Kde jsem udělala chybu
Když se nyní, coby matka čerstvé druhačky a batolete, ohlížím zpět, musím přiznat, že v mnoha věcech jsem selhala. Když se po zavedení příkrmů postupně obě dcerky odstavily, zhluboka jsem si oddechla. Dva roky se nekonaly ani omylem. Laskavý a trpělivý přístup? Snaha byla, ale změnit svůj temperament se mi tak úplně nepodařilo. Sebevědomí snad slečny pošramocené nemají, ale snahu uspět u té starší příliš nepozoruji. Spíš se řídí heslem „nejlepší je nevyčnívat“. A to moře společně stráveného času? Poté, co se moje matka vrátila do zaměstnání a já jsem putovala do jeslí v pouhém půlroce svého života, bylo mým největším předsevzetím zůstat s dětmi doma, co nejdéle to půjde, a v žádném případě od nich do práce neodejít. Což jsem sice splnila, ale svůj čas doma na mateřské jsem vyplnila, jak jinak, prací. Nezbývá než si připustit, že obětavá matka, která od rána do večera s úsměvem na tváři formuje svá dítka do podoby skvělých, sebevědomých a úspěšných lidí, ze mě nikdy nebude, je to nad mé síly. A co víc, obě mé děti měly dudlík!
Jablko nepadá…?
Mateřství je závažný úkol a každá z nás do něj vstupuje s velkou snahou, očekáváními i obavami. Umiňujeme si, že se budeme snažit být co nejlepšími matkami a vyvarujeme se chyb, se kterými jsme se setkaly. Nejvíce těch, kterých se na nás „dopustili“ naši rodiče, protože ty subjektivně vnímáme jako nejbolestivější. Proč je takový problém svá předsevzetí dodržet? Odpověď je nasnadě. Jsme jen lidé, navíc právě těmito „chybami“ zformovaní. Naše chování je pouze malou částí naší osobnosti. Vychází z charakteru, postojů a hodnot. Mimo nich nás ale ovládá také temperament, emoce a skryté vzorce chování, vypozorované a uložené hluboko v nás. O některých možná ani nevíme a projeví se jen v okamžiku velké únavy, rozrušení nebo vypětí.
Čtyřicetiletá Jarka vypráví, jak těžké je nesklouznout právě k takovému chování, které nám na našich rodičích vadilo: „Moje maminka je typická vesnická žena – pracovitá hospodyňka, jejíž životní náplní vždy byla péče o rodinu, laskavá, ale poněkud jednodušší. Měla jsem krásné dětství, ale mrzelo mě, že neměla žádné zájmy, že se s ní nedalo povídat o hlubších věcech. Nezajímaly ji, ani pro ně neměla moc pochopení. Já jsem vystudovala vysokou školu, mám mnoho zájmů a podle slov maminky jsem trochu moc do světa. Užívala jsem si, když mi všichni říkali, že my dvě jsme úplným opakem. Matýsek se narodil pozdě, bylo mi sedmatřicet a musím říct, že mi změnil život. Snesla bych mu modré z nebe, tím spíše, že další dítě mít asi nebudeme. Snažím se mu dávat jen to nejlepší, neexistuje kupované jídlo, suroviny kupuji pouze bio, zeleninu a ovoce si pokud možno pěstuji na maminčině zahrádce. Nedávno mi maminka vyrazila dech: „Tak už i na tebe došlo, viď? Já taky jako mladá doma neposeděla, ale když přišly děti, všechno šlo stranou.“ Skutečně jsem si uvědomila, že jsem rezignovala na všechny své ostatní aktivity včetně sebevzdělávání a kultury. A to už Matýskovi budou tři roky, není to žádné miminko. Pořád myslím na to, co mi na mamince vadilo, a jestli náhodou nebudu nakonec úplně stejná.“