Mateřská vina aneb Co všechno jsem chtěla dělat jinak

Rubrika: Výchovné tipy

baby after bath #11Taky vám v tom období, kdy jste ještě vlastní děti neměly, připadaly matky cizích dětí tak neschopné? Miminko ječí, jako když ho na nože bere, celá tramvaj se otáčí a dítě se ne a ne uklidnit. Tříletá holčička vychází z hračkářství se dvěma plyšáky, protože maminka nenašla sílu čelit jejímu vzdoru, kdyby druhého koupit odmítla. Malé děti vaší sestry sedí dvě hodiny před televizí…Vy to určitě zvládnete mnohem lépe. Vaše dítě nebude vysedávat před televizí, budete důsledná, nic si nevyvzdoruje a v žádném případě nikdy nebude obtěžovat okolí. Takových předsevzetí jsem měla spoustu. Kojením nejméně dva roky a nebetyčnou trpělivostí počínaje. Své dceři laskavým přístupem vštípím lásku ke knihám a vzdělání, aby ji, na rozdíl ode mě, nezačalo bavit vzdělávání až v posledním ročníku vysoké školy. A samozřejmě v ní díky láskyplné podpoře vybuduji dostatečně vysoké sebevědomí a snahu uspět, beze strachu z neúspěchu.

Kde jsem udělala chybu

Když se nyní, coby matka čerstvé druhačky a batolete, ohlížím zpět, musím přiznat, že v mnoha věcech jsem selhala. Když se po zavedení příkrmů postupně obě dcerky odstavily, zhluboka jsem si oddechla. Dva roky se nekonaly ani omylem. Laskavý a trpělivý přístup? Snaha byla, ale změnit svůj temperament se mi tak úplně nepodařilo. Sebevědomí snad slečny pošramocené nemají, ale snahu uspět u té starší příliš nepozoruji. Spíš se řídí heslem „nejlepší je nevyčnívat“. A to moře společně stráveného času? Poté, co se moje matka vrátila do zaměstnání a já jsem putovala do jeslí v pouhém půlroce svého života, bylo mým největším předsevzetím zůstat s dětmi doma, co nejdéle to půjde, a v žádném případě od nich do práce neodejít. Což jsem sice splnila, ale svůj čas doma na mateřské jsem vyplnila, jak jinak, prací. Nezbývá než si připustit, že obětavá matka, která od rána do večera s úsměvem na tváři formuje svá dítka do podoby skvělých, sebevědomých a úspěšných lidí, ze mě nikdy nebude, je to nad mé síly. A co víc, obě mé děti měly dudlík!

Jablko nepadá…?

Mateřství je závažný úkol a každá z nás do něj vstupuje s velkou snahou, očekáváními i obavami. Umiňujeme si, že se budeme snažit být co nejlepšími matkami a vyvarujeme se chyb, se kterými jsme se setkaly. Nejvíce těch, kterých se na nás „dopustili“ naši rodiče, protože ty subjektivně vnímáme jako nejbolestivější. Proč je takový problém svá předsevzetí dodržet? Odpověď je nasnadě. Jsme jen lidé, navíc právě těmito „chybami“ zformovaní. Naše chování je pouze malou částí naší osobnosti. Vychází z charakteru, postojů a hodnot. Mimo nich nás ale ovládá také temperament, emoce a skryté vzorce chování, vypozorované a uložené hluboko v nás. O některých možná ani nevíme a projeví se jen v okamžiku velké únavy, rozrušení nebo vypětí.

Čtyřicetiletá Jarka vypráví, jak těžké je nesklouznout právě k takovému chování, které nám na našich rodičích vadilo: „Moje maminka je typická vesnická žena – pracovitá hospodyňka, jejíž životní náplní vždy byla péče o rodinu, laskavá, ale poněkud jednodušší. Měla jsem krásné dětství, ale mrzelo mě, že neměla žádné zájmy, že se s ní nedalo povídat o hlubších věcech. Nezajímaly ji, ani pro ně neměla moc pochopení. Já jsem vystudovala vysokou školu, mám mnoho zájmů a podle slov maminky jsem trochu moc do světa. Užívala jsem si, když mi všichni říkali, že my dvě jsme úplným opakem. Matýsek se narodil pozdě, bylo mi sedmatřicet a musím říct, že mi změnil život. Snesla bych mu modré z nebe, tím spíše, že další dítě mít asi nebudeme. Snažím se mu dávat jen to nejlepší, neexistuje kupované jídlo, suroviny kupuji pouze bio, zeleninu a ovoce si pokud možno pěstuji na maminčině zahrádce. Nedávno mi maminka vyrazila dech: „Tak už i na tebe došlo, viď? Já taky jako mladá doma neposeděla, ale když přišly děti, všechno šlo stranou.“ Skutečně jsem si uvědomila, že jsem rezignovala na všechny své ostatní aktivity včetně sebevzdělávání a kultury. A to už Matýskovi budou tři roky, není to žádné miminko. Pořád myslím na to, co mi na mamince vadilo, a jestli náhodou nebudu nakonec úplně stejná.“

Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my (č. 12/2010), vydává Portál.

