Do rukou se mi dostala kniha autorů Pavla Kopřivy, Jany Nováčkové, Dobromily Nevolové a Tatjany Kopřivové „RESPEKTOVAT a být RESPEKTOVÁN“. S jejich souhlasem bych vás ráda provedla v několika částech jejich knihou. Pojďme se společně s touto knihou naučit respektu k dětem a tím i respektu mezi námi dospělými.
Ideou knihy je, že mít rád a myslet to s dětmi dobře prostě nestačí!!! Autoři vás v knize krok po kroku provedou lekcemi, jak se naučit mít partnerský vztah mezi vámi a dítětem, a proč je důležité v dítěti budovat chrám vlastní sebeúcty a samostatnosti. Tím pádem se dozvíte, jaké důsledky vznikají při uplatňování autoritativní výchovy.
Dnes bych vám ráda nastínila úvod knihy, protože si myslím, že je velmi důležité uvědomit si, na které „straně“ vlastně stojíte. Jestli uplatňujete autoritativní „mocenskou“ výchovu nebo partnerský přístup k dětem.
„Podstata autoritativní výchovy není jen v trestání a neustálé kontrole. Jejím základem je nerovnost, vztah nadřazenosti a podřazenosti, používání mocenských prostředků – fyzické převahy, existenční závislosti dítěte, komunikace, která dává najevo jeho nekompetentnost a malou hodnotu, ponechávání rozhodování v pravomoci dospělého, podceňování názorů dítěte a do určité míry i nezájem o jeho prožívání.“
Již po pár prvních přečtených větách jsem si uvědomila, že touhle cestou „partnerského přístupu“ jsem se již pomalu vydala a v tomto duchu výchovy chci jít i dál, protože já sama jsem byla vychovávaná na větách „Protože jsem to řekl/a!!!“, „Nechci nic slyšet!!!“, „Ty budeš poslouchat mě a ne já tebe!!!“, „Dokud tě budu živit, tak to bude podle mě.“… Vzpomínám na to, jaké pocity bezmocnosti jsem prožívala, když jsem nesměla říct svůj názor a nebylo mi věřeno. Dneska už tyhle situace stavím do malinko jiného světla, ale výsledný pocit zůstává pořád stejný: „O co jsem byla horší, že jsem nesměla říct svůj názor?!“ V úhlu pohledu mých rodičů jsem byla „jen“ dítě, které nemá právo na nic, jen poslouchat a respektovat svoje rodiče. I přesto svou maminku mám velice ráda, protože na to, jaké měla ona dětství, mi to moje dětství ze svého úhlu pohledu udělala naprosto královské.
„Dospělí si přejí, aby se děti chovaly s respektem k druhým lidem. K tomu je ale nutné, aby samy „na vlastní kůži“ zažily respekt od dospělých. Nestačí, když o vzájemném respektování pouze uslyší nebo jej vidí v chování dospělých mezi sebou.
Respektovat děti znamená vědomě opustit mocenský, manipulativní přístup ve výchově a vzdělání. To neznamená, že si pak děti budou dělat, co chtějí. Existují respektující a přitom účinné způsoby, jak zprostředkovat dětem tolik potřebné hranice chování.“
V běžném denním životě nás rodičů to v podstatě může znamenat tento příklad z knihy:
Desetiletý chlapec Honzík, se kterým nejsou žádné větší výchovné ani školní problémy, měl být ve čtyři hodiny doma, ale opozdil se o necelou půl hodinu. Po příchodu domů slyší od maminky tyto věty:
Kde si tě zas nechali? To je dost, že jdeš! Na tebe se nedá v ničem spolehnout. Vezmi si svačinu, vynes koš a vyvenči Ťapku… Co bylo ve škole? Máte úkoly? Měl by sis je udělat co nejdřív, večer už budeš unavený!
Honzík se snaží smlouvat, že bude ještě chvilku jezdit na kole.
Žádné takové, slyší od maminky, už jsi byl venku dost dlouho! Teď ty úkoly. Nebo se nebudeš večer dívat na ten seriál.
Vzpomenete si, jestli jste tyto podobné situace zažívali i vy??? Já tedy ano. Maminka trvala na tom, abych byla přesně v určenou dobu doma… a když jsem se opozdila, tak jsem na svou omluvu stačila jen říct: „Víš, mami já…“ Byla jsem useknutá uprostřed začínající omluvy nebo vysvětlení následující větou: „Mně to nezajímá, já jsem ti řekla, že budeš v pět doma a nechci slyšet žádné omluvy!!!“…a pokračovala stejným způsobem, tak jako Honzíkova maminka z příběhu.
