Kolem domu je bílo. Děti nevěřícně šoupají nohama o zem a dívají se, co padá z nebe. Mám trochu dojem, že pro obě mé děti, je to první sníh v životě. Protože před rokem měl Jindřišek teprve pár měsíců a ležel zabalený v kočárku a Ríša, můj 3,5letý autistický syn, byl před rokem ještě celkem mimo…
Letos poprvé se dokáže na sníh soustředit natolik, aby ho opravdu vnímal. Běhá po náhle bílé zahradě a ukazuje na zem a vykřikuje:
„Sníh!“
„To je sníh“, přitakávám.
„To je sníh“, opakuje už echolalicky.
Ríša se také celé léto díky Teletubies připravoval na Vánoce. Jakmile někde objevil jakoukoliv krabici připomínající dárek (třeba i papírovou krabici od piv) hned si ji vzal a volal:
„Dárek, dárek, Ríša dostal dárek.“
Parafrázoval tak větu z Teletubies „Dárek, dárek, Dipsy dostal dárek“. Samozřejmě to prozpěvoval s naprosto shodnou intonací jako je v pohádce.
Vím, že na Vánoce se bude letos opravdu těšit, protože občas, při sledování pohádky, žadoní:
„Ríša Vánoce.“
„Ríša ozdoby.“
„Ríša dárek.“
Už jsme byli ve vánočně vyzdobeném nákupním centru, tak konečně mohl volat, a taky volal, jako Teletubbies:
„Jé, ozdoby! To jsou ozdoby! Vánoční ozdoby.“
Teletubies Ríša poznal letos na jaře. V rehabilitační léčebně, kde jsme měsíc byli, je jedna maminka pouštěla své postižené holčičce. Já jsem Teletubies poprvé viděla už před pár lety. To jsem ještě neměla děti a pamatuju si, jak jsem část jednoho dílu zahlédla náhodou v televizi. Byla jsem naprosto zaskočená:
„Tohle se pouští malým dětem?!“
„Proboha a nemůže jim to ublížit?“
„Tohle já nikdy svým dětem pouštět nebudu.“
A pouštím. Teletubbies mi pomáhají učit Ríšu mluvit. Umí pištět a výskat daleko líp než já a tak dokonale strhnou jeho pozornost. A navíc dokážou dokolečka opakovat dvě až tři slova se stále stejným nadšením. Díky téhle pohádce se Ríša naučil několik základních slov a pochopil jejich význam. Neměla bych nikdy tolik času a trpělivosti, jako mají Teletubbies, volat stále dokola u vánočního stromečku:
„Jé, co to je?“
„To je vánoční stromeček.“
„Vánoční stromeček?“
“ Jé!“
„Teletubies vánoční stromeček ještě nikdy neviděli.“
„Ještě nikdy jsme stromeček neviděli.“
Ríša Teletubbies miluje. Ale miluje i děti. Také s nimi rád výská a poskakuje, i když moc nerozumí, co mu říkají.
A asi úplně nejvíc miluje svou sestřenici Radanku. A to i přesto, že ji viděl zatím jen několikrát. Teprve poslední dvě návštěvy byly opravdu důležité. Při té první byl okouzlen a nezmohl se ani na slovo. Při té druhé se už dokázal i vyslovit. Sám.
Radanka má čtyři roky, je jen o 3 měsíce starší než Ríša, přesto v řeči a chování jakoby mezi nimi byl rozdíl snad i dvou let. Radanka je jako ze žurnálu, vždycky má na sobě něco sladce růžového, usmívá se, směje, pobíhá a poskakuje.
Když jsme přijeli na návštěvu, setkali jsme se na široké chodbě nákupního centra.
A najednou, najednou se objevila! Radanka. Ne, ona se neobjevila, ona přijela na koloběžce. Na stejné koloběžce, kterou mají Teletubies! Jezdila kolem nás dokola a smála se a křičela:
“ Ríšó, Ríšó!“
Myslím, že měl Ríša z té podívané závrať.
Pár týdnů na to se setkali znovu, na oslavě narozenin.
Radanka, v růžových šatech, pobíhá kolem Ríši a volá:
„Ríšó, chyť mne, chyť!“
Je ale nedostižná, když za ní Ríša jen pokulhává rychlou chůzí (běhat ještě neumí). Honí se a piští.
„Teď se vyměníme, já budu honit tebe, utíkej,“ navrhuje Radanka Ríšovi.
Nemůžu uvěřit, že Ríša tuhle složitou větu pochopil. Vybíhá (nebo teda vykulhává) a nechává se honit. „Běží“ co může, ale stále to je jen rychlá chůze. Radanka ho dobíhá během sekundy ale pak …přizpůsobuje své tempo Ríšovi. Dělá jen úplně malé krůčky, jako by předstírala běh a stále udržuje malý odstup. Zařizuje, aby hra neskončila, jen co začla. Stále ona honí Ríšu, i když je ONA daleko rychlejší.
