Máma musí být někdy jako čarodějnice

Před supermarketem stojí houpací kůň. Čtyřletá Ilona k němu zamíří, posadí se na něj, podívá se na matku, paní Abrhámovou, která stojí opodál:
“Houpat! Chci se houpat!”

Matka: “Ne, teď pojď!”
Ilona zůstává sedět, žebroní: “Prosím, jen pětikorunu!”
“Ne, Ilono!”
“Prosím tě!”
Matčin hlas je pevnější: “Včera jsi se houpala…”
“Prosím tě!”
“… A domluvily jsme se, že zítra se houpat nebudeš!” Matka se rozhodně podívá na Ilonu, která dělá, že se houpá a matku nevidí. Paní Abrhámová: “A ty jsi s tím souhlasila.” Chce se otočit, ale Ilona plačtivě běduje: “Prosím, jen jednou, mami!”
Paní Abrhámová ujde několik kroků směrem k autu, když zaslechne, jak Ilona hlasitě křičí: “Nenávidím tě, ty stará čarodějnice!”
Matka zůstane jako přimrazená, otáčí se. Ilona má v očích slzy, hlas zní žalostně: “Mami, prosím tě, jen jednou!” Dívá se vyčítavě smutnýma očima.
Paní Abrhámová skládá věci do tašky za doprovodu Ilonina plačtivého “prosím, prosím!”: “No dobrá, pro tentokrát. Ale jen jednou. Slibuješ mi to?”
Ilona září, mince zapadá do otvoru. Matka se utrápeně usmívá, podívá se na dceru napůl bezmocně, napůl hněvivě a později na semináři s rodiči prohlásí: “Tak je to vždycky. Umí si mě omotat kolem prstu.”
Ilona – nevědomě – testuje hranice, přezkoumává, jak dalece musí dodržovat domluvená pravidla nebo jaké emocionální mechanismy, jaké nátlakové prostředky může nasadit, aby dosáhla svého cíle.
Na mou otázku: “Ty víš, jak se dostat k houpání, co?” na mě Ilona podrážděně pohlédne, pak se jí však přes tvář rozlije široký úsměv. Plačtivým hlasem napodobuji: “Já se chci houpat!” Ilona se směje, horlivě kýve hlavou a říká: “Ano, takhle!”
Paní Abrhámová zpočátku reagovala přiměřeně a s dcerou se ustanovily na určité dohodě. Nedomluvily se ovšem, co se bude dít, jestliže dcera dohodu nedodrží. Toho Ilona využila, aby si vyzkoušela, zda je matka pevná a důsledná. Zkušenost “máma povolí” už měla ze srovnatelných konfliktních situací: “Když brečím, dostanu toho hodně.” Ilona nasazuje všechnu svou energii, aby dosáhla cíle. Tuší a cítí, že se slzami dosáhne víc než matka se svými slovy.
Ilona si ovšem důvody překračování hranic neuvědomuje. Jedná impulsivně, z vnitřního popudu, zkouší to – podle hesla: “Uvidíme, kam až dneska smím zajít.” Ráda by věděla, na čem je. Protože je však matka při určitých emocionálních postojích dcery ústupná, dosáhne Ilona svého cíle – houpání. Neexistovalo totiž nic, proč by svého fňukání zanechala.
“Co jsem tedy měla udělat?” ptá se paní Abrhámová.
“Co jste chtěla dělat?”
Chvíli přemýšlí: “Jít prostě do auta!”
“Pak by to mělo patřit k dohodě.”
Matka a dcera se dohodly, že se houpací kůň smí použít jen při každé druhé návštěvě. Než šly nakupovat, ještě jednou si to ujasnily. Nedodrží-li Ilona úmluvu, matka si sedne do auta, počká pět minut a pak odjede. Ilona souhlasí.
O několik dní později. Je právě den, kdy se Ilona nemá houpat. Ilona jde ke koni, posadí se, žebroní, pláče. Paní Abrhámová krátce a klidně připomíná, na čem se dohodly, otočí se a rozhodným krokem směřuje k autu. Snaží se, aby plačící dceru “přeslechla.” Později říká: “Na cestě k autu jsem musela domlouvat sama sobě: ,Jsem dobrá matka!’” Když k němu došla, uložila nákup, posadila se za volant a čekala. Po dvou minutách přichází Ilona, zklamaná, rozzlobená, rozčilená. Beze slova se posadí dovnitř. Když přijíždějí domů, podívají se na sebe a Ilona se usměje.

V tomto případě překročení hranice jsou důležitá čtyři hlediska:
• Zatímco se paní Abrhámová zpočátku neodhodlala poukázat na důsledky porušení pravidel, patří teď důsledky k úmluvě, Ilona ví, na čem je.
• Matka získala dceru ke spolupráci. Nešlo o zásadní “ne” houpání, ale spíše o to, aby se přijatelným způsobem pro obě vyřešilo.
• Paní Abrhámová zůstala pevná, když Ilona nadále chtěla testovat své hranice.
• Kdo jedná, zjednává si úctu. Ukazuje, jak své domluvy myslí vážně, a tak se stává spolehlivým partnerem. Matka a dcera prožívají, že je nutné, aby se navzájem braly vážně, což je předpokladem vzájemného respektu.

Napsal/a: Jan-Uwe Rogge