Napsal/a: Kateřina Lipinská

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Hádanky pro školáky

Miluji svět hádanek. Používám je s oblibou ve školní praxi, milují je i moje vlastní děti. Není tedy divu, že

Čtu dál →

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Recenze: Proč jsou banány zahnuté?

Čas od času nás překvapí některé z otázek našich dětí na věci, na které sami neznáme odpověď. A ať se

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • ctenarka

    No nevím, ale poslední dobou se mi zdá, že některé matky mají samy na sebe až příliž vysoké nároky. Kojit za každou cenu nejméně dva roky, dítě nikdy nesmí koukat na televizi, jíst se smí jenom domácí jídlo, nikdy nikdy nikdy nic jiného, všechno musí být bio atd. A pokud se tak nestane, tak to vnímají jako vlastní selhání.

    Já jsem toho názoru, že všeho moc škodí. Dítě se může podívat na pohádku v televizi, nemusí být maximálně vyšůrováno, ale prostě jenom uklizeno, nemusím kojit tak dlouho, pokud mi to není příjemné, pokud nebudou peníze, půjdu s klidným svědomím do práce.

    Já vím, že se všechny snažíme být tou nejlepší matkou světa. Ale je to opravdu správně? Nemáme se snažit být hlavně jenom matkou pro svoje dítě? Jenom matkou, ale ne tou nejlepší na světě? Nebudeme mít pak nakonec i příliž vysoké nároky na samotné dítě?

    Jsem toho názoru, že vše jde vyřešit jednoduše a tak, aby byly spokojené obě strany. Jak matka, která není pohřbená pod tíhou mateřství a mateřství si tím pádem více užívá, tak i dítě, které bude určitě raději, když si s ním bude maminka denně hrát, než když bude každý den za každou cenu vytřeno a za každou cenu doma vypěstovaná zelenina.

    Vidíte a jako špatná matka se necítím, když nesplňuji v článku uvedené požadavky. Jsem spokojená a vidím to i na Terezce. Možná to bude tím, že je mi jasné, že prostě chybovat budu. Nejsem stroj. Nebude všechno dokonalé. Ale budu tady pro svoje děti dokud budu dýchat. A to je podle mého názoru to nejdůležitější. Dokonalou matkou být nepotřebuji.

  • valaska

    Věnovat se dětem je zapotřebí.Jsem asi krkavčí matka,ale myslím si,že ne bezmezně.Jednou za 14 dní mám sobotu jen pro sebe.Manžel se synem provozují aktivity,které bych já nedokázala.Věnují se lezení po skalách.Já trpím závratí už při postavení se na židli.Příště zase manžel užívá svou sobotu podle svých představ a já se synem.Přesto jako rodina společně trávíme dost času.Máme rádi turistiku,cyklistiku a setkávání se s přáteli.

  • To je otázka, co všechno „obětovat“ kvůli dítěti. Jisté je, že jako bezdětná už matka nikdy nebude, ten čas a energie na koníčky prostě chybí. Na druhou stranu, já osobně moc nechápu maminky, které právě „kvůli dětem“ nemají koníčky žádné. A to už jsou z dětí třeba školáci. Podle mě je dobře, když rodiče mají nějaký zájem, jednak kvůli tomu, aby to nebylo pořád dokola – rodina, práce, rodina, práce…, za druhé – dítě se díky koníčku rodiče může o tu oblast taky začít zajímat. Typickým příkladem je fotografování. Dnes mnozí úspěšní fotografové říkají, že začínali tím, že jim někdo z rodiny půjčil starý foťák a naučil je základům. Moc se mi na toto téma „matka a koníčky“ líbí názor fotografky Sáry Saudkové, která má tři děti. V jednom rozhovoru píše o tom, že se necítí, že by se „obětovala“ svým třem dětem. Ona je jako zátěž necítí. Také píše o tom, že je podle ní dobré, když si člověk hýčká své sny. Protože když je tak trochu „sobec“, má pak dost energie a chuti být tu i pro ostatní (a dělat to, protože chce, ne protože musí).

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist