Někdo má neviditelnou jitrnici, my máme kočičku

Rubrika: Výchovné tipy

„Mňau, mňau“, zamňoukal krátce můj téměř tříletý syn v autosedačce… Naše jízdy autem v poslední době jsou trochu jiné, než dříve. Nejezdíme už ve dvou (já a syn), ale jezdí s námi i kočička. Pravidelně musím počkat u otevřených dveří, než se usadí na zadní sedadlo vedle synovy autosedačky, abych mohla zabouchnout dveře od auta…

Kočička se v autě nepoutá a není to divné. Kočička s námi vždy nastupuje a vozí se. Málokdy s námi vystupuje. Domů s námi nikdy nechodí. Zatím ji nikdo neviděl. Pouze můj syn. Zprostředkovává mi občas její mňoukání. A zcela samozřejmě se staví do role oznamovatele a překladatele. Ta kočička není skutečná. Je imaginární. Vymyšlená. Našim dospěláckým očím neviditelná.

Pravda, posledně s námi kočička byla na návštěvě u babičky. Osmdesátiletá babička zírala s otevřenými ústy a vrhala na mě tázavé pohledy… Nedivím se. I já byla v prvním okamžiku trochu překvapená z kočičí přítomnosti. A hned se mi vybavila známá neviditelná jitrnice z pohádky „Obušku, z pytle ven!“ Na dotaz, jak kočička vypadá jsem dostala zatím dvě rozdílné odpovědi. Jednou byla černá, jednou žlutá. Nevadí, barva není podstatná. Evidentně je kočička hodná, neškrábe, nekouše, … Nemá žádné jméno. Je to prostě kočička. Respektuji ji. Respektuji kamarádství kočičky a svého syna.

Dnes s námi šla i ven. Doma nebyla. Až na schodišti. Sešli jsme se synem za ruku do mezipatra, syn se odpojil a pravil: „Počkej! Kočička!“ A oči mu pomalu klouzaly schod po schodu níž a níž, jak sledoval její ladný pohyb po schodech směrem dolů, až sestoupila k nám do mezipatra. I druhá část schodů probíhala stejně. Pěkně pomalu, tlapku po tlapce… Ven z vchodových dveří už s námi ale nešla.

Má i Vaše dítě imaginárního kamaráda? Nezoufejte…
foto
1) Vaše dítě opravdu není „divné“… Zhruba polovina dětí v předškolním věku (američtí vědci uvádějí, že až 65%) má svého imaginárního kamaráda. Častěji jej mají děvčátka a také prvorozené děti.
2) Imaginární kamarád může být člověk (dítě i dospělý), zvíře, smyšlená bytost nebo cokoli těžko popsatelného. Zpravidla je imaginární kamarád stejného pohlaví jako samotné dítě.
3) Dospělému oku neviditelný kamarád pomáhá křehké dětské dušičce vyrovnávat se s některými složitými a konfliktními situacemi dne. Znovu si s ním přehraje a odprožije některé scény a snáze se vyrovná s realitou. Hraje si s ním a zažívá s ním legraci a lumpárny.
4) Podle zkoumání dětských psychologů mají děti s imaginárním kamarádem bohatší slovní zásobu, jejich vyprávění je barvité, rozvíjí se abstraktní myšlení, kreativita a literární nadání a dokonce je prý velmi pravděpodobné, že tyto děti budou ve škole úspěšnější.

Na závěr nesmím zapomenout zmínit základní pravidlo pro rodiče, jak se k dětem s imaginárním hrdinou, štěňátkem, vílou nebo třeba Honzíkem chovat:

Nebraňte dítěti ve fantazírování a ponechte mu jeho imaginárního kamaráda! Pro jeho psychiku je velmi prospěšný. Díky němu si vyzkouší různé role a ujasní si, kterou z nich chce hrát v životě i nadále.

A co Vy? Měli jste v dětství svého imaginárního přítele? A mají ho i Vaše děti?

náhledČlánek byl zařazen do soutěže Napište o svých výchovných tricích a fintách a metodách, do které můžete až do 20. října 2009 poslat svůj příspěvek i vy.

Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.

