Mami, já se bojím!

Dětský svět má mnoho podob, jednou z nich je i strach. Je to sice přirozená součást lidského života, dokonce fungující jako obranná reakce organismu, nicméně její prožívání či dokonce zneužívání nevede k ničemu dobrému, spíše při nahromadění je tomu naopak. Varování v tomto případě patří i rodičům.

Přítel strach
Strach je běžnou a nevyhnutelnou součástí našeho života, včetně dětského. Je to vlastně obava před něčím konkrétním, například před nebezpečím. Má zcela reálný obsah, malé dítě se bojí velmi často strašidel, ale i odloučení od blízké osoby apod.

Prožívání strachu u dětí je ale trochu odlišnější než u nás, dospělých. Dítě totiž nemá dostatek zkušeností k tomu, aby rozlišilo věci důležité a nedůležité. Tato forma emoce se u něj projevuje v situacích, kterým nerozumí. Jako příklad můžeme uvést neznámé osoby, které na ně promluví, odloučení od matky apod. Pokud bychom měli hovořit v obecnější rovině, pak lze říci, že strach bude mít dítě v závislosti na tom, jaká je jeho tolerance, zda může kontrolovat svůj strach, mít ho pod kontrolou. Strach se samozřejmě vyvíjí v závislosti na věku. Něco jiného jsou tyto emoce u miminka, jiné u dospívajícího mladého člověka.

Aby dítě prožívalo strach, se můžeme sice vyhnout, ale ne vždy tak, aby se nebálo vůbec ničeho. Dítě se bojí například psa, cizích lidí, ale i bouřky či vody. Tedy naprosto běžných věcí, se kterými přichází do styku dennodenně. Musíme mít na paměti, že strach je přirozený, je to součást života. A nejen dětí, i my dospělí se přece bojíme nejrůznějších věcí. Pokud ale dítěti neposkytneme včas pocit sebedůvěry a pochopení, může dojít k tomu, že se tyto emoce vystupňují natolik, že prorostou do takových myšlenek, se kterými bude žít po celý další život v nepřátelském objetí.

Nenechte dítě stresovat!
I přesto, že je strach přirozený, může se vyvinout do děsivých forem, kdy poté může nastoupit až stres. Dítě je bezmocné a vyděšené, neví, jak zareagovat a co dělat. Nikdy bychom neměli dopustit, aby se dítě ocitlo ve stresové situaci, jež byla vyprovokována chováním, které se dalo vyřešit jiným a vhodnějším způsobem.

Příklad:
Malý Pavlík se bojí jít spát po tmě. Pokaždé, když maminka zhasne světlo, se rozkřičí a neustane, dokud někdo nerozsvítí. Tvrdí, že jsou v místnosti strašidla, která se bojí světla. Matka ale nemá trpělivost na vysvětlování, suše tedy Pavlíkovi oznámí, že se nemá čeho bát, že strašidla nejsou, zhasne a odejde. Takto se to opakuje několikrát za sebou, matka postupně zvyšuje tón hlasu, dítě je stresované a usíná pozdě v noci spíše únavou z neustálého breku.

Dítěti nemá cenu logicky vysvětlovat, že strašidla nejsou. Jeho svět fantazie bude naše tvrzení odmítat. Jak tedy jednat? Základem je vybudování důvěry mezi rodičem a dítětem. Dítě musí vědět, že je mu jeho matka i otec oporou, musí cítit jejich podporu. Pavlíkovi tedy necháme svítit světýlko v pokojíčku, malé tlumené mu ve spánku nijak překážet nebude a během dne mu pak můžeme vysvětlit, jak to je se strašidly, použít například i pohádkovou knížku apod. I kdyby se naše snaha o to, aby dítě usínalo po tmě, míjela po dlouhý čas účinkem, v žádném případě nebudeme dítě stresovat a lampičku mu necháme raději rozsvícenou. Je to lepší řešení, než jej nutit usínat po tmě, které se bojí.
V žádném případě ale není vhodné přecházet obavy dítěte, dělat, že je neslyšíme, vymlouvat mu je či dokonce se dítěti posmívat apod.

Strašidla pryč!
Děti milují pohádky o čarodějnicích a strašidlech, ale na druhou stranu se jich nesmírně bojí. Vědí, že jsou proti nim bezbranné, bezmocné. Tím, že se jim budeme posmívat nebo vymlouvat něco, čemu věří, ničeho nezískáme a u dítěte se mohou přidat problémy, jako třeba noční děsy atd. Podívejte se na celou věc z logiky malého dítěte, ne tou naší dospěláckou!

Můžeme strašidlo vyhodit z okna. Dítě nám rádo ukáže, kde se schovává zlá čarodějnice. Nebudeme tvrdit, že tam není, ale prostě jí najdeme a vyhodíme z okna se slovy, že teď už našeho miláčka zlobit nebude.
Dobrou fintou je i zaklínadlo, které se můžeme vymyslet. Na konci by měla následovat věta ve stylu, aby strašidlo zmizelo a už se nevracelo.
Možností, jak vyhnat „nežádoucího tvora“ je více, ve fantazii každého z nás se určitě urodí nějaká myšlenka. A pokud nezabere jedno, pomůže druhé. Dítě bude vědět, že má ve vás oporu.

