Letos poprvé se dokáže na sníh soustředit natolik, aby ho opravdu vnímal. Běhá po náhle bílé zahradě a ukazuje na zem a vykřikuje:
„Sníh!“
„To je sníh“, přitakávám.
„To je sníh“, opakuje už echolalicky.
Ríša se také celé léto díky Teletubies připravoval na Vánoce. Jakmile někde objevil jakoukoliv krabici připomínající dárek (třeba i papírovou krabici od piv) hned si ji vzal a volal:
„Dárek, dárek, Ríša dostal dárek.“
Parafrázoval tak větu z Teletubies „Dárek, dárek, Dipsy dostal dárek“. Samozřejmě to prozpěvoval s naprosto shodnou intonací jako je v pohádce.
Vím, že na Vánoce se bude letos opravdu těšit, protože občas, při sledování pohádky, žadoní:
„Ríša Vánoce.“
„Ríša ozdoby.“
„Ríša dárek.“
Už jsme byli ve vánočně vyzdobeném nákupním centru, tak konečně mohl volat, a taky volal, jako Teletubbies:
„Jé, ozdoby! To jsou ozdoby! Vánoční ozdoby.“
Teletubies Ríša poznal letos na jaře. V rehabilitační léčebně, kde jsme měsíc byli, je jedna maminka pouštěla své postižené holčičce. Já jsem Teletubies poprvé viděla už před pár lety. To jsem ještě neměla děti a pamatuju si, jak jsem část jednoho dílu zahlédla náhodou v televizi. Byla jsem naprosto zaskočená:
„Tohle se pouští malým dětem?!“
„Proboha a nemůže jim to ublížit?“
„Tohle já nikdy svým dětem pouštět nebudu.“
A pouštím. Teletubbies mi pomáhají učit Ríšu mluvit. Umí pištět a výskat daleko líp než já a tak dokonale strhnou jeho pozornost. A navíc dokážou dokolečka opakovat dvě až tři slova se stále stejným nadšením. Díky téhle pohádce se Ríša naučil několik základních slov a pochopil jejich význam. Neměla bych nikdy tolik času a trpělivosti, jako mají Teletubbies, volat stále dokola u vánočního stromečku:
„Jé, co to je?“
„To je vánoční stromeček.“
„Vánoční stromeček?“
“ Jé!“
„Teletubies vánoční stromeček ještě nikdy neviděli.“
„Ještě nikdy jsme stromeček neviděli.“
Ríša Teletubbies miluje. Ale miluje i děti. Také s nimi rád výská a poskakuje, i když moc nerozumí, co mu říkají.
A asi úplně nejvíc miluje svou sestřenici Radanku. A to i přesto, že ji viděl zatím jen několikrát. Teprve poslední dvě návštěvy byly opravdu důležité. Při té první byl okouzlen a nezmohl se ani na slovo. Při té druhé se už dokázal i vyslovit. Sám.
Radanka má čtyři roky, je jen o 3 měsíce starší než Ríša, přesto v řeči a chování jakoby mezi nimi byl rozdíl snad i dvou let. Radanka je jako ze žurnálu, vždycky má na sobě něco sladce růžového, usmívá se, směje, pobíhá a poskakuje.
Když jsme přijeli na návštěvu, setkali jsme se na široké chodbě nákupního centra.
A najednou, najednou se objevila! Radanka. Ne, ona se neobjevila, ona přijela na koloběžce. Na stejné koloběžce, kterou mají Teletubies! Jezdila kolem nás dokola a smála se a křičela:
“ Ríšó, Ríšó!“
Myslím, že měl Ríša z té podívané závrať.
Pár týdnů na to se setkali znovu, na oslavě narozenin.
Radanka, v růžových šatech, pobíhá kolem Ríši a volá:
„Ríšó, chyť mne, chyť!“
Je ale nedostižná, když za ní Ríša jen pokulhává rychlou chůzí (běhat ještě neumí). Honí se a piští.
„Teď se vyměníme, já budu honit tebe, utíkej,“ navrhuje Radanka Ríšovi.
Nemůžu uvěřit, že Ríša tuhle složitou větu pochopil. Vybíhá (nebo teda vykulhává) a nechává se honit. „Běží“ co může, ale stále to je jen rychlá chůze. Radanka ho dobíhá během sekundy ale pak …přizpůsobuje své tempo Ríšovi. Dělá jen úplně malé krůčky, jako by předstírala běh a stále udržuje malý odstup. Zařizuje, aby hra neskončila, jen co začla. Stále ona honí Ríšu, i když je ONA daleko rychlejší.
A najednou ta malá čtyřletá holička přesně přehrává to, jak se chovají dospělí. Utírá si čelo, vyvrací oči, jak je hrozně schvácená a svaluje se na lavičku, aby si odpočinula. Ríša, okouzlen, loví v paměti další repliku z Teletubbies, jen ji mírně upravuje pro situaci (Teletubbies se často tulí a říkají u toho: „Tuli, tuli.“ )
…sklání se k Radance a říká:
„Radanka, tuli, tuli.“
„To řekl hezky a k věci“, říkám si já v duchu.
A Radanka se se smíchem teatrálně kácí k zemi a pronáší s intonací třicátnice: „No to je mazec! To volá do nebe!“
Je to mazec. Můj autistický syn má v řeči a nápodobě ještě moc co dohánět.