Napsal/a: babofka

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)

  • Piškotka

    Babofko, úplně se mě zmocnilo dojetí :o) Moje Sárinka má totiž taky svého imaginárního kamaráda, tedy spíše – měla… Jmenoval se Babagi, měl žluté oči a pokaždé lízal lízátko a díval se na nás shora :o))) Úplně mě to dojímá, ty nevinné dětské dušičky, jak (skoro)každý někoho má :o)) Je to krásné, nemám k tomu co dodat. Akorát by mě ani za mák nenapadlo, že by si někdo mohl myslet, že to není normální :o)

  • kekunka

    Babofko, rozkošný článek. 🙂 Tu vaši kočičku vám upřímně závidím. Co já bych dala za jedinou kočičku! My máme doma imaginární snad úplně vše. 🙂 Např.:
    Jednou jsem uspávala malou u babičky. Malá už byla v posteli, ale mně tam skoro žádné místo nenechala. Prosím ji, ať se posune víc ke zdi, abych si měla kam lehnout. Prý: „Nemůžu, tady je pece (=přece) pasátko!“ 🙂
    Nebo: „Podej mi prosím ručičku“ (když přecházíme přes silnici) – „Nemůžu, tady mám pece pitíčko/dobůtku/…“
    Každý den vypijeme litry imaginárního pití, sníme kila imaginárních dobrůtek, hrajeme si s imaginárními zvířátky, … Myslím, že kdybych se rozhodla jít do školy pantomimy, vzali by mě i bez přijímaček. 😉
    Ale má to i své výhody. Např. jednou mi malá brečela, že chce jít na písek, jenže venku pršelo. Využila jsem její bohaté fantazie a stavěly jsme doma imaginární bábovičky. 🙂
    Tenhle imaginární svět je kouzelný a já jsem hrozně ráda, že do něj díky dceři můžu nahlížet a účastnit se ho. 🙂

  • Babofko, moc hezký článek :)) Adámek je malý šibálek – musí být s kočičkou slaďounký 🙂
    Je to zvláštní, ale u nás měl imaginární bytost – neříkám kamaráda, protože to kamarád v pravém smyslu nebyl – jen ten nejstarší. To vždycky klepal na dveře našeho prázdného bytu, když jsme odněkud přišli a volal:
    „Haló, pane Šomoule a pane Pakone!“ Takže jsme měli takového „Pata a Mata“, kteří byli doma, když jsme tam nebyli my 🙂 Ostatní kluci nic – a je to možná škoda. Jen by mě zajímalo, jak se v té hlavince zrodí třeba zrovna tohle a ne něco jiného…. :))

  • Babofko, naše děti jsou si věkem velmi blízké, logicky potom imaginárního kamaráda neměly, vlastně ho nepotřebovaly.

  • Lussy

    babofko,
    to je krásný!
    Úplně mě dojímá ta čistá dětská dušička, protože dospělí tuhle schopnost mít imaginárního kamaráda už prostě nemá.
    Já nikdy nic nebo nikoho takového neměla, ale je to myslím škoda, podle mě to dítě obohatí.

  • hannah, taky děkuju. A je mi trochu smutno z té doby temna, kdy si člověk nebyl jistý sám sebou. A co tvé děti? Měly také někoho? A svěřily se ti?
    Já se přiznám, že ač taky jedináček, vůbec si nevzpomínám, jestli jsem já sama měla nějakého imaginárního kamaráda. Musím se zeptat mámy, jestli ví…

  • týjo, Virenko, to je zajímavé! A není na té sestřičce něco pravdy?

    Peťko, neboj, nevstupuji. Ale jsem zvána vcelku často, tak si prostě sem tam nějakou zvědavou otázku neodpustím… I když předevčírem jsem to porušila a zeptala se, kde je kočička a bylo mi sděleno, že šla do práce. „Táta do práce, kočička do práce.“ Tak snad přinese nějakou výplatu 🙂

    Zuu, taky myslím, že absence někoho blízkého, milovaného může spustit touhu po jeho „náhradě“ někým jiným. I my dospělí se se ztrýtami těžko vyrovnáváme a děti na to mají svůj způsob, svůj lék…

  • Virenka

    Babofko, krásný článek. My imaginárního kamaráda neměli, starší jen často vzpomínal a mluvil o údajně dávno zemřelé malé sestřičce, která však byla starší než on. Ale měli jsme a máme imaginární svět. Starší měl svou poštu – popisoval ji různě, velká budova s desítkami pater, kde bylo prostě všechno. Mluvil o ní často, vymýšlel spoustu věcí. Kolem pátého roku ji umístil na jinou planetu, která se jmenuje „Housenka na lampě“. Od té doby je pošta na jiné planetě trvalou součástí světa našich kluků. Mladší pětiletý ji přijal zcela za svou kolem 3.roku a po počátečních hádkách, čí vlastně ta pošta je, oba akceptovali, že na jedné cizí planetě má každý svou poštu. Mladší ji teď rozvíjí víc 🙂

