Liberální výchova se vyznačuje benevolentností rodičů, kteří kladou malé požadavky na své potomky, děti mají bezstarostný život, chybí jim kontrola a sociální zodpovědnost.
A to už tak pěkně nezní, že? Já osobně si pod tím představím dítko, které dostane vše, co chce. Je zahrnováno penězi či dárky, kterými rodiče jaksi kompenzují nedostatek času a citových projevů.
Vypůjčím si ještě jednu formulaci. Je od pana profesora z univerzity v Grenoblu, je to francouzský filozof a jmenuje se Gilles Lipovetsky:
„Liberální výchova a zdůrazňování individuální svobody za našich dnů společně spějí k omezení a dokonce zničení smyslu pro povinnost dětí. Na druhé straně rodiče se proviňují tím, že nesledují studium svých potomků, neúčastní se činnosti rodičovských sdružení, zbavují se své zodpovědnosti vůči škole, nechávají dítě zdivočet u televize….
Neexistují zkažené děti, jsou jen zkažení rodiče.“
V současné době je výchova v některých rodinách hodně liberální. Rodiče mají pocit, že když chtějí, aby se z jejich dětí staly osobnosti, je potřeba jim nechat svobodu (aby se samy rozhodovaly, co chtějí dělat a co ne, co je dobré a co špatné). Rodiče dost často děti velmi milují, ale nedokáží jim dát nějaká pravidla. V liberální výchově je dítě ponecháno samo sobě. Nejsou mu dány jasné hranice, vše je v podstatě dovoleno a za nic se nemusí zodpovídat. Neplatí jasná pravidla a řád. Výchova je v podstatě omezena na náhodné zákazy a příkazy, někdy něco platí a jindy ne.
Jak to vypadá v reálu?
Navštívila jsem rodinu, kde vládne „liberální výchova“ se vším všudy. Hostitelka byla milá, usměvavá, bylo z ní cítit „teplo“ a bezmezná láska k dětem. V kuchyni mi uvařila kávu a šly jsme si sednout do obýváku. Hrneček s horkou kávou si postavila na skříň (do výšky cca 160cm) a já na stolek, jak jsem zvyklá. Požádala mě, abych si ho tam nedávala. Překvapilo mě to. Sedím v křesle a stoleček je na dosah. Kam si ho mám dát? Odpověď byla jednoduchá: „Nahoru.“ Pochopila jsem za malou chvíli. Přiřítil se její syn (asi dvouletý) a s rozběhem skočil na konferenční stolek v obývacím pokoji, „rozplácl“ se na něm a zůstal na stolku ležet. Nechápavě jsem koukala, prsty jsem svírala horký hrneček s kávou a tiskla ho co nejvíc k sobě. Zachytila můj pohled a s úsměvem povídá: „Kryštůfek je živé dítě.“ Přišlo mi to zvláštní, ale přešla jsem to bez komentáře. Hned co opustil stůl, vrhl se k televizi a jal se ji zapínat a vypínat hlavním tlačítkem umístěným pod obrazovkou. To už jsem měla oči dokořán. A co na to jeho maminka? „Kryštůfek je technicky nadaný, všechno ho zajímá.“ Říkala jsem si, není to mé dítě ani má televize, budu mlčet. Kryštůfkova výprava skončila v kuchyni u otevřených šuplíků s nožem v ruce. A maminka? „Nic Kryštůfkovi nezakazuji, chci, aby všechno poznal sám.“
Byl to vskutku nevšední zážitek. Láska byla cítit z každého matčina pohybu, úsměvu, slova. Nelze jí vytknout, že by své dítě nemilovala. A stejně tak to probouzí spousty otázek…
Je tento druh výchovy pro malé dítě vhodný?
Jak to bude u nich doma vypadat za pár let?