A najednou ta malá čtyřletá holička přesně přehrává to, jak se chovají dospělí. Utírá si čelo, vyvrací oči, jak je hrozně schvácená a svaluje se na lavičku, aby si odpočinula. Ríša, okouzlen, loví v paměti další repliku z Teletubbies, jen ji mírně upravuje pro situaci (Teletubbies se často tulí a říkají u toho: „Tuli, tuli.“ )
…sklání se k Radance a říká:
„Radanka, tuli, tuli.“
„To řekl hezky a k věci“, říkám si já v duchu.
A Radanka se se smíchem teatrálně kácí k zemi a pronáší s intonací třicátnice: „No to je mazec! To volá do nebe!“
Je to mazec. Můj autistický syn má v řeči a nápodobě ještě moc co dohánět.
Můj blog je na adrese http://dmo.blog.cz
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Žlababo:-) myslím,že kdyby jsi to vydala knižně tak by se na pultech jen zaprášilo-určitě to ,,vypsání se“ pomáhá Tobě a jistě to MOC pomáhá ostatním maminkám,které se třeba v péči o takové děti plácají a neví kudy kam. Každá potřebujeme vědět,že je tu někdo kdo má stejné,podobné problémy ať už ,,všední“ nebo složitější. Pokračuj…Ríša je úžasné ,,téma“:-),tolik krásných příhod s ním to se každému nepoštěstí prožít:-) Je právě úžasné jak to vnímáš,s jakou láskou, i když to musíš mít složité a náročné. Doufám,že jsem volila správná slova,abys pochopila jak to myslím:-) K
Karamelo, v podstatě něco jako kniha je můj blog. Jsou tam úplně všechny články v čase po pořadě, tenhle už je v pořadí 25.
Žlababo,nevím jestli to nevyzní divně,ale Ty by jsi mohla o Ríšovi a Vaší rodince napsat celou knihu. Ty příběhy co píšeš čtu vždy jedním dechem a jsou kouzelné,plné lásky. Strašně moc Ríšovi fandím,je to báječný kluk. K
Teda Jani, krásný článek, konec mě úplně dojal… jak je vidět, děti jsou velmi citlivé a vnímavé k potřebám druhých… a co víc, jsou naprosto přirozené…. viz Radanka. A Ríšovo „Tuli tuli“ – prostě krásné 🙂
No Teletubbies… taky jsem na ně celkem alergická, ale jeden z mých synů je jako malý miloval… a jak vidět, u vás plní účel 🙂
BJ, asi máš pravdu, pro nás vyhlížejí infantilně, ale dětem zřejmě mají co říci… používají jejich výrazy, radují se jako ony….
Jani, tradičně super článek – dej se na spisovatelskou dráhu:o)
K Teletubbies – bytostně jsem na ně byla alergická. Dnes před nimi smekám a děkuji za ně. Naši adoptivní a postižené dceři pomohli si „znovuprožít“ miminkovské období a také nastartovali řeč….Jak řekla Jana – kdo jiný by měl tu svatou trpělivost:o)
Vím, že to vyzní, že Teletubbies jsou určeny jen pro děti s nějakým problémem. Domnívám se jen, že jsou naprosto dokonale vyvinuty právě pro děti a jdou mimo naše dospělácké chápání.BJ
To jsem ráda, že se článek líbil. Pro mne to byl taky zážitek. S dětma je prostě legrace. Co se týče Teletubbies, tak moji kluci (ten mladší má rok a půl) to sledují nadšeně spolu.
Evakub, bodování článků (které nejsou zařazeny v soutěži a to ten můj není) bylo (bohužel) zrušeno. Ale díky, dělám si čárku!
Milá Jano, článek je tak dojemný, až mi ukápla slzička.
„Tabíci“ , jak jim říká Kubíček nás taky moooc baví a naučili nejen ho hodně slovíček,ale i plno jiných věcí – dělat tuli tuli, dělat pápá, šlapat do louží :-)… Byla to vlastně první pohádka, na kterou se vydržel dívat a i teď (skoro 3 roky) ho to ještě baví.
Ríša je určitě úúúžasný chlapeček a ještě Vám nadělá mnoho radosti.
Přejeme krásné vánoce a šťastný Nový rok.
EVča a kluci
P.S. jsem tu nová a nevím, jak se boduje, ale určitě bych Váš článek ohodnotila nejvyšším počtem bodů
Žlababo, moc krásně napsaný článek, od srdce. Ke konci mi vyskočily slzičky dojetí. Ríša je úžasný a Radanka také!
Teda to je fakt mazec!!! :-))) Žlababo, nádherně jsem si početla a pobavila se. Krásně napsané.
Pěkný článek, od srdce a ze života. Ríša je úžasný.
Teletubbies jsem také odsoudila, ale jak čtu někdy jsou užiteční.
Mobile Sliding Menu