  • Tak naše Nelinka měla taky imaginární kamarádku, jmenovala se taky Nelinka a byla hrozně maličká – asi tak 5 cm. Shodou okolností se začala vyskytovat akorát, když od nás manžel odešel, tak možná to s tím souviselo. A vydržela jí docela dlouho, možná půl roku, říkala jí „malá Nelinka“, abych je rozlišila.:-) Ale už dlouho jsem o ní neslyšela…

  • Peťka

    Babofko, pěkný článek!
    Moje neteř měla fenku Nelinku a drželo jí to fakt hodně dlouho!
    Ani jsem nad tím nikdy neuvažala tak, že by to mělo být nenormální! Naopak.
    Údajně by ale dospělý do tohoto světa neměl vstupovat. Jen, když ho dítě samo „pozve“, aby se rodič přidal.

  • Já jakožto děvčátko jedináček jsem měla imaginární kamarádku Věrku. Díky Babofce a jejímu příspěvku až ode dneška vím, že to bylo normální.

  • Katie, to je krásné – do Prahy na nákupy a chytli ji policisti :-))) Teda to jsem se po ránu krásně pobavila. S dětmi se fakt nedá nudit… 🙂

    Holky, moc děkuju. Děti jsou opravdu úžasné. Tolik fantazie, co mají a jen málokdo si ji propašuje až do dospělosti…

  • Moc pěkný článek. Nás imaginární kamarád minul, ale fantazie mají děti na rozdávání. A to je dobře :-))

  • Babofko, krásný článek a jak kdyby byl určený přímo pro mou dceru:)))
    Já se potýkám s jejími imaginárními kamarády delší dobu a každý den:))
    Občas je u nás doma nějaká holka, prostě nějaká holka, jak vypadá, nikdo neví:)))
    Ale, kdo je u nás každý den, tak to jsou zvířátka, u vás kočka, u nás pes a nebo kůn:)
    Pes, jako dcera nám lozí i po čtyřech, aby dohnala svého imaginárního kamaráda, dokonce má i štěnátka, dokonce s ním jí ze země a štěká:))
    No a kůn, ten u nás i bydlí a má hříbátka:)
    Takže už se těším, až kvůli dceřinému zvěřinci se do domu nevlezem:))

  • Krásný článeček 🙂
    Syn má občas svého kamaráda hasiče, třeba si s ním volá, ale pravidelně nic.

  • Naše dcera mela asi před dvěma lety taky imaginární kamarádku a jmenovala se Atta a pořád s ní všude chodila.Vydrželo jí to asi půl roku a pak nasvou kamarádku zapoměla.Taky jsem se dcery ptala,jak vypadá a měla blond vlásky a modrá kukadla a dnes už si na Attu,ani nevzspomene.

  • Bramborka

    Krásný článek, píšu za jedna. Hooodně k věci((-: Naprosto se stotožňuji s názorem – imaginárního kamaráda přijmout do života. On nám totiž pomůže rozklíčovat nerozklíčovatelné((-:

  • Tak s tímhle jsem se nesetkla nikde…Ani u nás ani u známých.Snad jen ve filmech.Jo dětský svět je nevyspitatelný:)

    Ale Babofko jinak se to hezky četlo…

  • Padmé

    Babofko, děkuji Ti za příspěvek, tentokrát jsem na něj nemusela čekat dlouho.. 😉
    Chválím (pochvaluji si), že píšeš a děkuji.
    Tohle je přesně moje gusto. Mám pochopení pro nádherný dětský svět a obrovskou fantazii bez hranic.:-) Máš skvělého a úžasného kloučka, jen tak dál = synek ať vymýšlí a maminka píše.:-)))

  • tak toto znám, Lucinka sotva začala žvatlat, měla imaginární kamarádku bušku ebušku. Nikdy jsme nezjistili, jak vypadá, kde bydlí a pod., taky jsme jednou museli otevřít auto, protože buška se courala a nestihla nastoupit. Občas na ní Lucka sváděla rozházené hračky, občas buška i dost zlobila a naváděla Lucku k lumpárnám. Postupem čau buška hodně cestovala, jezdila hlavně do Prahy na nákupy, až ji tam chytili policisti a už se nám nevrátila:-)

    No, Honzík sice žádného takového kamaráda nemá, zato nám stále líčí, jak ho do krve pokousal medvěd, žralok, tygr a další šelmy. takže fantazie dětem opravdu nechybí:-)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist