Matky z primitivních kultur se bez velkých pedagogických a vývojově psychologických teorií chovají prostěji než všechny dosud zmíněné matky. Musí se přizpůsobit omezeným možnostem životních podmínek a děti se zase musí přizpůsobit jejich nárokům, aniž by vznikla otázka, zda dítě chce to či ono…
Eskymácká matka (zastupuje tu všechny matky, které se musí teple oblékat) také nemůže kojit podle chuti dítěte. Neomezeně může kojit pouze v prvních měsících po porodu, kdy je s dítětem doma. Starší dítě (na vývojovém stupni „schematizujícího myšlení“) musí matka nosit při práci na zádech a ono svou potřebu nasycení přizpůsobuje jejím.
Ve většině rodin ve světě si nemůže malé dítě vybírat, co chce k jídlu. Mnoho hladovějících dětí nedostane k jídlu vůbec nic. Všude se musí dítě přizpůsobit možnostem obživy celé velké rodiny. Kdyby dítě chudé čínské rodiny odmítalo rýži, asi by vyhladovělo.
Stejně tak matka z Peru nemůže při polní práci, na trhu nebo na útěku před nepohodou nechat dítě rozhodovat, jak rychle jít a zda se chce nést. Dítě smí mateřský klín opustit jen tehdy, když to matka dovolí. Musí se na matčině těle přizpůsobit pracovnímu životu a obecným životním podmínkám. Nemůže například lézt po zemi, protože tam hrozí nebezpečí špíny, hmyzu a hadů. Matka je nosí, aby je chránila.
Nechci zpochybňovat nošení a kojení. Ze srovnávacího výzkumu chování je známo, že roční děti z chudších kultur jsou veselejší a zralejší ve svých sociálních postojích než stejně staré děti v technokratickém konzumním světě. „Hledajíce ztracené štěstí, vracíme se ke starým tradicím. Často užíváme pojmy jako tělesný kontakt, tělesné teplo, bezpečí, emocionální zkušenost a mateřská láska. Nechci žádný z těchto aspektů mezilidských vztahů podceňovat. Pokud ovšem nerozumíme mechanismům jejich působení, nepředstavují o mnoho víc než krásné etikety na zapečetěných obalech s neznámým obsahem,“ cituji H. a M. Papouškovy29 a doplním, přičemž se plně identifikuji s jejich myšlenkami: Bezmyšlenkovité přenášení způsobů života jedné kultury do druhé znamená, že by se v tomto zapečetěném obalu mohl nacházet jed, který by zničil obal i obsah.
Jak se říká – když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Základní rozdíl tkví v tom, že v primitivních kulturách se musí dítě přizpůsobit matce a celkové životní situaci velké rodiny. Stále se mu dostává útěchy, ale matka se nemůže jeho přáním po tělesné svobodě, potravě a sebeprosazení neomezeně přizpůsobovat. Blahobyt vyspělé průmyslové společnosti umožňuje matce, aby se v malé rodině a v její životní situaci přizpůsobovala dítěti – často jedináčkovi. Je to nejen obrácený postup, ale téměř zhoubná podoba schopnosti přizpůsobení.
Ze snadno pochopitelných důvodů přispívá právě konzum a komfort spočívající na moderní technologii k tomu, že dítě místo svého přizpůsobení okolnímu světu prožívá přizpůsobení okolí své osobě, a to v dosud nevídaném rozsahu. Pouze technika a velikost bytu umožňují, aby dítě posílalo matku v noci sem a tam. Byt je vytápěný, libovolně můžeme rozsvěcovat a zhasínat a kdykoli můžeme ohřát láhev s pitím. Dítě má vlastní pokoj. Jen tak může nechat všechny tancovat podle svého přání. Nadbytek dětské výživy umožňuje, aby si dítě vybíralo a aby tvrdohlavě vyžadovalo určitou značku, určitou barvu potravy, určité balení atd.
A aby se zabránilo poruchám výživy, nebo dokonce smrti vyhladověním, lze udělat lékařsko-technická opatření.
Sama skutečnost, že matka nemusí těžce tělesně pracovat ani v povolání, ani v plně automatizované domácnosti, umožňuje nošení dítěte určitým způsobem a v určitém tempu v noci po bytě. Vytápěný dětský pokoj s kobercem umožňuje dítěti, aby se pohybovalo volně po místnosti, kdekoliv se mu zachce. V prostoru nejsou žádná nebezpečí jako hmyz, hadi nebo jiná zvířata. S nejmenším vynaložením sil, stisknutím knoflíku, vyvolá dítě kus života v obrazu a zvuku – jako by mělo moc pohybovat celým stvořením a rozbíjet je.
Jedná se o ukázku z knihy Malý tyran.
Vydalo nakladatelství Portál, nové vydání 2009.
Napsal/a: Jiřina Prekopová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Moc hezký článek. A vzhledem k tomu, že mám 6m syna musím říct, že děti jsou „nastavené“ na to být přítomny u matčiny práce, aniž by nějak výrazně protestovali. Když nechám Matýska ležet v ohrádce, za chvíli brečí, protože hračky se okoukají. Když jsem včera na něj zkrátka neměla čas, uklízela jsem před „důležitou“ návštěvou, tak jsem ho dala do nosítka na záda… A on mě nechal v klidu uklidit, uvařit.
Asi nejlepší je tradice a výhody současnosti zkombinovat. To znamená například u mě dítko při práci nosit a nesundavat ho, když si jen tak fňukne, ale pokud má hlad, tak sundám a nakojím.
Neskáču, jak si kvíkne, ale využívám luxusu nové doby – když je potřeba. mohu vyhovět.
čičinka
Pěkný článek, i mě zaujal. Jen věřím, že lidí, kteří se takto chovají ke svému dítěti není mnoho, že i ve vyspělém světě neběhají tak, jak si dítě zapíská.
Článek mě opravdu zaujal.Mám o čem přemýšlet.
A ta slova“ Hledajíce ztracené štěstí, budeme se vracet ke starým tradicím…“