To, že dítě milujeme, ještě nezaručuje, že ono samo se bude cítit milováno. Pokud si dítě naši lásku neuvědomuje, cítí se nejisté, nedokáže se vyjádřit či pociťuje bezmocnost. Může se pak uchylovat k destruktivnímu chování nebo se naopak příliš podvolovat a potlačovat své skutečné já, aby dosáhlo našeho souhlasu.
Květiny nezaléváme proto, že kvetou; rozkvetou právě proto, že je zaléváme. Podobně se dítě může plně rozvíjet jen tehdy, pokud se cítí jisté v naší lásce. Naopak, je-li láska užívána jako prostředek k ovládání dítěte, nakonec jí přestane věřit. Například, pokud vám váš otec vyjadřoval lásku jen tehdy, když jste se chovali podle jeho představ nebo přinesli dobré známky, nejspíš jste hluboko ve svém nitru pochybovali, zda opravdu miluje vás. Dítě zde není proto, aby bylo ohodnoceno a pak odměněno láskou. Každé narozené dítě je plnohodnotné a má nárok na lásku. Pouze bezpodmínečná láska je skutečná láska.
Někdy si rodiče pletou lásku s tím, že nechají dítě dělat, cokoli chce. To samozřejmě nemůže nikdo. Nemůžeme řídit auto, jak se nám zamane; někdy musíme zastavit, i když bychom chtěli jet. Potřeby druhých omezují naši svobodu, ale také ji ochraňují. To nemá s láskou ale nic společného. Když přizpůsobujeme svět každému rozmaru dítěte, bráníme přirozenému rozvoji jeho emocionální odolnosti. Dítě se rodí do reálného světa a do určité společnosti. Chce někam patřit a být opravdovou součástí sociální sítě rodiny a přátel. Chovejte se k němu jako k sobě rovnému a buďte si zároveň vědomi jeho limitů. Nemusí mít ještě schopnost počkat nebo se rozdělit, ale to neznamená, že může ničit dům, dostat každou hračku nebo vás tahat za vlasy. Milovat dítě znamená nalézat rozumné způsoby, jak splnit jeho potřeby a zároveň být empatický a nápomocný v situacích, kdy mu život neplní všechna přání.
Druhým rozměrem lásky k dítěti je umět přijmout jeho osobní a jedinečné výrazy lásky. Dítě potřebuje, aby jeho láska byla přijímána i tam, kde nám to není úplně vhod. Můžeme se cítit naštvaní, když dítě cáká po podlaze v koupelně, ono ale možná právě umývá podlahu proto, aby nás potěšilo a vyjádřilo svou lásku. Vzpomeňte si na Medvídka Pú, když se vám zdá, že dítě něco ničí: Ijáčkův dům byl pro Púa hromádka dřeva, kterou odnesl na druhou stranu Lesa, aby postavil Ijáčkovi dům.
Dávání i přijímání lásky musí být bezpodmínečné. Když musí dítě plnit požadavky, aby bylo milováno, a musí pečlivě hlídat své vyjadřování lásky, stává se úzkostným a pochybuje o své vlastní hodnotě. Takový zápas o lásku se ve skutečnosti stává nekonečnou snahou rodiče potěšit a plnit jejich očekávání. Je to boj, ve kterém se dítě nikdy necítí uspokojené, protože má pocit bezcennosti téměř stále, kromě situací, kdy něco udělá správně nebo někoho potěší. A to je podstata nízkého sebevědomí. Pokud se obáváme, že naše činnost nebo chování nepřinese přijetí, o které tolik stojíme, cítíme nejistotu. Intenzivní touha splnit požadavky přináší pocit, že požadavky neplníme a že budeme milováni pouze za úspěchy.
Není to tak, že by rodiče lásku k nám necítili. U mnoha z nich byla svoboda vyjádřit nepodmíněnou lásku zastřena společenskými normami a také tím, že sami měli nevyřešenou bolest z vlastního dětství. Mnozí z nich nepocítili nikdy nepodmíněnou lásku, ačkoli je jejich rodiče určitě milovali. Tito rodiče pak pociťují bolestnou neschopnost dát svým dětem to, co sami nikdy nedostali. Ve skutečnosti nás mnoho vyrůstalo v obavách, že pokud se nebudeme chovat tak, jak rodiče chtějí, nebudou nás mít rádi a tyto pocity nechceme již dále předávat svým dětem. Zaujměme místo toho přístup, který vyjádřila Mary Haskell v milostném dopise básníku Kahlilu Gibranovi následujícími slovy: „Kýmkoli budeš, nic mě nezklame; nemám žádné představy o tom, jaký bys měl být či co bys měl dělat. Netoužím po žádných představách o tobě, chci tě pouze poznávat. Nikdy mě nemůžeš zklamat.“¹
Když dítě nepochybuje o vaší lásce a uznání sebe sama, je spokojené, a to je základ, aby mohlo uspět ve svém počínání. Je pak schopné autenticky jednat podle sebe, bez obav, zda budete souhlasit. Když vás chce potěšit, udělá něco opravdu pro vás (a ne pro potřebu vám cokoli dokázat); nebude pomáhat a spolupracovat proto, aby získalo lásku, ale proto, že vám lásku dává.
Abychom měli jistotu, že se dítě cítí milováno, nesmíme používat lásku jako zboží, které je dáváno či odebíráno v závislosti na chování či jednání dítěte. Žije-li dítě v prostředí lásky, může se cítit svobodné být samo sebou. Jeho rozhodnutí a jednání neovlivní lásku, která je obklopuje, a řešení všech problémů se odehrává v kontextu této lásky.
Milovat dítě znamená vidět jeho velikost a oceňovat jeho přístup. Není to tak, že byste zrovna milovali nepořádek, který nadělalo, nebo to, jak křičí na svou sestřičku, ale pokud řešíte tyto situace z kontextu lásky a jste plně přítomni tady a teď (nepřehráváte své staré představy), jste schopni vidět jeho potřeby a říci třeba „to musí být velká legrace, házet fazole po celém stole“ či „tak vidím, že jsi na sestru opravdu rozčilený. Můžeš mi říct, jak se teď cítíš?“ a zároveň ho od sestry jemně odvést a pomoci mu, aby našlo rozumné řešení problému. Milujete prostě jeho rozhodnutí a nápady proto, že milujete dítě, a to vám pomáhá vyladit se na jeho potřeby a nalézat řešení. Tím, že zklidníte svou mysl a jste plně přítomni, pronikáte k vlastní moudrosti a lásce. Sledujte, co vám běží v mysli; prozkoumejte to podle návodu v první kapitole a pak se vraťte do přítomnosti k dítěti.
Napsal/a: Naomi Aldortová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Pěkné, knížka bude asi dost zajímavá.