Maminko – já chci – pochovat

Rubrika: Výchovné tipy

120733_maternalMůj první syn, Ríša, toho musel vydržet hodně. Často jsem ho, už unavená z toho neustálého pláče, nechávala plakat v postýlce, jestli to není jen nějaký rozmar a nepřestane sám. Věděla jsem, že by pomohlo, kdybych ho vzala do náruče. Byl hodně neklidný, špatně spal…Téměř nedokázal sám spát v postýlce. Kradl si krátké chvilky spánku u mne v náručí, když jsem ho kojila. Když jsem chtěla, aby se aspoň trochu vyspal, musela jsem si ho uvázat na břicho do šátku. Ještě v roce se budil několikrát za noc s velkým pláčem. Teď vím, udělala jsem mnoho chyb.

Druhý syn, Jindřišek, je už daleko klidnější, dopřála jsem mu jako miminku kojení tehdy, kdy si sám řekl. Nehlídala jsem hodiny jak bláznivá, jestli už uplynulo dost času a skutečně „může“ mít hlad. Je mu už 14 měsíců a stále spí se mnou v posteli. A nechám to tak, dokud mu to bude vyhovovat.

Dostala se mi do ruky před pár dny naprosto úžasná kniha o tom, jak indiánské ženy vychovávají své děti. Ty se neperou, neubližují si, automaticky poslouchají dospělé, netrpí žádným podivným obdobím vzdoru. A vyrostou z nich vyrovnaní dospělí, pro které je práce samozřejmostí, nepotřebují psychoanalytiky ani antidepresiva. A to proto, že do doby než začly samy lézt, trávily veškerý čas u své mámy v náručí. Miminko se tak už od narození účastní veškerého dění v komunitě a přitom je stále v bezpečí u mámy. A tak vlastně nemá důvod plakat. Ne jako naše děti, které často tráví dlouhý čas v postýlce, ohrádce, autosedačce nebo kočárku. A i v noci, kdy bychom měly čas své dítě obejmout, odkládáme je raději do postýlky, aby „si zvykalo“.

Kniha se jmenuje „Koncept kontinua – hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti“ a napsala ji Jean Liedloffová:

„Věřím, že naprostá většina civilizovaných matek své děti opravdu miluje a o zážitky tak důležité pro jejich štěstí je připravuje jen proto, že vůbec netuší, jaké utrpení jim způsobuje. Nepochybuji o tom, že by matky bojovaly za to, aby miminko nebylo ani minutu o samotě, kdyby věděly, jak trpí, když osamocené pláče v postýlce, jak smutné je jeho toužení a jak vážné následky může tato deprivace mít pro vývoj jeho osobnosti a pro jeho schopnost žít spokojený život.“

Autorka dává naději, nám nerozumným matkám, že všechno se dá dohnat. Častým objetím, spaním ve společné posteli.

Můj starší syn, Ríša, je oproti svým vrstevníkům opožděný ve vývoji, ale v některých věcech je moudřejší než já. Býval neklidný i v kočárku, takže jsem ho opravdu často brala na procházky ven v šátku. Věděla jsem, že tak bude spokojený. Dokud jsem kojila, budil se několikrát za noc a znovu usnul jedině při kojení. Když jsem v jeho 15 měsících chtěla přestat kojit, musela jsem kojení vyměnit za svou postel. Jediné, co pomohlo, abych ho bez kojení uspala bylo, když jsem jej vzala na noc k sobě do postele. Se mnou v posteli pak spal ještě velmi dlouho. Ve dvou letech ale musel místo uvolnit svému narozenému bratrovi. I když těsně po narození druhého syna uvolňoval místo v posteli spíš můj manžel, protože ve čtyřech se spát na manželské posteli pohodlně nedá.

Teď, ve svých třech letech, usíná Ríša už raději ve své posteli. Ale svou potřebu náruče dohání během dne.

