„Mňau, mňau“, zamňoukal krátce můj téměř tříletý syn v autosedačce… Naše jízdy autem v poslední době jsou trochu jiné, než dříve. Nejezdíme už ve dvou (já a syn), ale jezdí s námi i kočička. Pravidelně musím počkat u otevřených dveří, než se usadí na zadní sedadlo vedle synovy autosedačky, abych mohla zabouchnout dveře od auta…
Kočička se v autě nepoutá a není to divné. Kočička s námi vždy nastupuje a vozí se. Málokdy s námi vystupuje. Domů s námi nikdy nechodí. Zatím ji nikdo neviděl. Pouze můj syn. Zprostředkovává mi občas její mňoukání. A zcela samozřejmě se staví do role oznamovatele a překladatele. Ta kočička není skutečná. Je imaginární. Vymyšlená. Našim dospěláckým očím neviditelná.Pravda, posledně s námi kočička byla na návštěvě u babičky. Osmdesátiletá babička zírala s otevřenými ústy a vrhala na mě tázavé pohledy… Nedivím se. I já byla v prvním okamžiku trochu překvapená z kočičí přítomnosti. A hned se mi vybavila známá neviditelná jitrnice z pohádky „Obušku, z pytle ven!“ Na dotaz, jak kočička vypadá jsem dostala zatím dvě rozdílné odpovědi. Jednou byla černá, jednou žlutá. Nevadí, barva není podstatná. Evidentně je kočička hodná, neškrábe, nekouše, … Nemá žádné jméno. Je to prostě kočička. Respektuji ji. Respektuji kamarádství kočičky a svého syna.
Dnes s námi šla i ven. Doma nebyla. Až na schodišti. Sešli jsme se synem za ruku do mezipatra, syn se odpojil a pravil: „Počkej! Kočička!“ A oči mu pomalu klouzaly schod po schodu níž a níž, jak sledoval její ladný pohyb po schodech směrem dolů, až sestoupila k nám do mezipatra. I druhá část schodů probíhala stejně. Pěkně pomalu, tlapku po tlapce… Ven z vchodových dveří už s námi ale nešla.
Má i Vaše dítě imaginárního kamaráda? Nezoufejte…
1) Vaše dítě opravdu není „divné“… Zhruba polovina dětí v předškolním věku (američtí vědci uvádějí, že až 65%) má svého imaginárního kamaráda. Častěji jej mají děvčátka a také prvorozené děti.
2) Imaginární kamarád může být člověk (dítě i dospělý), zvíře, smyšlená bytost nebo cokoli těžko popsatelného. Zpravidla je imaginární kamarád stejného pohlaví jako samotné dítě.
3) Dospělému oku neviditelný kamarád pomáhá křehké dětské dušičce vyrovnávat se s některými složitými a konfliktními situacemi dne. Znovu si s ním přehraje a odprožije některé scény a snáze se vyrovná s realitou. Hraje si s ním a zažívá s ním legraci a lumpárny.
4) Podle zkoumání dětských psychologů mají děti s imaginárním kamarádem bohatší slovní zásobu, jejich vyprávění je barvité, rozvíjí se abstraktní myšlení, kreativita a literární nadání a dokonce je prý velmi pravděpodobné, že tyto děti budou ve škole úspěšnější.
Na závěr nesmím zapomenout zmínit základní pravidlo pro rodiče, jak se k dětem s imaginárním hrdinou, štěňátkem, vílou nebo třeba Honzíkem chovat:
Nebraňte dítěti ve fantazírování a ponechte mu jeho imaginárního kamaráda! Pro jeho psychiku je velmi prospěšný. Díky němu si vyzkouší různé role a ujasní si, kterou z nich chce hrát v životě i nadále.
A co Vy? Měli jste v dětství svého imaginárního přítele? A mají ho i Vaše děti?
Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)
Má neteř měla „kamarádku“ Endamandu…. když jsme vystupovaly z tramvaje, čekala na ní mezi dveřmi, když něco vyvedla, většinou v tom neměla prsty jen Kačka, ale také Endamanda, dávala jí dobrou noc, přála jí dobrou chuť… měla jsem pocit, že tam Endamanda opravdu s námi je…. mluvila o ní tak samozřejmě.
Ájíku, myslím, že děti mají během dne tolik podnětů, které my ani nevnímáme a jejich dokonalá fatazie si s nimi ještě pohraje a vzniknou pak nádherné věci… Třeba jako váš pan Šomoul a pan Pakon – snad jsem je správně vyskloňovala :-))))
kekunko, to jsi mi připomněla s těmi imaginárními pitíčky a bonbony… občas máme imaginární kafíčko, které mi Áďa uvaří, apod., bonbony máme ale většinou skutečné. Imaginární by si dal líbit třeba maso 🙂 Ale sladké zásadně skutečné! :-))) A ten nápad na hru na imaginárním pískovišti s imaginárními bábovičkami je super!
Piškotko, to by ses divila – hlavně straší generace si nemyslí, že je imaginární kamarád úplně ok… 🙁
Holky, ale minulý týden mě Áda naprosto dostal – nastupovali jsme do auta, já stojím u jeho dveří a držím je, Adam dost nemotorně vylézá do autosedačky. Ukazovák a prostředník pravé ruky sepnutý těsně k sobě a provádí známý pohyb odkoukaný od táty kuřáka. Najednou ke mně máchne rukou dozadu a praví: „Podrž kouření!“ a soukal se už oběma rukama do sedačky. Jakmile si sednul a ruce už nepotřeboval, vzal si ode mě zase imaginární cigáro a pokračoval… :-))))