Předškolní zařízení jsem nenavštěvovala, tudíž jsem nastoupila k povinné školní docházce jako dítě životem nedotčené. Netušila jsem, že mikulášské ovoce, čokoládové figurky, pastelky a omalovánky nekupuje Mikuláš, ale mamka. Nevěděla jsem, že knížky a hračky pod vánočním stromečkem jsou taky od mamky.
Neměla jsem ani zdání, jak se kreslí divné věci (myšleno kosočtverce menší či větší a jiné geometrické obrazce). Upřímně – PROČ se kreslí tyto věci a proč uvedené malůvky tak často zdobí toalety dámské (prý i pánské), nevím dosud.
Taky slovní zásobu jsem měla omezenou – nadávky typu někoho někam, zavádějící výrazy, oslovování hodné užitkových zvířat – nic vůbec nic. Mezi námi – občas s údivem tápu, neboť některá slova nepoberu dodnes.
V době, kdy mě krmili z kastrůlku a četli k jídlu pohádky, k nám Mikuláš s čertem nikdy nesměl. To abych nebrečela, nekoktala, nepočůrávala se. Později jsem dostávala na vybranou – zda svaté domů ano či ne. Vždycky stejná odpověď: ne. Ale jak čas utíkal, sama jsem několikrát chodila v této trojici nadělovat menším dětem.
Vlastní ratolesti jsme čerty nestrašili. 5. prosince podvečer vždycky očekávaly, kdy svatí přijdou a s jásotem jim běžely ke dveřím naproti. Za básničku, za písničku – těch dárečků… Věděly, že Mikuláš s nadílkou přichází dveřmi a tak, když nastal na Štědrý den čas jít ke stromečku, opět děti běžely přivítat Ježíška k venkovním dveřím. Stačilo zavolat: „Tam ne!“ a potomci nabrali správný směr – náš obývák.
Myslím, že by se měla tradice Mikuláše a Ježíška dětem do určitého věku zachovat. Dle mého názoru jsou děti schopné přijmout asi ve druhém roce školní docházky skutečnost, že nadílku zajišťují rodiče. Domnívám se, že příliš by se čertem vyhrožovat nemělo a sami čerti by měli vědět, co mrňouskové snesou a co už ne. Jak se asi cítí děcko, které je v mateřské škole samo bez mámy, ale zato se strašlivým pekelníkem a vrstevníky, z nichž někteří zaraženě koukají a jiní srdceryvně vzlykají?
Znám děti, které pravidelně 5. prosince dostávají horečku, trápí je bolení bříška, průjem…
Jednoznačně platí: čerty, posílené alkoholem, domů nepouštíme vůbec.
Věří-li malé dítě na Ježíška a chceme-li mu víru ještě nějakou dobu zachovat, buďme obezřetní. Vězme, že mrňouskové jsou nadmíru vynalézaví.
Hned druhý den po štědrovečerní nadílce si bystře všimnou, že ve tříděném domácím odpadu leží velká papírová krabice od panenky, která seděla pod vánočním stromkem nebo obří krabice od červeného plastového pekáče na sníh.
Mysleme nato, že malí človíčkové mají velké nápady – a jedním z nich je otevření dokonale uzamčené skříňky. Žádný problém, pokud je bezprostředně nad skříňkou, byť jen jeden, šuplík. Sama jsem zrealizovala: šuplík jsem rychle vytáhla a hned jsem lovila ve vánočních dárcích – úlovkem tehdy byl plyšový zajíc a gumové miminko.
Nezapomeňme, že děti ohromně rády nakukují klíčovými dírkami. Vidí vánoční stromek v obývacím pokoji, zabalené balíčky, ukryté v ložnici.
Pozor si dáme na prostorný balkon, který spojuje dětský pokoj a ložnici. Malý šikula jen přeběhne a prosklenými balkonovými dveřmi ložnice vidí nezabalené dárky v plné parádě.
Dospěla jsem do věku, kdy už zase ráda na Ježíška věřím. Poctivě mu helfnu s vybíráním dárků pro mé milé – manžel od něho k loňským Vánocům dostal kuchyňské náčiní k venkovnímu krbu. A já nevím, zda se mi letos podaří ve svorné spolupráci s Ježíškem tento dárek trumfnout.
Jo, a taky se někdy straším Mikulášem v létě – to když příliš přemýšlím nad tím, co bude, když bude a co nebude, když to nepude…
Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.