Ríša má potíže s vývojem řeči a používáme na podporu komunikace obrázkovou metodu. Umí zatím složit z obrázků jenom pár vět. Jedna z nich je a nosí mi ji teď velmi často: „Maminko – já chci – pochovat“. Takovou větu umí složit asi dva měsíce. Škoda, že obrázky neuměl skládat už jako kojenec.

A škoda, že to neumí všechna nemluvňata, složit z obrázků jasnou prosbu: „Maminko, já chci pochovat“.

Všechny mé články jsou na mém blogu http://dmo.blog.cz

Napsal/a: Žlababa

Toto taky stojí za přečtení!

Domácí salko

Už nějakou dobu chci vyzkoušet domácí salko, jestli to opravdu jde a jaké bude chuťově. A kdy jindy než

Čtu dál →

[Soutěž] Van Goghova hvězdná noc

Startujeme poslední letošní soutěž. Opět si představíme 3 knížky pro děti a o jednu z nich si rovnou zahrajeme…

Čtu dál →

Recenze: Pod zemí, pod vodou

Jestli mohu být tak troufalá a označit nějakou knihu opravdu za bombu, tak je to dozajista knížka autorů Aleksandry

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)

  • ekrovka

    Poutavý článek. Já měla štěstí a před porodem narazila na toto téma ve vědecké studii, kde kritizovali ‚evropský‘ způsob kontaktu rodiče s dítětem – od narození vlastní postel a nejlépe ve vlastním pokoji:-(. V Čechách častý fakt:-(

  • Anonymní

    Milá Žlababo,
    článek na mě udělal dojem. Svého Maxíka chovám velice často a taky je pravda, že prospí celou noc. Už od porodnice totiž spává se mnou. V postýlce spinkat vůbec nechtěl, maximálně odpoledne v kočárku. Neměli jsme tatínka, takže jsme byli pořád spolu. Teď mám problém. Musím chodit do práce a Maxík to těžce nese.
    Každý den mu říkám, že ho mám ráda, třebaže se na něj někdy zlobím. Už mu budou tři roky, nějak extra se mazlit nechce, ale když mám jít do práce, tak se mě drží jak klíště. Jsem z toho docela nešťastná.

  • Piškotka

    Krásný článeček! Já malou chovám od narozením kdykoli si řekne a kdykoli to cítím, a že je to často:o))) Taky jsem slýchávala, abych nechávala řvaát, však nakrmená a přebalená je, nic jiného nepotřebuje…. mráz mi po těchle radách běhal po zádech! Malá je ve svých skoro 3 letech vyrovnaná, spokojená a to jsem chtěla docílit! Sama jsem mazlení skoro neznala, takže vím, co člověku chybí a nešetřím slovy: „Mám tě ráda“, „Jsem na tebe pyšná!“

  • Knížku Koncept kontinua jsem četla v porodnici. Po prvním čtení pocity nic moc. Úpně chápu tu paní, co psala, že měla po přečtení chuť se zabít. Autorka napsala knihu v době, kdy byl trend nechat dítě vyřvat a dávat jíst po třech hodinách.

    Po druhém čtení jsme si vzali Kubíka zpátky do postele. Sice s námi spal do dvou let, ale sám usínal špatně a bylo nám líto, že on je zvlášť a my tři pohromadě. Takže spíme na dvojlůžku čtyři, ale noci jsou klidnější. Třetí postel se nám do našeho výklenku nevejde.

    Nošení Kačky v šátku se stává nutností, protože je tam schovaná před Kubou:-) Snad bude trochu víc kontinuální.

  • Anonymní

    Tak to se už určitě těšíte až si pochováte vnoučátka.Čas letí a ani se nenadáte a dočkáte se.

