Nahánění strachu dítěti je ten nejhrůznější výchovný prostředek. Rodiče, kteří neustále používají výhružky, si vůbec neuvědomují, co s psychikou dítěte dělá to, když musí žít v neustálém strachu. Ale mohli by…
Vždyť znají strašení dnes a denně ze všech médií. Média nás denně „krmí“ různými hrůzami, které se kolem nás dějí. Kolik lidí denně podléhá strachu z toho, že přijdou o práci, že jim někdo ublíží, že jim někdo něco ukradne?…
Dospělý by si měl umět s takovou situací poradit. Ale jak si má poradit malé dítě, které neustále slyší: „Vezmi si bačkory, nebo dostaneš angínu. Nechoď do vody, utopíš se. Buď hodný, nebo přijde čert a odnese tě.“ a tak dále?
Rodiče straší svoje děti tehdy, když jim docházejí jiné výchovné prostředky. Strašení by se dalo přirovnat k výprasku. Výprask ničí tělo a strašení ničí dětskou duši. Vytváří z dítěte člověka, který místo toho, aby se porval se životem, bude mít ze všech nových situací jen strach.
Nemohu se ubránit a potřebuji zde napsat o strašení čerty.
Mnohokrát jsem byla před Mikulášem dotazována na to, co si myslím o čertech. I když děti ví, že čerti jsou převlečení dospělí, může se stát, že po setkání s takovou rachotící obludou se malé děti například začnou v noci pomočovat, začnou zadrhávat anebo mají „jen“ noční můry.
Z příběhů z poradny bych na téma strašení mohla napsat celou brožuru. Nejhorší na tom je, že problémy se mohou projevit opravdu až v dospělosti.
Příběh z poradny
Karel mě navštívil na doporučení svého ošetřujícího lékaře. V poslední době se u něho začalo objevovat podivné bušení srdce. Bušení se vždy dostavilo v momentě, kdy uslyšel nějaký ostrý nepředvídaný zvuk. Lékař nenašel na jeho srdci nic v nepořádku a jen tak mezi řečí mu řekl: „Nebojíte se něčeho? Nestalo se vám nic? Možná by vám pomohl psychiatr nebo psycholog.“
Karel se cítil velmi zaskočen a na poznámku lékaře reagoval způsobem, jak bývá běžné: „Pane doktore, vy si myslíte, že jsem blázen?“
Opustil ordinaci a začal se dívat na celou situaci z trochu jiného úhlu. Karel není chlap, který by byl bolestínek, a nepřemýšlel o tom, že si lékař vymýšlí anebo se ho chce zbavit. Když ke mně přišel, měl téměř celý svůj život zmapovaný.
Sedl si, napil se kávy a dal se do vyprávění: „Lékař se mě ptal, zda se něčeho bojím. A musím uznat, že má pravdu. Moje firma má nyní poměrně velké potíže. Tedy velké!? Prostě máme nyní méně zakázek. Všichni máme stále co dělat, ale byly doby, kdy jsem si musel najímat další lidi na práci. Dnes mají zaměstnanci práci, ale není jí tolik. A já mám strach, že jí bude ještě míň a že budu muset propouštět. Závisí na mně asi sto padesát lidí, tedy moji zaměstnanci a jejich rodiny.“
Napadla mě otázka: „Už jste v takové situaci někdy byl?“
„Hm, úplně přesně nevím. Jen se mi stále vybavuje moje maminka. V dětství neustále mluvila o tom, že by se mohlo stát, že nebudeme mít peníze, protože otec nebude mít práci… Ale jak to souvisí s tím ostrým zvukem? To mi do mého příběhu moc nezapadá,“ poposedl na sedačce a pokračoval, „u nás doma byl stále přítomný strach, že nebudou peníze a že nebudeme mít co jíst. Když u nás někdo zazvonil, maminka se začala celá třást a chytala se za srdce.“
Strach o své zaměstnance a ostrý zvuk vyvolal u Karla starou vzpomínku z dětství…
