hru dětí slovy: „Děti, honem, honem… uklízíme!“ Ve spěchu si neuvědomila pravidlo číslo jedna, které je nutno použít při kontaktu s dětským světem: „Vysvětluj, pořád vysvětluj – proč „to“ a „ono“ děláš, proč „to“ a „ono“ neděláš!:) Pokud tak neučiníš ty, dítě si najde své vlastní vysvětlení…které bude logické:), ale Tebe překvapí:)… Děti hru velmi nerady přerušily a začaly uklízet hračky, aby nezmokly. Tu se jedna z přítomných holčiček horlivě:) zapojila do pobízení ostatních dětí slovy: “Honem, honem, uklízíme, přišla na nás sociálka!:)….Kde to jen slyšela?:):)
Připadá mi úplně neskutečné (a nechci strašit – někdy i strašidelné:), co všechno mohou děti od nás vstřebat, získat, odkoukat… Možná to, co na nás uvidí, se jim bude líbit tak, že budou chtít být jednou jako my… a možná taky ne! Teprve docela jsem si uvědomila existenci zajímavého úkazu:) ve vztahu mých rodičů:) Mám je už od narození:), trošku je tedy znám:), vybavují si jejich chování za různých situací, musím říci i vypjatých – asi jako v každé rodině:):) Viděla jsem je rozmrzelé (ba dokonce mrzuté – mamíí:), rozlobené, vytočené:)… ale opravdu nikdy jsem je neviděla se spolu hádat. A jsem jim za to docela vděčná:) Uznávám, že asi více sil:) to stálo moji mámu, která je docela temperamentní:) No, a já? Jestli něco vážně nemusím, tak to jsou hádky.
Né, nechci se s Vámi hádat:) Uznávám, že i hádky mohou mít spoustu zastánců. Jak se to říká? Bouřka vyčistí vzduch! A možná také to udobřování není marné:)… Já chci jen prostě připomenout, že dětí vidí i to, co si myslíte, že nevidí:) Potkala jsem (v práci) spoustu rozvádějících se párů. Posloucháte toho jednoho vyprávět o tom druhém… a říkáte si, panebože, ten druhý musí být ale kus něčeho (pár teček). No, a potom potkáte i toho druhého a Vy s údivem zjistíte, že vlastně oni oba jsou celkem:) normální, docela v pohodě (to slovo mám prostě ráda – pohoda:), někdy dřív se měli asi i dost rádi, měli spolu děti…Co to píšu! Mají spolu děti!… a teď se prostě už nemají tak moc rádi, no, a ty děti spolu „sice“ mají pořád… zkrátka! Já tímto nechci brojit proti rozvodům, ale jak k tomu přijde dítě, když slyší od někoho, na kom mu moc záleží, že druhý rodič je ten nejhorší a nejhloupější. Uvedené výrazy nahraďte podstatně drsnějšími.
Hlavou mi letí spousta věcí, o kterých bych chtěla psát, na spoustu z nich hnedle zapomenu, na něco zas vzpomenu:)… stačí jen malé trknutí a už kladu věty a slova za sebou. Vím úplně přesně, co mě trklo k napsání výše uvedeného:)… Spím strašně ráda, ale bohužel strašně málo, můj Petr vstává o pár hodin později a tak, přestože se snažím vydržet co nejdéle, občas usínám jako první… Byla už hluboká noc, když mě Petr vzbudil (pod dojmem právě dokoukaného filmu:), aby mi po chvilce sdělil (tu chvilku jsem prostě nemohla po probuzení vůbec pochopit, co mi říká:), že se vůbec nehádáme:) No, řekněte? Co se dá na to (ve dvě v noci:) říct? Dá se potom vůbec nepohádat?:):):)