  • Anonymní

    Trojlůžko, to byl i náš vynález – když přišla dětská lékařka na návštěvu s dotazem, zda má dítě vlastní lůžko, zůstala němě stát na prahu ložnice, kde přes celou jednu stěnu byly postele sražené k sobě…:o)
    Ale děti jsem chovala a to hodně, někdy dokonce tak, že jsem jednou rukou tlačila kočárek, v druhé jsem nesla dceru a za ?třetí ruku nebo za co? jsem vedla syna, dneska už ani nevím, jak jsem to praktikovala – dětem je 21 a 17… Chovala jsem hodně a ráda a chybí mi to…
    monja

  • Žlababo, zase moc pěkný článek.

    Majdulka od narození spí ve vlastní postýlce, která je přiražená k mojí posteli a obě spíme v pokojíku a taťka v ložnici…. Nikdy neusnula se mnou v posteli, nevím, proč.. v noci často vyžadovala kojení, tak už jsem ji chtěla nechat u mě spát, abych se mohla jenom přitočit a kojit, ale nechtěla tam spát…Až teď poslední dobou chce ke mě do postele (není to každou noc) a pak se tam tlačíme 🙂 ale je to super 🙂 sice se tam nevlezeme, takže já jsem přikrčená na malilinkatém kousíčku a Majda se roztahuje přes celou postel 🙂

  • Pěkný článek 🙂

    Já tedy s Terezkou spím občas ještě teď, když si manžel nutně potřebuje pustit strááášně důležitý film v TV (máme gauč jen v děcáku), tak Terezku přenese k nám do postele a sám spí na gauči – s kámoškou televizí…

    S Terezkou jsme spali v posteli od narození asi do dvou let, pak šla spát hned vedle do postele…

    Ale Honzíček chce mít vlastní postýlku. Už od narození. A zvláštní je, že je přes den mnohem mazlivější než Terezka (ona Terezka chvíli neseděla, byl problém si jí pochovat), takže teoreticky by ten kontakt mohl vyžadovat i v noci :-)) On třeba v noci po kojení neusnul, dokud jsem ho nedala zpátky do postýlky. No a teď protestuje proti odchodu do postýlky, ale to proto, že prostě nechce spát. V noci mě ale musí vidět vedle sebe v posteli, když ne, okamžitě spustí kravál 😀

  • Žlababo, moc pěkný a zajímavý článek! Je to pravda – od porodu prvního syna do nás babičky hustily – nechovejte ho moc často, rozmazlí se, pak to bude pořád vyžadovat…. Je pravda, že s přibývajícím počtem dětí jsem dala mnohem víc na své instinkty a na to, co jsem CÍTILA, že by děti mohly potřebovat než na to, co si myslí druzí v jistých zažitých stereotypech. A nemám pocit, že by ty ostatní děti byly nějak rozmazlené a stále se dožadovaly nošení 🙂 Se svými syny jsem spávala až asi do dvou let…. pak se sami začali „osamostatňovat“ a teď už spí ve svých postýlkách bez problémů i ti malí (2 a 4 roky).
    Malí vyžadují mazlení stále a opravdu má na ně uklidňující vliv, když třeba přes den na ně nemám moc času -stačí přitulit a utíkají si zas spokojeně hrát. Opravdu by mě ale nikdy nenapadlo, že odložení dítěte do postýlky může mít na mrňouska TAK traumatizující vliv…
    Jinak Leenco, já se snažila spát na opačném boku, aby mě prcek nekopnul do břicha a když jsem se otáčela k němu, měla jsem při ruce malý polštářek, který jsem si dala na bříško…

  • Virenka

    Žlababo, další opravdu moc hezká výpověď. Moc se mi líbí všechno, co napíšeš, formulacemi, ale hlavně obsahem.