Pokud jste zažívali takovéto situace, tak jste se zřejmě cítili podobně jako já a jak popisují autoři v knize: “Vždyť to byla jen chvilka… Máma se taky někdy opozdí… Mohla říct aspoň ahoj… A nemusí mi hned připomínat školu… S Ťapkou jsem byl už po obědě – to máma nemůže vědět, když tu nebyla – a šel bych s ní i bez říkání… Budu si muset ty úkoly udělat, ať je klid, ten seriál, bych viděl rád…“
Pokud jste se teď přistihli, že i vy takto někdy jednáte se svými dětmi, tak je to právě ono autoritativní jednání, i když nekřičíte a ani nedáváte tresty. I já se mnohokrát přistihla, že jsem takto jednala. Poslední tři roky díky nemoci své dcerky se snažím číst spoustu věcí ohledně její výchovy a o pomoci její nemocné psychice. V určitých směrech jsem ji díky autoritativní výchově potápěla. Ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomila svoje pocity bezmoci a smutku při konfliktech se svými rodiči.
Většina z nás nemá touhu být autoritativním rodičem, ale přesto jimi jsme… Jak ale vyřešit tyto situace ne z pozice moci, ale na úrovni partnerského jednání?!
Jde to i bez výčitek, příkazů, zákazů a hrozeb… Autoři nám radí zkusit takovýto přístup:
matka: Ahoj Honzíku! Jsem ráda, že už jsi doma. Už jsem si dělala starost, je skoro půl páté. Víš, byla bych ráda, kdyby se naše dohody dodržovaly…
Honzík: Promiň, mami, zapomněl jsem se s klukama.
matka: Hm. Počítala jsem s tím, že tu budeš. Chtěla bych, abys v takových situacích aspoň zatelefonoval. Na stole je svačina. Taky je potřeba vynést koš a vyvenčit Ťapku. Co uděláš nejdřív?
Honzík: Najím se, vezmu Ťapku a ten koš při tom. Můžu se ještě projet na kole?
matka: Asi máš nějaké úkoly a učení. Po sedmé bude večeře a večer je ten seriál, na který ses chtěl dívat. Co myslíš ty, stihneš všechno do večeře?
Honzík (chvilku přemýšlí): Projedu se deset minut a pak se do toho dám.
Někomu se tato situace dle autorů může zdát „měkká“, a tak uvádějí i „ostřejší variantu“, která ale pořád zůstává na úrovni partnerského jednání.
matka: Honzo, opravdu se zlobím! Domluvili jsme se, že přijdeš ve čtyři. Mám hodně práce a nepočítala jsem s tím, že budu muset jít s Ťapkou.
Honzík: Promiň, mami. Nějak jsem zapomněl na hodiny, Martin mi ukazoval nové akvárium.
matka: Vím, že když člověka něco zaujme, může zapomenout na čas. Když ale lidé nedodržují dohody, způsobuje to problémy. Protože jsem šla vyvenčit Ťapku, nestihla jsem už nakoupit. A také je ještě třeba umýt nádobí. Co teď navrhuješ?
Honzík: Mami, já jsem se chtěl ještě projet na kole.
matka: To je všechno otázka času. Zvaž sám, zda stihneš obchod nebo nádobí, přípravu do školy i projet se na kole.
Honzík: To asi ne. Ale mohl bych jet na kole do toho obchodu.
I v těchto dvou příbězích si Honzík vytváří pohled sám na sebe: jsem v podstatě fajn člověk, maminka na mě spoléhá, a když něco občas pokazím, tak se to dá i napravit.
„Partnerský přístup je založený na rovnocennosti a na respektování důstojnosti dítěte. Dává prostor pro vyjádření jeho názoru i pro návrhy řešení a vyjadřuje důvěru, že dítě udělá to nejlepší, co může, vzhledem ke svému věku a zkušenostem.
Na závěr této první části, bych chtěla říct, že pokud se vydáte cestou partnerského jednání s dítětem, nečekejte okamžité výsledky ze dne na den, ale nenechte se tím odradit. Opravdu to chvíli trvá, než si i vy zvyknete na nový přístup a hlavně než dítě pochopí, že se „něco děje“. Není opravdu jednoduché z toho vystoupit, ale jde to a hlavně… opravdu to stojí za to!!! Vím to 🙂
Jaký máte názor na autoritativní a přátelský přístup ve výchově??? A jakým způsobem nebo podle jakého měřítka vytváříte výchovné hranice???