Nejčastější věci, ze kterých mají děti strach

1. Strach ze tmy, který jsme zmiňovala, patří k těm nejčastějším. U dětí se prvně objevuje okolo druhého roku života. I můj syn právě v tomto věku najednou začal vyžadovat rozsvícené světlo, malou lampičku nad postýlkou. Pokud jsem na ní zapomněla, rozkřičel se a nebyl schopen komunikovat, natož usnout. Žádnými strašidly jej nestrašíme, takže se zřejmě skutečně jedná o naprosto přirozenou součást jeho vývoje. Lampička mu svítí dodnes v pokoji, syn usíná v klidu. Časem plánuji, že světlo odbouráme a zmenšíme pouze na pootevřené dveře u pokoje. Prozatím je ale stále ještě malý, takže nic neděláme pod nátlakem.

2. Strach z vody je dalším poměrně častým jevem u dětí. Uvedu opět příklad na svém synovi. Ve věku kojence nesnášel koupání a to do takové míry, že křičel po celou dobu, co se ocitl ve vaničce. Položit či posadit ho do vany pro dospělé bylo neúnosné, koupal se pouze v dětské plastové vaničce. V období necelých dvou let se situace najednou obrátila, snad bych si i troufla říci ze dne na den a voda se stala jeho druhým domovem. Z vany ho nemůžeme dostat, vůbec mu nevadí vychladlá koupel, hlavně že má své hračky, přelévá vodu apod.
Problém ale nastává ve chvíli, kdy mu chceme umýt vlasy. Předpokládám, že ho děsí voda stékající mu po obličeji. Opět se mění v rozkřičené zvířátko, které potřebuje okamžitě opustit svůj úkryt kvůli hrozícímu nebezpečí. Situaci prozatím řešíme tak, že vodu nesplachujeme my, ale on sám si na hlavičku lije z malé nádoby vodu, kterou postupně smývá šampon z vlasů. Pokusy o vysvětlení, že voda neublíží apod., selhaly.
Dočetla jsem se, že řešením je naučit dítě plavat. Tím získá pocit bezpečí a nebudou mu pak vadit ani tyto úkony. Vzhledem k tomu, že máme nedaleko bydliště bazén, uvažuji o návštěvě některého z kurzů pro batolata.

3. Strach ze zvířat je svým způsobem velice užitečný, neboť zabrání styku dítěte například s nebezpečným tvorem, jeho pokousání apod., s čímž se můžeme setkat i psů volně pobíhajících venku. Ovšem dítě by ale mělo vědět fakt, že cizích zvířat se dotýkat nemá, že mohou ublížit, ale prožívat strach, skutečný doprovázený leknutím a křikem, jakmile uvidí psa či kočku, již není nejvhodnější. Tato zvířata vidíme denně okolo nás, žijí s námi. Strach ze zvířat bývá ve skutečnosti vyprovokován nějakou špatnou zkušeností. Nepoškrábala třeba kočka vašeho synka či dcerku, když byl malý? Děti si pamatují zážitky, na které dospělí zapomínají. Je tedy třeba najít počátek a zároveň důsledek tohoto strachu.
Pokud u svého dítěte pozorujeme strach ze zvířat, je vhodnou „léčbou“ vzít například knížku pohádek či příběhů, kde jsou zvířátka jako hrdinové, vysvětlovat nenásilnou formou, jak jsou užitečná, čím nám prospívají a jak se k nim máme chovat. Postupně pak zavedeme i pozorování pro dítě z bezpečné vzdálenosti, kterou můžeme časem ubírat až do chvíle, kdy se dít rozhodně samo pejska pohladit. Vybereme samozřejmě zvíře, které známe, například sousedky, tedy takové, o kterém víme, že dítě nepokouše, a z počátku je také vhodnější vybrat takové, jež je menšího vzrůstu. Jít na dítě rovnou s vlčákem či dobrmanem nebude nejlepší začátek. Samozřejmě se orientujeme i podle dítěte, jak je připravené atd. Vždy musíme být nablízku!

Dalšími zvířaty, kterých se děti bojí, jsou pavouci a další hmyz. Vzhledem k tomu, že se těchto tvorů bojí často i sami rodiče, je velmi těžké v těchto případech dítěti vysvětlit, že jsou neškodní a že si je může pohladit stejně jako maminka. Tatínkové mívají v těchto směrech větší odolnost, takže by se měl do odstranění problémů zapojit i on, pokud maminka není schopná.
Jako příklad vezmu opět naší rodinku, kdy já mám skutečně obrovský strach z pavouků a podobných „netvorů“. Před synem se držím, pokud nějakého vidíme, právě proto, aby nezískal zkušenost, že musí začít ječet také. Tudíž odcházíme na jiný konec místnosti a vše svěřím do rukou přítele, aby se o tohoto tvora postaral on. Právě on se skvěle zapojil do této problematiky výchovy, takže se synem pavouka lezoucího po stěně sundají na papír a pozorují.

O problematice dětského strachu by se daly popsat stohy papírů a stránek. Základní myšlenkou, kterou bychom měli mít na paměti, je, že strach dítěte nebudeme zmenšovat, bagatelizovat či přecházet, naopak mu pomůžeme v tom, aby se jej „zbavilo“. I ono se musí naučit se strachem bojovat, ale zatím nezvládne vyřešit tento problém, my jsme jeho opora! Také ale nedoufejme, že se nebude bát vůbec ničeho a nikdy. Strach prostě do života patří, stačí s ním jen umět zacházet. Stejně jako všude, i tady platí – čeho je moc, toho je příliš.

Napsal/a: Ivča a Domča