    Můj Tomášek autistické rysy měl. Jako miminko byl také neklidný v kočárku a také velmi špatně spal v postýlce – přes den. Naopak, v noci naprosto odmítal spát se mnou v posteli, i když mně by to bylo jak příjemné, tak pohodlné (moci při 40min. kojení usnout). Při kojení samozřejmě usnul, ale do 10minut se probudil a řval. První týdny jsem bezradně zvedala a poklepávala (špatně říhal, většinou spíš vůbec, to ale některé kojené děti dělají; neublinkával), až jednou jsem ho bezradně odložila do jeho postýlky (těsně nacpané na moji postel), a než jsem se vrátila z toalety, spal. Od té doby vždycky stačilo položit ho do jeho postýlky a bylo po pláči. A on to v noci vyžadoval, nikdy nezůstal se mnou po kojení spát. Asi po týdnu začal spát celou noc bez kojení (bylo mu asi 5 týdnů) a tohle probíhalo až ráno.
    Naopak přes den to bylo čím dál horší. Začala jsem ho nosit ve vaku, ale trvalo to nějakou dobu, než se to naučil, jako by naopak v mé náruči být nechtěl. Ale naučil se to a od té doby se začalo zlepšovat všechno. Mazlit a chovat se začal až hodně pozdě, asi v 5 letech, a neměl ani rád, když se ho o 3 roky mladší bráška dotýkal, pohlazení, pusinky… Psycholožka právě tyhle rysy přiřazovala těm autistickým (mimo jiné).

    Opravdový autista ale není, má jen takovou osobnost. Jeho stejně starý kamarád s Aspergerovým syndromem s ním má tolik stejných rysů, že často přemýšlím, kde je ta tenká linka, za kterou už je autista opravdu autistou?

  • Anonymní

    Tak malá se chová ráda,i několikrát za den.Je jí už 20měsíců ale vždy příjde a natahuje ručičky,že chce chovat.Spinká sama v pokojíčku už od roku a neplače jen ji přečtu pohádku a pak spí jak belina.Horší bude až ji neunesu už tak má 13kg tak i tak mě někdy bolí záda ale řešíme to tím že sedíme a mazlí mese.Nedovedu si ani přectavit že bych se sní nepomazlila!Agáta

  • My spíme v trojposteli (manželská + jedna přistrčená) všichni doteď (já, skoromanžel, Lucinka – 4,5 roku, Honzík – 2 roky a Matýsek – 6 měsíců). Lucinku už jsem zkoušela 2x přesunout do vlastní samostatné postele, ale nechce tam a tak jí nenutím. Až to přijde, stejně mi bude líto, že už vedle mě její kebulka nespinká. A s chováním je to bohužek tak, že nejvíc jsem chovala Lucinku, méně Honzíka a asi nejméně Matýska, protože už na to není tolik času…ale stejně je všechny chováme docela často, největší mazel je momentálně Honík, když se probudí, přitulí se a řekne „Maminko“…

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    V prvních měsících života našich holčiček jsme spávali ve čtyřech. Možná proto, že manža neměl kam odcházet. A taky že holky nechtěly usínat v postýlce.
    Teď je holkám 3,5 roku a obzvláště Lu občas přijde s jasným požadavkem: „Maminko, pochovat teď!“ Anynka až tak mazlivá není – nebo to aspoň nedává tak najevo.

    Jinak si beru k srdci slova mého staršího bratra, že děti do deseti let je třeba neustále „fyzicky kontaktovat“ – nejdříve je vhodné mazlení. Později spíš přijde na řadu kočkování. Protože ten fyzický kontakt děti potřebují ke svému zdárnému vývoji jako potravu…

  • Žlababo, moc pěkný článek!
    Syn si v poslední době často během dne řekne o pochování, tak ho pochovám, pomazlíme se. Dnes byl celý den ufňukaný, teď večer nemohl usnout. Několikrát jsem ho byla pohladit. Ale až po přečtení Tvého článku jsem mu znovu zazpívala a zůstala s ním – už spinká 🙂
    Jak jsi zvládla mít syna v posteli, když jsi byla těhotná? Neměla jsi strach, že Tě v noci kopne do bříška?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist