Někdo má neviditelnou jitrnici, my máme kočičku

babofka
15 roky ago
• Categories: Výchovné tipy

„Mňau, mňau“, zamňoukal krátce můj téměř tříletý syn v autosedačce… Naše jízdy autem v poslední době jsou trochu jiné, než dříve. Nejezdíme už ve dvou (já a syn), ale jezdí s námi i kočička. Pravidelně musím počkat u otevřených dveří, než se usadí na zadní sedadlo vedle synovy autosedačky, abych mohla zabouchnout dveře od auta…Kočička se v autě nepoutá a není to divné. Kočička s námi vždy nastupuje a vozí se. Málokdy s námi vystupuje. Domů s námi nikdy nechodí. Zatím ji nikdo neviděl. Pouze můj syn. Zprostředkovává mi občas její mňoukání. A zcela samozřejmě se staví do role oznamovatele a překladatele. Ta kočička není skutečná. Je imaginární. Vymyšlená. Našim dospěláckým očím neviditelná.

Pravda, posledně s námi kočička byla na návštěvě u babičky. Osmdesátiletá babička zírala s otevřenými ústy a vrhala na mě tázavé pohledy… Nedivím se. I já byla v prvním okamžiku trochu překvapená z kočičí přítomnosti. A hned se mi vybavila známá neviditelná jitrnice z pohádky „Obušku, z pytle ven!“ Na dotaz, jak kočička vypadá jsem dostala zatím dvě rozdílné odpovědi. Jednou byla černá, jednou žlutá. Nevadí, barva není podstatná. Evidentně je kočička hodná, neškrábe, nekouše, … Nemá žádné jméno. Je to prostě kočička. Respektuji ji. Respektuji kamarádství kočičky a svého syna.

Dnes s námi šla i ven. Doma nebyla. Až na schodišti. Sešli jsme se synem za ruku do mezipatra, syn se odpojil a pravil: „Počkej! Kočička!“ A oči mu pomalu klouzaly schod po schodu níž a níž, jak sledoval její ladný pohyb po schodech směrem dolů, až sestoupila k nám do mezipatra. I druhá část schodů probíhala stejně. Pěkně pomalu, tlapku po tlapce… Ven z vchodových dveří už s námi ale nešla.

Má i Vaše dítě imaginárního kamaráda? Nezoufejte…

1) Vaše dítě opravdu není „divné“… Zhruba polovina dětí v předškolním věku (američtí vědci uvádějí, že až 65%) má svého imaginárního kamaráda. Častěji jej mají děvčátka a také prvorozené děti.
2) Imaginární kamarád může být člověk (dítě i dospělý), zvíře, smyšlená bytost nebo cokoli těžko popsatelného. Zpravidla je imaginární kamarád stejného pohlaví jako samotné dítě.
3) Dospělému oku neviditelný kamarád pomáhá křehké dětské dušičce vyrovnávat se s některými složitými a konfliktními situacemi dne. Znovu si s ním přehraje a odprožije některé scény a snáze se vyrovná s realitou. Hraje si s ním a zažívá s ním legraci a lumpárny.
4) Podle zkoumání dětských psychologů mají děti s imaginárním kamarádem bohatší slovní zásobu, jejich vyprávění je barvité, rozvíjí se abstraktní myšlení, kreativita a literární nadání a dokonce je prý velmi pravděpodobné, že tyto děti budou ve škole úspěšnější.

Na závěr nesmím zapomenout zmínit základní pravidlo pro rodiče, jak se k dětem s imaginárním hrdinou, štěňátkem, vílou nebo třeba Honzíkem chovat:

Nebraňte dítěti ve fantazírování a ponechte mu jeho imaginárního kamaráda! Pro jeho psychiku je velmi prospěšný. Díky němu si vyzkouší různé role a ujasní si, kterou z nich chce hrát v životě i nadále.

A co Vy? Měli jste v dětství svého imaginárního přítele? A mají ho i Vaše děti?